Když se na Lindu podíváte dnes, těžko byste na ní poznali, že ještě před několika lety bojovala o život kvůli akutní leukémii, kterou jí zjistili, když jí bylo patnáct let.
Na to, že je vážně nemocná, se přitom přišlo skoro až náhodou, projevovala se totiž ze začátku nevinně. Linda byla stále unavená, měla teploty a opakovaně stonala. Kvůli horečce, která nechtěla polevit, navštívila lékařku. Ta nechala provést krevní rozbor a ten naznačil, že je s Lindou něco v nepořádku. Po zopakování testu skončila rovnou v Motole, kde nakonec s malými přestávkami strávila téměř rok.
Že má leukémii, zjistila Linda těsně před svými šestnáctými narozeninami.
Podstoupila chemoterapii, s odstupem několika měsíců pak transplantaci kostní dřeně. Náročná transplantace se nakonec povedla. Tohle všechno Linda prožila přímo před kamerou během natáčení Nemocnice Motol, jejíž třetí díl s Lindou jste mohli vidět ve čtvrtek na TV Prima.
Jak Linda žije dnes, dva roky od natáčení? A je už ze všeho venku?
Vraťme se zpět o tři roky, jak se u vás nemoc projevila?
Byla jsem pořád unavená a nemocná. Přišla jsem ze školy, šla jsem spát, vzbudila jsem se na jídlo a zase jsem spala. Takhle to šlo pořád dokola. Z ničeho nic jsem měla horečku. Můj stav se ale nelepšil, tak jsem šla k doktorce a ta mi řekla, že mám angínu. Dostala jsem léky, které zabíraly, ale raději mi vzala krev. Z té se zjistilo, že je něco špatně. Po dalších odběrech mě rovnou poslali do Motola.
Fotogalerie |
Co se dělo první dny v Motole?
První den v Motole mi udělali odběr kostní dřeně a udělali mi lumbální punkci. Ten den si doteď nemůžu vybavit, protože jsem dostávala prášky, ze kterých jsem byla mimo.
Bolí to?
Vůbec nevím, nic si z toho nepamatuji.
Co to pro patnáctiletou holku znamená, když si jeden den myslí, že má angínu a druhý den jí řeknou, že má leukémii?
První šok byl, že nebudu mít vlasy. Pak se ale ukázalo, že je to to poslední, co mě bude trápit. Ze dne na den jsem zjistila, že nemůžu mezi lidi, že nesmím jíst některé věci a že v nemocnici budu minimálně rok. Řekli mi, že léčba bude trvat až dva roky. S rodiči jsme si říkali, že se to snad ani nedá zvládnout. Ale pak jsme si zvykli. První měsíce jsem byla doma a do nemocnice jsem jezdila jenom na kontroly. Pak se mi ale dělalo špatně a nechali si mě v nemocnici. Začala jsem mít různé zdravotní potíže, a to jsem byla v nemocnici snad tři měsíce vkuse.
Lindě bylo často během léčby velice špatně, jak fyzicky, tak samozřejmě psychicky.
Jaké zdravotní potíže?
Měla jsem třeba infekce, plíseň na plicích, pořád horečky, vyrážky, fleky po celém těle, kvasinky, které mi šly z jater. Nejhorší byly ty plísně na plicích, protože jsem vůbec nemohla dýchat. Pak jsem ještě měla problémy s krčkem, chodila jsem asi měsíc o berlích. Pak přišly problémy s nártem, byla jsem na operaci s holenní kostí a aby toho nebylo málo, začala mě bolet pata a nakonec se zjistilo, že mám zkrácenou achillovku. Teď už jsem v pohodě, ale musím to zaťukat. Jo a ještě bych zapomněla, že asi po půl hodinách si musím dávat kapky do očí.
Čím jste se v nemocnici zabavila? Přeci jen jste tam byla s přestávkami skoro rok.
Četla jsem hlavně knížky. Byly ale chvíle, kdy jsem třeba měsíc nedělala nic. Ani telefony jsem nebrala. Nebylo to z toho, že mi bylo špatně, ale byla jsem na prášcích. Jenom jsem ležela a bylo mi všechno jedno, na nic jsem neměla náladu. Byla jsem mimo a nechtěla jsem prostě nikoho vidět.
Léčba Lindy probíhala s různými peripetiemi, musel být několikrát přerušena kvůli různým zdravotním komplikacím.
Chemoterapie? Jako když vyháníte čerta ďáblem
Kdy jste šla na první chemoterapii? Můžete vysvětlit čtenářům, jak z vašeho pohledu vůbec taková chemoterapie probíhá?
Hned po týdnu. Chemoterapie je v několika cyklech. Po každé vám vezmou vzorky, podle kterých se uvidí, jestli je to na dobré cestě nebo jestli se musí ještě přidat. Náběry krve se berou třikrát denně. Když jsem byla doma, jezdila jsem na krev co dva dny. Chemoterapie se dělají různě, v nějaké fázi je třeba jednou týdně, v jiné jsem zase třeba tři dny musela být v nemocnici. Ta samotná chemoterapie probíhá asi jako když jste na kapačkách. Chemikálie zabíjí všechny buňky v těle, nefunguje cíleně jenom na ty špatné. Řekla bych to asi tak, že se vyhání čert ďáblem.
Linda v době, kdy procházela chemoterapií.
Kdy jste podstoupila transplantaci kostní dřeně?
Půl roku po nálezu, na konci srpna 2013. Měla jsem tři dárce, nakonec vyšel jeden. Byla to Němka. Hrozně by ji chtěla vidět a poděkovat jí. I rodiče by jí chtěli poděkovat. Zajímavé ale je, že jsme se neshodovaly krevní skupinou, což nevadí. Takže já mám teď jinou krevní skupinu, než jsem měla před transplantací. Měla jsem B a teď mám A.
Co vám leukémie vzala, kromě zdraví a ztraceného času?
Některé kamarády, kteří se na mě vykašlali, ale zase jsem poznala nové a zůstali mi jen ti nejlepší. Takže utřídila jsem si přátele. Je pravda, jak se říká, že v nouzi poznáš přítele. Ale něco mi i dala. Uvědomila jsem si, že život je krátký. Ale jako hodně krátký. A taky mám dvacet kilo navrch, ale snažím se je pomalu shodit. Akorát nemůžu sportovat. Já jet na lyže a spadnout, tak si snad zlomím všechny kosti.
Když se na Lindu podíváte dnes, těžko byste na ní poznali, že ještě před několika lety bojovala o život kvůli akutní leukémii, na kterou se přišlo, když jí bylo patnáct let.
Proč jste šla do toho natáčení Nemocnice Motol? Prožívala jste bolest, a přesto jste našla odvahu odhalit se, proč?
S tím natáčením jsem souhlasila, protože jsem chtěla, aby lidé viděli, že se dějí i mnohem horší věci, než že třeba nemáte peníze. Přijde mi, že lidé často řeší nesmysly.
Připustila jste si někdy, že by to nemuselo dopadnout dobře?
Ne. Zní to divně, ale od začátku jsem to brala jako horší chřipku. Vždycky, když mě něco bolelo, tak jsem si říkala, že to musím vydržet, že to přejde. A přešlo to. Jednou za mnou přišel doktor a ptal se mě, jestli se bojím svojí nemoci a já okamžitě odpověděla, že ne. Prostě jsem věděla, že tam chvilku budu a ono to přejde. Důležitá je psychika a nikdy jsem si to nepřipustila.
