Těžko si lze představit, jakou hrůzu musela Christine Collinsová prožívat od chvíle, co se její syn Walter ztratil. A prožívala ji už do konce života.
Nejprve žila pět v měsíců v nejistotě. Zburcovala policii, šla po stopě, že by snad za Walterovým zmizením mohli stát lidé, s nimiž měl problémy jeho otec. Vše bylo marné. Když vtom jí najednou policisté zavolali: Našli jsme ho.
Christine byla štěstím bez sebe, nemohla se dočkat, až syna zase obejme. Jenže při setkání ji nadšení záhy přešlo. Prohlásila, že tohle její Walter rozhodně není.
Pro losangeleskou policii to bylo nepříjemné překvapení. Dlouhodobě byla kritizována kvůli korupci, plusové body v podobě vyřešení medializovaného případu se jí náramně hodily. A protože chlapec Walterovi podobný byl, donutili strážci zákona Christine, aby to s ním alespoň zkusila.
Pod obřím nátlakem a přesvědčováním, že se chlapec zkrátka za necelého půl roku trochu změnil, ji policisté nepochybně zmátli a znejistěli, takže jí nezbývalo než souhlasit.
Dlouho to ale nevydržela. Ačkoliv i spolužáci potvrzovali, že jde o Waltera, ona si po chvíli soužití s chlapcem byla definitivně jistá, že o jejího syna nejde. Za chvíli byla na policii zpět, kapitánovi položila na stůl fotografie skutečného Waltera a ukázala na celou řadu nesrovnalostí. Přihodila i zubařské záznamy, které byly v podstatě neochvějným důkazem.
Jenže šéf policie nehodlal dopustit, aby mu byl na triko přišit takový skandál. A tak se rozhodl Christine Collinsovou bez milosti strčit do psychiatrické léčebny s tím, že se zbláznila.
Zoufalá matka nakonec v léčebně po deset dní snášela přístup doktorů, kteří s ní zacházeli jako s hysterickou a narušenou pacientkou. Pak nastal zlom. Chlapec přiznal, že skutečně Walterem není. Že využil svojí podobnosti s Walterem a lhal, aby se dostal pryč od nevlastní matky a také aby se mohl v Los Angeles potkat s oblíbeným hercem.
Christine Collinsové bylo dáno za pravdu a pátrání začalo nanovo. Znovu tak žila alespoň s nadějí, kterou v léčebně ztratila. Jenže o ni přišla zanedlouho znovu, a to paradoxně ve chvíli, kdy policie přišla Walterovi na stopu.
Onou stopou totiž bylo svědectví Jessie Clarkové, které se měl bratr Sanford svěřit, že jejich strýc Gordon Northcott na svou farmu v Kalifornii unáší malé chlapce, které následně bije, pohlavně zneužívá a vraždí. Policie na základě udání zjistila, že Northcott má skutečně na svědomí smrt zhruba dvaceti chlapců. A Walter měl být jedním z nich.
Jenže jeho ostatky se na farmě nenašly, stejně jako v případě dalších mladíků, které měl zabít. Ostatně nakonec mu byly prokázány jen tři vraždy, což ale na trest smrti stačilo, zvlášť když se Northcott rozhodl hájit sám a totálně selhal. Christine se proto naděje nehodlala pustit. Aby pátrání po synovi vzdala, musela by mít pevný důkaz, že je skutečně zbytečné.
Jedinou její nadějí tak byl v tu chvíli sám Northcott. Když se Walterovy ostatky nenašly, jedině on jí mohl dát odpověď. Jenže nejprve tvrdil, že Waltera nezabil, pak jí poslal telegram, že lhal a pravdu jí řekne jedině do očí. Když ho ale ve vězení navštívila, najednou se s ní odmítl bavit.
Před popravou s ním mluvila ještě jednou, během rozhovoru ale působil jako blázen, chvílemi se k zabití Waltera přiznával, pak zase vše popřel.
Christine proto usoudila, že nemá smysl se na jeho výpovědi spoléhat. A rozhodla se, že zbytek života zasvětí pátrání po Walterovi na vlastní pěst. Nikdy ale neuspěla. A roku 1964 tato životem těžce zkoušená žena zemřela.
Jediným jejím úspěchem, v porovnání se ztrátou syna ovšem zcela zanedbatelným, bylo, když jí soud přiřkl právo na odškodnění ve výši jedenáct tisíc dolarů od kapitána policie Jonese, který jí vnutil nepravého syna a pak ji poslal do léčebny. Jenže ani peníze nakonec neviděla, kapitán jí je nikdy nedal.
Fotogalerie |