Aktuální nedělní debata na ČT24 znovu ukázala, jak těžké je udržet veřejnoprávní politický formát v rovnováze mezi tvrdostí a férovostí. Martin Řezníček už za sebou po nástupu do role moderátora má víc podobných debat, tahle ale byla specifická tím, že se sama místy stala tématem. Ne kvůli obsahu, ale kvůli způsobu vedení. Debata byla vyhrocená především momentem, kdy se Radek Vondráček otevřeně vymezil proti moderátorovi, označil jeho formulaci za manipulativní a situaci ještě víc zkomplikovalo to, že se Jan Lipavský do sporu vložil tak, že Řezníčka fakticky hájil. Právě proto stojí za to tuhle konkrétní debatu rozebrat věcně, bez křiku a bez stranění.

Na papíře bylo složení hostů vyvážené. Ve studiu seděli Radek Vondráček za ANO, Renata Vesecká za motoristy, Jan Lipavský za ODS a Katerina Demetrashvili za Piráty. Tedy dva hlasy blízké vládnímu táboru a dva opoziční. Tady problém nebyl. Slabší místo celé hodiny leželo jinde. Jednak ve výběru témat a jednak v tom, jak moderátor vstupoval do řeči jednotlivým hostům a jakým tónem s nimi debatu vedl.

Tematicky byla debata postavená na čtyřech blocích. Nejprve přišel spor kolem nepovoleného vládního speciálu pro Miloše Vystrčila na cestu na Tchaj wan. Druhým tématem byla účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře. Na to navazovala debata o tom, zda vláda plní nebo neplní závazky vůči NATO, a pak se pořad přesunul k Íránu, Hormuzskému průplavu a nakonec ke změně financování České televize a Českého rozhlasu.

A právě tady je první viditelný problém. Debata o Petru Pavlovi a summitu NATO už není žádná čerstvá novinka. Tohle téma se ve veřejném prostoru řeší víc než dva týdny, premiér jím byl opakovaně konfrontován i na tiskové konferenci vlády a padlo k němu už dost argumentů z obou stran. Udělat z něj další velký samostatný blok znamenalo spíš přešlapování na místě než skutečný posun debaty. Ve výsledku to působilo tak, že se pořad zbytečně dlouho točil v jednom mocenském konfliktu mezi ústavními činiteli, místo aby otevřel i něco, co se lidí dotýká přímo a nově. Tím spíš, že celá hodina se znovu nesla ve znamení domácích sporů, zahraničních témat a následné obrany současného modelu financování veřejnoprávních médií. Chybělo cokoli, co by se týkalo konkrétních zákonů, které vláda chystá nebo nechystá, daní, cen, bydlení, sociálních věcí nebo jiných témat, která lidem sahají přímo do života.

Klíčové je, jak Martin Řezníček debatu vedl. Poctivou analýzou, že do řeči Renatě Vesecké a Radku Vondráčkovi skočil nebo je výrazně přerušil dohromady přibližně v 10 až 12 případech. U Vesecké šlo asi o 6 až 7 zásahů, u Vondráčka přibližně o 4 až 5. Naopak opozičním politikům, tedy Janu Lipavskému a Katerině Demetrashvili, vstoupil do řeči dohromady zhruba 5 až 6krát, přičemž Lipavskému kolem 3 až 4krát a Demetrashvili asi 2krát. Není to přesná stenografie, ale poměr je zřejmý. Vládní část stolu čelila citelně většímu moderátorskému tlaku.

Nejviditelnější to bylo v pasážích s Veseckou. Kdykoliv se rozjížděla do obecnějších formulací nebo právnického výkladu, Řezníček ji rychle vracel k detailu nebo přerušoval otázkou, která měla odhalit vnitřní rozpor. To je legitimní, zvlášť v bloku o České televizi, kde skutečně upozornil na slabá místa návrhu. Jenže problém je v míře. U Vesecké ten tlak nebyl jen věcný, ale i rytmický. Sotva začala rozvíjet odpověď, přišlo „řekněte mi konkrétně“, „to ale neodpovídáte“, „v čem se odporuje“, „kdo to schvaluje“, „jak má pak fungovat“. Výsledkem bylo, že její argumentace působila kostrbatěji, než možná sama byla. A to je přesně moment, kdy moderátor nezačne jen ověřovat kvalitu odpovědi, ale začne spoluutvářet dojem z hosta.

U Vondráčka byl problém trochu jiný. Tam nešlo jen o četnost zásahů, ale o povahu střetu. Když Řezníček formuloval otázku ve smyslu, že „tato vláda nehodlá plnit své závazky“, nešlo už o čistě neutrální otázku, ale o interpretační rámec vložený přímo do moderování. Vondráček se proti tomu ohradil ostře, ale v jádru pochopitelně. Moderátor v tu chvíli nekladl jen dotaz, on už zároveň nabízel hodnotící soud. To je přesně okamžik, kdy se z tvrdého moderátora snadno stává další hráč ve studiu.

Ten střet přitom zazněl úplně natvrdo. Řezníček položil otázku v duchu, že vláda „nehodlá dostát svým závazkům“, na což Vondráček reagoval: „Tohle poslouchám od opozice v parlamentu. Vy jste moderátor České televize. Dejte si na to pozor. Chci po vás jen dobrou práci.“ A o pár vět později přidal ještě ostřeji: „Je to manipulativní výrok… je to vyslovená lež.“ To už nebyla běžná potyčka mezi moderátorem a politikem. To byl moment, kdy se host přestal bránit jen otázce a začal zpochybňovat samotnou nestrannost vedení debaty.

A právě tady přišel nejslabší moment první části debaty. Vondráček se vymezil proti moderátorovi a místo aby ten konflikt uzavřel sám Řezníček a stáhl ho zpátky do věcné roviny, vložil se do něj Jan Lipavský a začal moderátora v zásadě hájit. To je televizně velmi nešťastná situace. Ne proto, že by se host nesměl zastat moderátora. Ale protože v tu chvíli vznikne obraz, že moderátor stojí v jednom nechtěném bloku s jednou částí stolu proti druhé. A to je přesně to, čemu se veřejnoprávní debata musí vyhnout stůj co stůj. Jakmile politik z opačného názorového spektra začne bránit moderátora proti jinému hostovi, důvěra v nestrannost celého formátu utrpí, i kdyby to bylo třeba jen opticky.

Jenže ještě citlivější byla až pasáž o financování České televize a Českého rozhlasu. Tady už totiž nešlo jen o moderaci politického konfliktu. Tady Česká televize rozebírala návrh, který se bezprostředně týká jejího vlastního rozpočtu a vlastního postavení na trhu. V takové chvíli musí moderátor působit skoro chirurgicky přesně a maximálně zdrženlivě. A to se tentokrát nestalo.

Nejslabší tematické místo celé debaty přišlo ve chvíli, kdy Řezníček vytáhl neověřenou nahrávku dvou kandidátů do Rady ČT, na níž mělo padnout něco o „doplatku půl milionu“ za blíže neurčenou volbu. Problém nebyl v tom, že se na to moderátor ptal, ale v tom, že u tak závažné věci nikdo ve studiu nebyl schopen potvrdit autenticitu nahrávky a sám Pavel Matocha ji veřejně označil za AI fake, zatímco FORUM 24 a Marek Wollner tvrdí opak. Vondráček i Vesecká navíc přímo ve studiu říkali, že se o celé věci dozvídají až od moderátora.

Česká televize by si v takovém momentu měla dávat dvojnásobný pozor, s jakým zdrojem pracuje a jak ho rámuje. Deník FORUM 24 sice nahrávku zveřejnil jako zásadní veřejný zájem, zároveň ale má za sebou i veřejnou omluvu za nepravdivá tvrzení v jiné věci. Nahrávku navíc do prostoru přinesl Marek Wollner, bývalý tvůrce ČT, který po odchodu z televize přešel právě do FORUM 24; jeho dřívější kauzu kolem údajných nevhodných vztahů na pracovišti policie i interní prověřování uzavřely bez zjištění trestného činu. O to opatrněji mělo být s celou věcí nakládáno. Zvlášť když přišla jen několik dnů před další volbou radních a moderátor vůbec neotevřel širší politický kontext celé věci, tedy kdo tyto kandidáty v minulosti podporoval a komu jejich oslabení může těsně před hlasováním vyhovovat. Právě tady měla debata zasadit kauzu do kontextu, místo aby jen přebírala výbušný materiál.

Řezníček byl v této části velmi dobře připravený a věcně znalý. Uměl ukázat rozpory v návrhu, vytahoval konkrétní nedotaženosti a správně tlačil na to, že vláda představila text, který je v mnoha ohledech legislativně děravý. To je novinářsky v pořádku. Jenže problém je v tom, co v té debatě chybělo. Chyběl stejně důsledný odstup od zájmu samotné České televize. Moderátor šel tvrdě po politicích, kteří hájili nový model financování ze státního rozpočtu, ale už méně důsledně otevíral otázku, že i současný model poplatků je politický, že i jeho obhajoba je zájmová a že právě Česká televize je v téhle debatě institucí, která má na výsledku přímý materiální zájem.

To je klíčový bod. Ve chvíli, kdy veřejnoprávní televize pod svým logem vede debatu o tom, zda má dál dostávat peníze z poplatků, nebo ze státního rozpočtu, nemůže si dovolit vystupovat dojmem, že sama brání vlastní model financování a politiky, kteří přicházejí s jiným návrhem, tlačí automaticky do defenzivy. Jenže přesně tak tahle pasáž místy působila. Řezníček nevedl jen technický rozklad návrhu. Často to vypadalo, jako by v jednom studiu běžela zároveň i institucionální sebeobrana České televize.

To bylo nejvíc vidět ve formulaci otázek. Vesecká i Vondráček byli opakovaně tlačeni k tomu, aby dokazovali, že televize bude fungovat lépe, co přesně bude dělat, co bude veřejná služba, kolik bude mít kanálů a jak bude vypadat její obsah. To jsou legitimní otázky. Ale stejně tvrdě nezaznívala druhá strana věci: proč by současný model měl být automaticky chráněný, jaká je skutečná efektivita hospodaření České televize, zda dnešní rozsah veřejné služby odpovídá době, zda se veřejnoprávní prostor neroztahuje i tam, kde už může fungovat běžný trh, nebo zda současný systém opravdu vytváří větší nezávislost než víceletý, zákonem garantovaný model ze státního rozpočtu.

Jinými slovy, návrh změny financování byl rozebírán do detailu, ale status quo nebyl podroben stejně podezřívavému a stejně tvrdému zkoumání. A to je v takové debatě problém. Ne proto, že by moderátor měl souhlasit s vládou. Ale proto, že má povinnost stejně přísně testovat i pozici instituce, v jejímž studiu sedí. Pokud to neudělá, vzniká nevyhnutelný dojem, že jedna strana debaty hájí změnu a druhá strana hájí nejen starý model, ale i samotný dům, v němž se debata odehrává.

To ještě zesílilo ve chvíli, kdy Řezníček v závěru prakticky sám ironicky poznamenal, že debata byla možná kvalitnější než předložený návrh. To je vtipná poznámka, ale od moderátora veřejnoprávní televize v debatě o vlastním financování je to už hraniční. V takové situaci si prostě nemůže dovolit působit jako někdo, kdo návrh nejen testuje, ale už ho i hodnotově sráží z pozice domu, který se brání.

Celkově se tak ukazuje, že debata byla personálně vyvážená, ale moderátorsky ne úplně symetrická. A pasáž o financování České televize byla ještě citlivější než zbytek pořadu, protože tam už se Česká televize pohybovala na hraně mezi nezávislým rozborem a obhajobou vlastního institucionálního zájmu.

A teď to podstatné. Česká televize opravdu nemůže být chráněná dílna. Ani pro politiky, ani pro své moderátory, ani pro vlastní vedení, které hájí zachování poplatků. Když vláda přijde s legislativně děravým návrhem, je správné ji tlačit. Když host uhýbá, je správné mu skočit do řeči. Když někdo mlží, moderátor má povinnost ho zarazit. Jenže stejně tak platí, že ve chvíli, kdy televize pod vlastní střechou vede debatu o svém vlastním financování, musí být ještě přísnější sama na sebe než na politiky. A to se tentokrát nestalo.

Moje celkové hodnocení je proto takové: Martin Řezníček byl aktivní, připravený a místy velmi přesný, ale v této nedělní debatě nepůsobil úplně vyváženě v tom, jak rozkládal tlak na jednotlivé hosty. Nejproblematičtější byl moment střetu s Radkem Vondráčkem, který se zbytečně nechal přerůst do situace, kdy moderátora začal hájit jiný politik. Ještě citlivější ale byla pasáž o financování České televize, kde už moderátor nepůsobil jen jako novinář testující návrh, ale místy skoro jako obránce postoje instituce, která má sama na výsledku debaty přímý zájem. A právě to je pro veřejnoprávní televizi největší varování.

Fotogalerie 5 fotografií