„Je to fakt těžké, pomyslet na to, co se děje u nás doma, že tam Rusové vraždí naše ženy a děti. Člověk si nutně klade otázku: Mám vzít pušku a jít bojovat?“
Vystudovaný právník Jurij má dva domovy. Zatímco tady v Praze podniká a od prvního dne ruské invaze se skupinou přátel koordinuje pomoc pro krajany, kteří utíkají před válkou, manželka odjela do Mukačeva, kde ubytovala desítky běženců z Kyjeva a Charkova.
Během našeho povídání mu stále vibruje telefon, ruka mu vystřelí a na displeji nám ukazuje desítky zpráv od lidí z hraničních oblastí v Maďarsku a na Slovensku, kde potřebují někoho vyzvednout, někoho ubytovat nebo jakkoliv pomoci.
„To je Vladimír, zlatý člověk a tamní velká autorita. Nebo tady Viktor Vereb z Maďarska a doktor Andrej Dubrovskij z Klokočova. Ti všichni se snaží pomáhat a dostat naše lidi ven z té války.“
Jurij nám vysvětluje, jak silná a soudržná je ukrajinská komunita v Česku a vlastně v každé evropské zemi.
Hostem podcastu Báry a Petra byl Jurij Semenenko, který pomáhá dostávat ukrajinské běžence z války.
„Máme mezi sebou podnikatele, manažery, řadu úspěšných Ukrajinců, ti všichni pomáhají. Půjčují dodávky, pronajímají domy na ubytování, dávají peníze na vybavení, každý nějak pomáhá.“
Situace se mezitím zhoršuje každým dnem. I tam, kde se zatím nebojuje, začínají docházet základní potraviny, jak se desítky tisíc lidí stahují z bombardovaných měst. Z Ukrajiny už před válkou uprchlo podle OSN přes půl milionu lidí, každým dnem jich ale přibývá.
Na hraničních přechodech, kde Ukrajinci až desítky hodin čekají na přesun z bombardovaných měst do bezpečí, se tvoří dlouhé fronty. Jsou v nich hlavně ženy a děti. Rostou obavy z rabování a násilí.
„Zatím se to neděje, to musím zaklepat, ale špatní lidé jsou všude.“
Ukrajinští vojáci v blízkosti letiště
Podle Jurije ukazují Češi včetně Pražanů nebývalou solidaritu jak s hrdiny, kteří bojují v první linii, tak s uprchlíky, i když to slovo nemá rád. Ukrajinci jsou příliš hrdí na to, aby byli závislí jen na cizí pomoci. Do Česka nepřišli pobírat sociální dávky, chtějí si hledat práci a zapojit se do normálního života.
„Nechávají za sebou své životy, ale nechtějí nic zadarmo. Po pár dnech už si chtějí hledat práci, žít normálně.“
Bavíme se i tom, jak je těžké dostat se bezpečně přes hranice, kolikrát musí ženy s dětmi bez jídla a vody překonat mnoho kilometrů pěšky v mrazu nebo čekat dlouhé desítky hodin venku na hranicích. Spousta z nich však neví, kam jít.
„Ty naše přechody nejsou mnohdy úplně dokončené, i když za Zelenského se začaly stavět cesty, pak tam vládne trochu byrokracie. Já to nekritizuji, jen konstatuji. Ti lidé, co tam čekají i několik dní, si prožívají peklo.“
Celý rozhovor v podcastu.
