Na pódium přicházejí stříbrovlasí maníci, chystají si nástroje a vy tak trochu s obavami sledujete, jak to celé dopadne. Jenže pak, i když s trochu vyděšeným výrazem v očích, začne zpívat pětasedmdesátiletý Václav Neckář. A vy, když zavřete oči, tak vidíte neposedného kluka, který v šedesátých letech famózně vtrhl na scénu tehdejšího showbyznysu. Hlas má prostě stále stejný.
V životě si toho zpěvák prošel spoustu a nebyly to vždycky příjemné chvilky. Okusil si i hodně trpkého vína z kalichu života. Měl velké štěstí na lidi kolem sebe. Svůj díl na tom má i urputnost, která je Václavu Neckářovi vlastní.
Projevila se už v mládí, kdy se celkem čtyřikrát hlásil na DAMU, bohužel marně. A tak začal zpívat, brzy přišly první hity, Golden Kids a filmy. Ostře sledované vlaky nebo Šíleně smutnou princeznu si pamatuje každý. Po sametové revoluci přišlo několik chudších let, aby pak na přelomu tisíciletí začal znovu vyprodávat sály. V této době si Václav Neckář nebyl moc podobný. Měl velkou nadváhu. A pravděpodobně obezita, vysoké tempo i nezdravý životní styl si vybraly svou daň. V roce 2002 zkolaboval v litoměřickém divadle, kde se zkoušelo na natáčení zábavného televizního pořadu. Mrtvice způsobila, že se zpočátku nemohl pohybovat, ale co bylo nejhorší, zapomněl mluvit. Z hlavy mu zmizely texty všech písniček. Zdálo by se, že je jeho kariéra zpěváka u konce. Jenže to by nesmělo jít o Václava Neckáře. Zakousl se, cvičil s logopedkou, upravil svoji životosprávu a za pomoci svého bratra Jana se na pódia vrátil.
Za zlom v jeho nové kariéře se dá označit spolupráce se skupinou mladých muzikantů Umakart. Bez písně Půlnoční si dnes už málokdo dokáže představit české Vánoce. Bratři Neckářové s Bacily koncertují velmi úspěšně dodnes. A to několikrát týdně. Bratr Jan na Václava dohlíží, bez jeho péče by byl návrat na pódia mnohem těžší. Ale adrenalin v jejich vztahu rozhodně nechybí. „My se vždycky strašně hádáme před koncertem, takže si kluci myslí, že ten koncert ani nebude,“ řekl před časem pro iDnes.cz Václav Neckář.
Bratři k sobě mají blízko odjakživa. Václav Jana dokonce v osmašedesátém „vykoupil“ z vojny. Po příchodu sovětských vojsk byl totiž Jan – tehdy voják z povolání – odsunut na Slovensko. Jejich maminka měla v té době vážné zdravotní problémy, a tak Václav složil potřebných patnáct tisíc korun a brácha mohl jít domů. Jan mu od té doby dluh už několikrát splatil. Určitě i tím, že dělal klavírního korepetitora Jaroslavě Žlábkové – slavné primabaleríně, která se poté stala Václavovou ženou.
S Jaroslavou Václav prožil více než čtyřicet let. Veřejnost o ní však nic nevěděla. Zpěvák ji totiž kvůli fanynkám tak trochu tajil. O svém soukromí zkrátka odmítal mluvit. Měli spolu i jednoho syna – Václava. Tajil i jeho. Seznámili se v roce 1965. „Náš vztah byl krátký, neboť vzápětí Jarka dostala nabídku angažmá ve východoněmeckém Výmaru, kde se posléze stala jednou z hlavních představitelek tamního baletního souboru. Pak její vzestup pokračoval a dostala se až do Komische Oper v Berlíně,“ řekl před třemi lety pražským Krajským listům Neckář. O čtyři roky později se Jarka vrátila domů i k populárnímu zpěvákovi a v roce 1974 se vzali. Byla o tři roky starší, ale to zpěvákovi vůbec nevadilo. „Vždy vypadala velice mladě a drobně,“ zavzpomínal Neckář na svoji svatbu.
Bohužel před třemi lety potkala zpěváka další rána. Jeho žena krátce před Vánoci v roce 2015 zemřela. Srdce jí selhalo 14. prosince. Se zdravím měla paní Jarka potíže celý život. Léčila se s ledvinami, zlobilo ji i srdce, absolvovala několik bypassů. Operovali jí srdeční chlopeň a později musela docházet na dialýzu.
Zdrcující zpráva se k Václavovi dostala těsně před začátkem vánočního koncertu ve Zlíně. Jiný by se zhroutil a koncert odvolal, Neckář však nechtěl zklamat svoje fanoušky. „Lidé si koupili lístek a těšili se na písničky, na vánoční atmosféru, na naše úsměvy. Nemohl jsem vystoupení zrušit ani na jevišti vysvětlovat, že mi právě odešla jedna z nejdražších bytostí. To je právě ta daň, kterou zpěvák platí za celoživotní úspěch,“ uvedl tenkrát pro deník Blesk.
