Vidíme tady jakousi analogii se situací kolem začátku úderu covidu, ale nejprve se sluší říct, že Češi vybrali za rekordní dobu víc jak jednu miliardu na pomoc Ukrajině, strhla se nebývalá vlna solidarity a téměř každý, kdo měl ruce a nohy a zbytečnou tisícovku na účtě, dělal vše pro to, aby nějak vyjádřil svůj postoj k situaci, že Ruská federace přepadla suverénní stát. Sociální sítě ovládly vlaječky, několikrát se zavřel Václavák, protože na něm bylo tolik lidí, že neprojelo auto a nepřeběhla ani myš, modro-žlutá vlna zavalila Česko a samozřejmě se ukázal vliv sociálních sítí, protože kdo nepomohl nebo nevyjádřil podporu, byl za vyvrhela.
To je všechno moc hezké, ale s tím samozřejmě logicky přišla i druhá stránka věci nejen v tom, jak se přepálil start. Snad každého dostaly fotky z války i hrozba blízkosti konfliktu a jaderného útoku, to hnulo s většinou lidí tak, aby alespoň něco udělali, někteří sedli do dodávky a jeli bez rozmyslu na hranice, až to musely organizace utnout a začít apelovat na lidi, aby nejezdili k hranicím bez domluveného odvozu, někteří zase měli pocit, že tiše poslané peníze nejsou tolik vidět a je potřeba se ještě co nejradikálněji vymezit vůči Rusům v Česku, a bylo jen otázkou času, kdy tlak na „páchání dobra“ část národa zasekne a jestliže si někdo myslel, že nás pomoc Ukrajině spojí, tak naopak nás začíná krásně rozdělovat.
Vezu si domů rodinu! Jenže pak...
Spousta lidí se chtěla rozdat z posledního a vzít si k sobě domů ukrajinské ženy a děti, aniž by předem zvážili okolnosti, a začaly následně padat otázky, co dál. Kam je dáme, my půjdeme do jednoho pokoje, dáme jim byt po babičce, to všechno, podloženo dobrým úmyslem, se pak někde otočilo vůči „domácím“ a jsou i případy, jak se to stalo například Stropnickému nebo Berenice Kohoutové, že uprchlíci z nabídnutého azylu odešli. Realita je taková, že lidé přijíždějí z různých míst, někdo je z města a někdo z vesnice a hůře se v jiném prostředí adaptuje, někteří jsou vázáni na místní komunitu a chtějí jít prostě jinam, s tím souvisí i další starosti jako kdo nám vyřídí víza, my tohle nechceme zadarmo, my vám chceme platit, takže musíme jít do práce, ale nejvíc práce je v Praze, a na takovou situaci se pak nabalují komplikace a začne převládat rozčarování a blbá nálada.
Oni si vymrčují a nechtějí to a tamto, my bychom se pro ně rozkrájeli a nejsou nám dost vděční, proč nejsou rádi, že na ně nepadají rakety… Většina těch, co chtějí pomoci hned, nemají zkušenost se sociální pomocí, je to běh na dlouhou trať a náš stát samozřejmě má mechanismy, jak v tomto případě postupovat a jak správně pomoci lidem na útěku. Teprve až se kapacity naplní, obrací se stát na veřejnost, jak se teď nedávno ústy ministra Rakušana stalo. Někteří pak ani nechápou, že k nám nepřišli vandráci z pralesa nebo hladové děti ze Somálska, ale jsou to Evropani jako my a na jejich značkovém oblečení není vůbec nic podivného. Každý by měl proto pořádně zvážit, do jaké míry může a chce pomoci, protože lidé z Ukrajiny sem nepřijeli na 14 dní, ale možná tu zůstanou i několik let a někteří zřejmě už navždy.
Nepřišli sem žebrat, mít pocit viny, vděku a mít další trauma, že jsou někomu na obtíž, proto často mohou měnit svá rozhodnutí a vy byste to měli respektovat, ne pak o tom plakat na Instagramu.
Nedělejte to proto, abyste měli fotky na honění lajků, a varujeme před tímto zejména celebrity a tzv. influencery, kteří se poslední dobou projevují mimořádně hloupě. Pamatujeme příklad Davida Kollera, který natočil video, jak nemůže sedět doma a musí sednout do dodávky, aby ukázal, že nestojí stranou, a přitom u hranic se začaly vytvářet zácpy, tudíž nemohla projet humanitární pomoc s léky či vypravené zásilky se zbraněmi a vojenskou pomocí. Není to třeba brát jako příklad, že „když to dělá někdo slavný, já musím taky“, lidé mají snahu pomoci automaticky v sobě, protože jsou vybaveni empatií. Války tu byly i před Instagramem a nikdo nepotřeboval žádnou celebritu, aby nám řekla, co máme dělat a šla nám příkladem, nepřeceňujte jejich vliv a zaměřte se hlavně sami na sebe, jak vy chcete přispět.
Namísto předvádění se před veřejností raději vše konzultuje se „svou“ rodinou nebo se „svým“ Ukrajincem, ať se dají do pořádku víza strpění a nájemní smlouvy a vše mějte podložené na papíře. Už teď sledujeme velký obrat v nastavení společnosti, nadávání na to, že Ukrajinci vlastně neví, co chtějí, a my jim přitom dáváme ze svého.
Naši ukrajinští přátelé, kteří zde v Česku žijí, jsou všichni do jednoho přesvědčení, že brzy se nálada obrátí proti nim a budou tu vadit ještě více, než když měl každý Čech ve svém okolí „své úkáčko“, jak jsme jim tu donedávna hanlivě říkali a změnil to, ještě že tak, ruský agresor.
Ztráta zábran
Ty ruská filcko, ty půjdeš sedět i se svým manžílkem!
Jak to tak bývá, válka vždy ukáže pravou povahu a některé osoby zbaví veškerých zábran. Situace na Ukrajině samozřejmě obnažila to, jak jsme doopravdy rozdělení, stačil jen týden bojů, abychom rozjeli sociální válku a začali si vyčítat, kdo volil Babiše a kdo Fialu a kdo už před deseti lety poznal, že Putin je psychopat.
„Já jsem to věděl už na začátku,“ říkal Topolánek, který před několika lety Putina vynášel do nebes, my Češi jsme v tomhle mistry světa. Přišla příležitost na sebe vytahovat staré křivdy, ale proč ne, kdy to dělají hlavně politici, kteří by měli jít příkladem. Nejdu na Hrad, protože Zeman je Putinova děvka. Nebudu vyučovat žáky ruštinu a neošetřím Rusa, přestože jsem lékař, to slýcháme poslední dobou často a máme dobře našlápnuto, abychom rozjeli celospolečenskou fobii jeden z druhého.
