Utíkali jsme humanitárními koridory. Rusové po nás stříleli, svěřili se Expresu děda (62) s vnučkou (15)

Příběhů lidí, kteří utekli před Putinovou válkou, je mnoho. Můžete si je všude na internetu přečíst. Až když vám ale někdo ten těžko uvěřitelný až hororový zážitek vypráví osobně, jde vám mráz po zádech. Chcete křičet, proč musí tolik lidí trpět, a je vám špatně z toho, jak je život nespravedlivý.

Když jsem jela do vesničky Končice u Kutné Hory, kde takové dva uprchlíky ubytoval empatický pár Kateřina a Petr, jimž nebyl osud dědy s vnučkou lhostejný, říkala jsem si, že to bude psychicky náročné. Až ten samotný rozhovor mi ale ukázal, že na to se nedá připravit, že na tak strašlivé zprávy nemůžete být dost silní. Zkrátka vás to dostane.

Děda Saša s dospívající vnučkou Mášou si ještě před měsícem žili spokojený život v Doněcké oblasti, kde sympatická, ale hodně zakřiknutá holčina chodila do školy a děda si užíval zaslouženého důchodu. 

Začátek invaze byl šok!

Čtvrtek 24. února se jim navždy zapíše do paměti, tak jako celému světu, ale oni dva se z toho jen tak nevzpamatují. 

„Byl jsem doma a najednou začalo ostřelování. Nevěděl jsem, co se děje, měl jsem strach, tak jsem běžel domů k vnučce, která bydlí kousek ode mě. U ní jsem zůstal tři dny. Když přijely tanky a další vojenská technika, přesunuli jsme se do mého bytu,“ rozpovídal se Saša o dni, který jim navždy změnil život.

Váleční uprchlíci našli azyl u hodných lidí v Končicích u Kutné Hory.

„Já jsem celou noc nespala, protože jsem dělala úkoly. Napsal mi děda, že dnes nepůjdu do školy, jestli o tom vím. Ale o ničem jsem nevěděla, o žádné válce, až mi napsala učitelka, že se kvůli invazi ruší vyučování. Začala jsem obvolávat kamarády, co se děje, a pak přišel děda,“ dodala stydlivě Máša.

Proč se rozhodli utéct?

Po začátku invaze je čekalo dlouhých sedmnáct dní, než se rozhodli, že utečou. Co během těch dní zažívali?

Máša se při rozhovoru neubránila slzám.

„Každý večer jsme museli zatahovat okna do deseti do rána. Vypadával nám internet, elektřina, mobilní signál. Nikdo nic nevěděl. Už jsem i poznal, kde co bouchlo, co to bylo za techniku,“ dodal smutně děda. 

Ten na Ukrajině, v Kyjevě, nechal manželku se svým synem a desetiměsíční vnučkou. Nechtěli totiž opustit zemi, stále věří, že v Kyjevě jsou relativně v bezpečí a vše brzy skončí. Jsou ale neustále ve spojení.

Máša se při rozhovoru neubránila slzám.

Co bylo tím posledním impulzem, proč odjet z Ukrajiny do naprosto neznámé země?

„Doufali jsme, že to skončí rychle, že do týdne bude po všem. Sedmnáct dní jsme tam vydrželi, ale boje neustále pokračovaly, všichni nám volali, ať odjedeme pryč. Hlavně Mášini rodiče. Její maminka pracuje v Chebu, tak jsme se vypravili tam. Vzali jsme jen dvě malé tašky, cestou jsme viděli dva požáry, takže bylo jasné, že musíme pryč,“ popisoval události dědeček, Máša jen přikyvovala.

Chvílemi dívka neudržela slzy a nenápadně si je utírala. Ty hrůzy má stále před očima. Zvlášť ty, co zažila během cesty, kdy jim mělo být přes humanitární koridory zajištěno bezpečí, ale opak byl pravdou.

Máša se při rozhovoru neubránila slzám.

Rusové na nás stříleli

„Jeli jsme posledním autobusem do Severodoněcku, kde na nás Rusáci stříleli, byla to neuvěřitelná hrůza, všichni jsme se báli o život a třásli se strachy, co s námi bude,“ popisoval hrůzostrašný zážitek Oleksander. 

Naštěstí válečné zločiny přežili bez újmy. Dostali se autobusem do Lvova, pak do Krakova, aby se dostali do cílové stanice, kam chtěli, do Karlových Varů, kde pracuje a na ubytovně bydlí Mášina maminka.

Děda s vnučkou vzali na cestu do neznáma i svého kocoura.

Jenže tam zjistili, že u ní být nemohou, protože na ubytovně je plno, a oni neměli žádné peníze, aby si zaplatili jiné bydlení. Až se shodou náhodou dostali do kutnohorského okresu, kde se jich ujali již zmiňovaní Katka s Petrem, kteří je ubytovali v podkroví jejich domu.

Jsou rádi, že tam mohou mít svého kocoura, jehož nechtěli nechat na Ukrajině. Už dvakrát jim kvůli němu zrušili ubytování, protože měli majitelé alergii.

To je jediné, co patnáctileté Máše zbylo z domova: kocour a oblíbené obrázky.

V Končicích se jim líbí, děda si našel práci v místní továrně a Mášu čeká studium. Ani jeden by v Česku nechtěl zůstat nastálo, protože stále věří, že se budou moci vrátit zpět do rodné vlasti a pomáhat při jejím novém budování. I když Mášin byt už lehl popelem a děda o svém nemá žádné zprávy.

Co si myslí o ruské invazi? Jsou v kontaktu s Ukrajinci, kteří tam zůstali? Zmobilizovali Mášina tátu a strýce?

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii