Nejprve fakta. V Evropském parlamentu mají poslanci přidělený rozpočet na asistentky a asistenty. Smlouvy jsou standardizované, platy dané tabulkami, vše pod dohledem administrativy. Asistent není politická funkce, je to servis: agenda, podklady, výbory, kalendář, schůzky, komunikace. Zaměstnavatelem je ve výsledku parlament, ne strana. A existuje i pojistka: poslanec nesmí zaměstnat rodinného příslušníka ve vlastní kanceláři. O to tu nejde. Jde o práci u jiného poslance. Všechno čitelné, dohledatelné, bez prostoru pro domácí protekci.

Co na tom tedy některým pije krev? Že Zdechovský mluví na komunisty nahlas a ostře, a přitom jeho žena sedí v jejich kanceláři. To je však spíš střet očekávání než střet zájmů. Jedna věc je politická rivalita, předvolební duel, slovní přestřelka. Druhá věc je běžný provoz instituce a normální lidský život. Poslanci spolu v Bruselu denně spolupracují napříč frakcemi. Sdílejí informace, kříží se jim agendy ve výborech, sedí vedle sebe na stejných chodbách. Je běžné, že schopní asistenti a asistentky přecházejí mezi kancelářemi. Není to zrada, je to práce.

V konkrétním případě je motiv průhledný. Zdechovský je v Bruselu, mají malé děti a rodina chce být spolu. Kolega má místo. Nabídne práci člověku, který ten aparát zná. Není to obchod, není to protislužba, není to trafika. Je to prosté rozhodnutí, jak skloubit dvě náročné role: mandát a rodinu. Z téhle reality není možné vyrobit skandál bez fantazie a zlého úmyslu. Navíc celá věc se odehrála v roce 2015 a manželka byla zaměstnána u komunistického kolegy pouze na 3 měsíce.

„Komunistické peníze nesmrdí?“ tahle otázka míří vedle. Výplaty v Evropském parlamentu jdou z jednotného rozpočtu a pod stejnými pravidly. Kdyby tu byla fiktivní smlouva, výměna za hlasování, obcházení předpisů, to by byl důvod k poplachu. Nic takového se tu ale neukazuje. Máme jen pracovní smlouvu v řádu parlamentu a srozumitelný rodinný důvod. To není morální problém. To je normální lidskost.

A teď poznámka k adresátovi: Zdechovský by si z toho měl vzít poučení pro příště. Kdo rád přitahuje šrouby, sklízí přísnější pohled na vlastní kroky. Když roky vytváříte dojem, že mluvit s druhým táborem je skoro zrada, nedivte se, že se lidé zarazí, jakmile se vynoří obyčejná pracovní realita. Je načase přiznat, že politická soutěž a civilní spolupráce se nevylučují. Bez té druhé by ta první nedávala smysl.

Komunista Jiří Maštálka v tomhle příběhu neudělal nic výjimečného, ale udělal to správné. Nabídl práci kompetentní ženě (Zdechovského manželka už pracovala v českém parlamentu), která díky tomu může být s rodinou v jednom městě. To je projev kolegiality, nic víc bychom v tom neměli hledat.

Shrňme si to. O co jde: manželka europoslance pracuje jako asistentka u jiného europoslance z jiné strany. Jak to chodí: podle pravidel, s dohledem, bez skrytých výjimek. Proč to není kauza: protože zde nejsou znaky střetu zájmů, protislužby ani porušení předpisů. Všechno ostatní je jen hluk. A ten bychom si měli nechat na případy, kdy jde o peníze tekoucí mimo pravidla, o klientelismus a o skutečné podrazy. Tady jde o práci, rodinu a obyčejnou slušnost. A to stačí.

Fotogalerie 5 fotografií