Terezu H. zadrželi v Pákistánu s devíti kilogramy heroinu a všichni teď horlivě spekulují, jak vysoký trest ji čeká. Pokud se ohlédneme za případy Radka Hanykovicse a Emila Novotného, mladá Češka moc příznivé vyhlídky nemá.
První jmenovaný se v roce 1996 pokusil z Thajska propašovat 2,4 kilogramu stejné drogy, druhý měl u sebe heroinu přes 4 kilogramy.
Ani v součtu tedy u sebe neměli takové množství jako jedenadvacetiletá Tereza. V zemi, která na drogové pašeráky nahlíží podobně jako Pákistán, ale vyfasovali závratných 50 let. Čeká podobný trest i mladou dívku?
Ve vazbě s krysami, šváby a dvanácti lidmi
Oběma mužům byl trest o několik let zkrácen díky královským amnestiím. V roce 2004 pak byli z důvodu zdravotních problémů vydáni do Čech, kde si měli zbývající trest odpykat. Hanykovicsovi zbývalo 17 let, Novotnému dokonce 34, celý trest si ale neodseděl ani jeden. Hanykovicsovi byl v roce 2007 trest přerušen kvůli rakovině plic, které nakonec podlehl. Novotnému pak roku 2008 zbytek trestu prominul tehdejší prezident Václav Klaus.
Zatímco Novotný se po propuštění vyhýbal médiím obloukem, Hanykovics přerušení trestu využil k tomu, aby alespoň částečně ulevil svému svědomí. Objížděl školy, aby odrazoval mladé lidi od drog, a napsal také knihu „Pro drogy nemá smysl umírat“. O svůj příběh se v ní podělil s celým světem.
Na letišti ho prozradil kabát. Při kontrole ho ochranka nechtěla dát zrentgenovat a Hanykovicse poslala na ruční prohlídku. Tam už zaměstnanci letiště objevili pytlíky s heroinem, které měl uvázané kolem pasu, a předali ho rovnou do rukou policie.
„Jsem v cele předběžného zadržení o rozloze 20 metrů čtverečních. Kromě dvou cizinců a deseti Thajců jsou mými společníky tisícovky moskytů, stovky švábů o velikosti zralé švestky a z díry v dřevěné podlaze občas vykukuje vypasená rodinka potkanů,“ napsal tehdy na kus igelitu, kam později zapisoval i další hrůzné zážitky a tvořil tak deník, ze kterého vychází jeho kniha.
Močili jsme si na nohy, jedna díra v zemi na čtyřicet průjmů
V krutém thajském vězení pak zažil čiré peklo. „Někteří z nás nosili měsíce na nohou okovy. Museli jsme si na nohy navzájem močit, abychom si dezinfikovali poranění, která okovy způsobovaly,“ prozradil třeba. To ale zdaleka nebylo vše.
„Dnes jsme narazili na skupinu asi dvaceti Thajců, kteří si to šlehali za použití jedné jehly. K aplikaci používají náplň od propisovačky, na kterou nasazují torzo jehly zbavené plastového nástavce. Stlačovací píst nahrazují tím, že do náplně foukají pusou,“ zapsal si jednou do svého deníku.
Protože se to v krutém žaláři jen hemžilo narkomany, každou chvíli ho zachvátila epidemie. I na to Radek Hanykovics ve své knize vzpomíná. „Teplo, pach potu. Neuplyne pět minut, aby do mě někdo nešťouchl či nekopl. V naší cele je asi čtyřicet nešťastníků se střevními potížemi a pouze jeden turecký záchod. Někdy se o jednu díru v zemi musíme dělit dva ve stejný okamžik. Když dojde voda ke spláchnutí, vyrobíme si roušku přes obličej.“
Ve věznici přežil zřejmě jen díky tomu, že mu rodiče posílali peníze. Bez nich tam totiž podle jeho slov není možné se slušně najíst nebo se dostat alespoň k nejzákladnějším hygienickým potřebám. Dozorci jsou prý v Thajsku velmi úplatní.
Z pekla ho po 8 letech paradoxně vysvobodila nemoc, které zanedlouho po vydání do Česka podlehl. Rakovinu plic mu prý způsobila především střecha z azbestu, jedovaté přípravky na hubení přemnoženého hmyzu, stres a málo jídla.
Už dříve bezpečnostní poradce Andor Šándor prozradil Expresu, že pákistánská vězení jsou obzvlášť pro cizince velmi krutá. Mohou Terezu čekat podobné hrůzy, jaké v Thajsku zažil Radek Hanykovics?
Fotogalerie |
59
36
17
12
12
9
