Označit viníka války v Sýrii je nejen nemožné, ale hlavně i zbytečné. I když na někoho ukážete prstem, neznamená to, že války ze světa zmizí. Mír sám o sobě, i když by lidstvu lahodil jako představa toho dokonalého, čeho chceme dosáhnout, nemůže nikdy existovat bez svého zlého dvojčete.
Je to jednoduchá rovnováha, dle které a na základě které se ve skutečnosti řídí celý vesmír a je jedno, jak vyspělí a humánní chceme být my - lidé z planety Země.
Ostatně tato věc nám zatím moc nejde, i když jsme se z ní mohli poučit již mnohokrát. Válka v Sýrii začala před čtyřmi lety pro západní svět jako krátká zmínka na upozaděných stranách tisku, dnes je to asi největší globální téma.
Svět nepláče pro mrtvé, ale pro zničené
Naprostá zkáza celé země, tisíce lidí v pohybu jako uprchlíci a další tisíce mrtvých v ulicích už plní - bohužel - jen ty přední strany. Humanitární organizace bezradně volají po jakékoliv pomoci, světové mocnosti se nedokáží shodnout na klidu zbraní, konzument zpráv má problém se v celé situaci vyznat a jednoznačně se přiklonit jen na jednu stranu. A během toho všeho se všichni tito příjemci probírají záplavami obrázků, které ani tak nesvědčí o tom, jak strašná válka je - protože válka je vždycky strašná - ale jak se lidstvo dopouští zločinu hlavně samo na sobě.
Je velmi cynické říci, že ve válce umírají civilisté a nikdo na světě to nedokáže změnit, ovšem přijmout tuto skutečnost může znamenat jistý pocit smíru. Smrt je součástí života a válka je součástí našeho světa, vyšším cílem společnosti by pak mělo být pomoci těm, kterým pomoci ještě můžeme, a zabránit tomu, aby ti, kterým už pomoci nelze, jakkoliv trpěli. Ačkoliv ve válce je jen málo pravidel, jedním z nich je vždy to, aby napáchala co nejméně škod.
Jak na životech, tak na tom, co budujeme.
Ztráta života, nadto naprosto zbytečná a ještě nepřátelskou rukou, je tragédií ve svém mikrokosmu pro blízké oběti. Ztráta toho, co jsme po staletí budovali a jako společnost se na tom podíleli, chránili to a opečovávali, je ranou pro celý svět. Nelze se proto na něj zlobit, že dostatečně nepláče pro mrtvé, ale lze pochopit, proč pláče pro zničený odkaz nás všech.
Aleppo, o němž se právě nyní dočítáte na všech prvních stranách, tu stálo čtyři tisíce let. Stačily však jen čtyři roky, aby se světové dědictví proměnilo v hromadu sutin. Zničeno bylo celé historické centrum včetně Umajjovské mešity, v citadele nad městem jsou provizorní kasárna. Starověký súk, tedy arabské tržiště, zmizel, okolí města, jeho památky a jeho moderní část jsou k nepoznání.
Válka není jen zabíjení lidí, je to i zabíjení jejich odkazu.
Vražda památek je pokleslá ventilace lidské zvrhlosti
„Zavraždění památky“ se poprvé objevilo v souvislosti s jinou katastrofou, nejen tou humanitární. V devadesátých letech svět ohromeně hleděl na fotografie zcela zdevastovaného města Mostar, jemuž vévodil Stari Most ze 16. století. Památka v samotném historickém městě byla zbořena - a to záměrně - granáty. Důsledek to mělo dvojsečný. Lidé z venku, doposud letargičtí k válce v Jugoslávii, neboť se jich přímo netýkala, pocítili najednou jakousi zlobu související s tím, co se v Bosně a Hercegovině děje. To proto, že historie přece patří nám všem, i těm, kdo v postižené zemi přímo nežijeme. Na druhou stranu tento psychologický efekt nyní slouží jako další zbraň těm, kdo chtějí jen škodit.
Terorismus, povstalectví, rebelie, obrana, je jedno, jak to nazvete, se v moderní době soustředí na vymazání společného odkazu. Když se zničí historie, která nás po tisíce let utvářela, bolí to společnost více než jména vytesaná na náhrobcích, protože to má celosvětový dopad.
Je to stejně tak cynické jako smíření se s tím, že ve válce umírají civilisté. Nicméně smrt si jednou přijde pro každého z nás, zatímco památky, lidská díla postavená našima rukama, jsou tu proto, aby po nás něco zůstalo, aby se na nás nezapomnělo. Když padnou, padnou i vzpomínky. Když zmizí, nevíme pořádně, kdo jsme.
Ve válce je jen málo pravidel, ale jedním z těch mála, která by platit měla, je snaha uchránit naše dědictví. Záměrné ničení památek v syrské Palmýře je barbarství omezených zločinců, ničení aleppské historie je už ale kolektivní selhání, protože se to děje ve víře, že se „bojuje za něco lepšího“.
Nic lepšího ale (zatím) nebude. Vítězem v Aleppu doopravdy není nikdo, leda mu k zadostiučinění stačí stát pyšně sám na prázdném poli, kde není nic, co by mu připomnělo, za co vlastně bojoval. Do Aleppa se noví lidé sice narodí, ale to, co zde naši předci nám všem zanechali, už tu nebude.
Obvinění z nezájmu veřejnosti beru jako lacinou podpásovku
Je ohromně mrzké a pro mě až zákeřné, že se ještě dnes a po tom všem dozvídáme z médií a z komentářů na sociálních sítích, že nám zde - na Západě - na válce v Sýrii nezáleží. Záleží, ale jak si tito kritici představují naši konkrétní pomoc? Co máme my, příjemci zpráv a sledovači novin, vlastně dělat? Máme tam odjet a zkusit umřít? Máme posílat peníze nevěda kde vlastně skončí? Máme zapálit za Aleppo svíčku na Staroměstském náměstí, jak se o toto gesto pokusili nedávno lidé z Prahy? Pomohla ta svíce někomu? Zastavily jednotky boje? Máme o tom psát každý den status na Facebook? Máme se přestat na ty fotky dívat? Máme plakat?
Já třeba pláču.
Neříká se to nahlas a možná je to trapné, ale když sleduji ten strašný zmar, tu letitou historii zaniklou v rozvalinách tak starobylé země, kde se rodila kultura a civilizace, která ovlivnila i nás, trhá mi to srdce. Nikdy jsem Sýrii naživo neviděla a nejspíš ji už nikdy takovou, jaká byla, tedy se svou historickou hodnotou, neuvidím. Netuším, nakolik je to upřímnost k sobě samé a nakolik odtažitost, že si dokážu přiznat dojetí pro neživý kámen, zatímco smrt ve mě takové pocity vyvolat nedokáže. Stejně tak netuším, zda moje obyčejná lítost je dost pro ty, kdo vyčítají, že se o Sýrii nestaráme.
Je mi líto té nehmotné a neuchopitelné důležitosti a ceny lidského ducha, který byl ve válce v Sýrii srovnán se zemí, a je pro mě ohromující ta ohavná neúcta, jakou mu prokazujeme svým příšerným běsněním, kdy nás nedokáže zastavit ani něco tak významného, jako tisíce let staré důkazy, že naše existence má smysl.
Mír bez války nikdy nebude. Nechť se ale Syřané, ať už se jejich obyvatelé řadí kamkoliv a říkají si jakkoliv, spojí stejně jako lidé v Mostaru, kteří si postavili nový Stari Most. Symbolicky spojuje dva národy Chorvatů a Bosňáků a mimo jiné je i důkazem toho, že i přes všechny boje a zloby jsme pořád závislí na víře v dobro.
Na víře ve schopnost budovat, ne nenávratně ničit.
Fotogalerie |