Pražský Metronome letos slaví desátý ročník a poprvé se přesouvá na Letiště Letňany. Na plakátu má jména, která by utáhla i mnohem větší festivaly: Sting, Nick Cave & The Bad Seeds, Manic Street Preachers, Tom Odell, Lykke Li nebo Slowdive. Jenže u podobných akcí vždycky hrozí, že se velká jména promění hlavně v položky na plakátu. Slavná minulost prodá vstupenky, ale samotný koncert už jen připomene, proč byli ti lidé kdysi důležití.

Letošní Metronome může být v tomhle směru zajímavější. Ne kvůli obvyklým festivalovým slibům o jedinečné atmosféře, ale kvůli tomu, v jaké formě hlavní hvězdy skutečně přijíždějí. Sting aktuálně hraje jen v triu. Nick Cave vozí s Bad Seeds dlouhou, vypjatou show k albu Wild God. A Manic Street Preachers, kteří by si mohli pohodlně vystačit se slavnými skladbami z devadesátých let, mají novou desku a na pódiu se nespoléhají jen na minulost.

Právě to je na letošním ročníku nejzajímavější. Nejde jen o tři slavná jména. Jde o tři různé způsoby, jak může vypadat kariéra, která přežila vlastní největší slávu a pořád se nezměnila v pouhou vzpomínku.

Sting přijede bez velké kapely. A právě to může být výhoda

Sting je pro část publika jistota. I lidé, kteří ho nikdy cíleně neposlouchali, znají jeho písně z rádia, filmů, kaváren nebo svatebních playlistů. Englishman in New York, Fields of Gold, Every Breath You Take nebo Roxanne už dávno nežijí jen v jeho diskografii. Patří do obecné popové paměti.

Jenže aktuální turné Sting 3.0 není klasická přehlídka hitů s velkou doprovodnou kapelou. Sting stojí na pódiu jen se dvěma muzikanty. Sám zpívá a hraje na basu, vedle něj je dlouholetý kytarista Dominic Miller a bubeník Chris Maas. Žádný velký aparát za zády, žádná přezdobená show, která by překryla slabší chvíle.

To je u takhle známého repertoáru důležité. Stingovy skladby z éry The Police i jeho sólové kariéry se v téhle podobě opírají hlavně o rytmus, basu, kytaru a hlas. Když to funguje, může být trio živější než velká kapela. Když ne, není kam uhnout.

Podle aktuálních setlistů Sting nezkouší publikum zaskočit neznámým repertoárem. Staví večer na skladbách, kvůli kterým na něj lidé chodí. Rozdíl je v podání. Tři muzikanti na pódiu znamenají méně okázalosti a víc přímého kontaktu s písněmi. U interpreta, který má za sebou tolik let v první lize, je to vlastně docela odvážný krok.

Na Metronomu tak nebude nejzajímavější otázka, jestli zazní nejslavnější hity. Pravděpodobně zazní. Zajímavější bude, jestli je Sting dokáže zahrát tak, aby nepůsobily jen jako bezpečná výprava do minulosti.

Nick Cave nepřiveze obyčejný festivalový set

Nick Cave je úplně jiný případ. U něj se nedá čekat koncert ve stylu „rychle odehrát nejznámější věci a zmizet“. Aktuální turné s The Bad Seeds stojí výrazně na albu Wild God, které vyšlo v roce 2024. A podle zahraničních recenzí nejsou nové skladby jen povinnou zastávkou před známějšími písněmi. Tvoří páteř celé show.

Cave v posledních letech veřejně mluvil o smrti svých synů a jeho hudba se tím změnila. Neztratila temnotu, ale už nepůsobí jako póza. V novějších písních je víc smutku, víc víry, víc snahy najít nějaký řád v bolesti, která se nedá jednoduše vysvětlit. A právě to se propisuje i do koncertů.

Současná show Nicka Cavea je podle ohlasů dlouhá, fyzická a proměnlivá. Cave se pohybuje mezi pianem, kapelou a publikem. Chvíli působí jako kazatel, chvíli jako člověk, který se snaží udržet sám sebe pohromadě. Skladby nechává gradovat do hluku, pak je najednou stáhne do ticha. Důležitou roli má i sbor, který novým písním dodává téměř gospelový rozměr.

Pro diváka, který zná hlavně Red Right Hand ze seriálu Peaky Blinders nebo baladu Into My Arms, to může být překvapení. Cave samozřejmě má písně, na které lidé čekají. Jenže současný koncert nestojí na tom, že je poslušně odškrtne. Spíš je zasadí do večera, který má vlastní tah a náladu.

Právě tím může být Cave nejsilnějším bodem Metronomu. Ne jako legenda, která přijede připomenout slavné období. Ale jako interpret, který i po tolika letech na pódiu pořád působí nebezpečně živě

Manic Street Preachers nezůstali uvěznění v devadesátkách

Manic Street Preachers na Rock for People (6. července 2019)

Velšská kapela Manic Street Preachers: Sean Moore, Nicky Wire a James Dean Bradfield

Manic Street Preachers budou pro část publika možná největší radost festivalu. Na první pohled jsou jasnou volbou pro lidi, kteří vyrůstali na britském kytarovém rocku devadesátých let. Jenže u téhle kapely by bylo příliš jednoduché udělat z ní jen nostalgickou připomínku doby, kdy kytary ještě pravidelně zněly z velkých rádií.

Velšská trojice má novou desku Critical Thinking a na aktuálních koncertech ji neopatrně neodkládá stranou. Vedle starších skladeb hraje i nový materiál, který řeší stárnutí, únavu, zklamání a svět, který se vyvinul jinak, než si kdysi mladá a politicky nabroušená kapela představovala.

To k Manics sedí. Nikdy nebyli jen skupinou s velkými refrény. V jejich hudbě byl vždycky třídní vztek, politika, literární odkazy, přepjatost i trauma po zmizení Richeyho Edwardse. U horších kapel by podobná směs skončila jako směšné gesto. U Manic Street Preachers z toho vznikl jeden z nejvýraznějších příběhů britského rocku.

Na pódiu nejsou kapelou, která by potřebovala velkou scénickou berličku. Jejich síla stojí na Jamesi Deanu Bradfieldovi, který pořád umí utáhnout velký refrén, na Nickym Wireovi, jenž kapele dodává nerv, a na písních, které neztratily naléhavost. Když dnes zahrají A Design for Life nebo If You Tolerate This Your Children Will Be Next, není to jen příjemná vzpomínka. Ty skladby mají pořád důvod existovat.

Nejzajímavější na Manics dnes není to, že přežili devadesátky. Zajímavější je, že se v nich nenechali zavřít. Staré písně pořád fungují, ale nové ukazují, že tahle kapela nechce být vlastním revivalem.

Metronome může ukázat, kdo z legend ještě opravdu žije na pódiu

Nick Cave na festivalu Metronome Prague, 23. června 2022

Sting, Nick Cave a Manic Street Preachers jsou každý úplně jiný svět. Spojuje je ale jedna věc. Všichni už dávno překročili bod, kdy by museli dokazovat, proč jsou slavní. A právě proto je zajímavé sledovat, co dělají teď.

Sting přijede s koncertem, který stojí na disciplíně a přesnosti. Nick Cave s večerem, který může být spíš dramatickým zážitkem než běžným festivalovým vystoupením. Manic Street Preachers s kytarovým setem, který nestojí jen na vzpomínce na devadesátá léta.

Letošní Metronome tak nemusí být jen víkendem, kdy si člověk odškrtne slavná jména. Může ukázat, jak vypadá hudební dospělost, když se nepřevléká za mládí a zároveň se neschovává za minulost.

U Stinga půjde o přesnost. U Cavea o intenzitu. U Manics o neklid, který se s věkem neztratil, jen změnil podobu.

A právě proto má letošní ročník smysl sledovat. Ne proto, že do Prahy přijedou slavní interpreti. Ale proto, že podle aktuálních koncertů nepřijedou jen zopakovat, kým kdysi byli.

Fotogalerie 19 fotografií