Chybí vám tady informace, kdo podal to trestní oznámení. A myslím, že to je zásadní.

Cenzura jak za komančů, fuj!

Jako jeden z pozůstalých naprosto respektuji bolest každého z nás. Nikdo, kdo nezažil podobnou tragédii, si nedokáže představit, jaké následky taková událost zanechá. Proto chápu, že někteří pozůstalí mohou dokument vnímat jako necitlivý, nespravedlivý nebo dokonce zraňující.

Současně si ale nemyslím, že subjektivní pocit, byť zcela pochopitelný, může být jediným kritériem pro to, zda má být dokument zakázán.

Pokud dokument skutečně obsahuje nepravdy, porušuje zákon nebo neoprávněně zasahuje do práv pozůstalých, má o tom rozhodnout soud v řádném řízení. To je správná cesta.

Nesouhlasím však s logikou, že něco „si nezaslouží kolovat na veřejnosti“, protože to někdo považuje za odpad. V demokratické společnosti se přece nezakazují názory, dokumenty nebo investigativní práce proto, že jsou kontroverzní, nepříjemné nebo že s nimi nesouhlasíme.

Mnoho důležitých dokumentů, knih a reportáží bylo v době svého vzniku označováno za škodlivé, neobjektivní nebo nepřijatelné. O jejich hodnotě nakonec rozhodla veřejná diskuse, nikoliv zákaz.

Otázkou tedy není, zda se nám dokument líbí. Otázkou je, zda chceme, aby o tom, co smí a nesmí veřejnost vidět, rozhodovaly emoce, nebo otevřená debata a právo.

Tady jde hlavně o to, aby tu nedošlo k herostratismu, což je v podobných případech dost časté. Proto se nemělo o osobě pachatele informovat konkrétně (jmenovitě) vůbec, aby se jím někdo další kvůli medializaci neinspiroval. A ani nemluvě o tom, že další rozebírání možnosti IZS, může naopak napomoct někomu dalšímu, aby to dopadlo ještě tragičtěji