Zemřela Lenka Šimůnková, matka zastřelené Elišky z filozofické fakulty. Skočila do Macochy. V zoufalství, beznaději, možná i z pocitu, že bojovala marně. A sotva se zpráva rozletěla, ministr vnitra večer sedl k mobilu a na síti X spustil. Místo ticha přišla sebeobhajoba, morální lekce a smutný příběh o tom, jak Rakušan čelí nenávisti a co všechno si přečetl na internetu. Ve chvíli, kdy se národ chytal za srdce, přišel politik a znovu ho rozřízl.

CELÉ RAKUŠANOVO VYJÁDŘENÍ NA SÍTI X (14. 4. 2025, večer):

„Původně jsem nechtěl o této věci vůbec psát. Smrt paní Lenky Šimůnkové, maminky jedné z obětí střelby na FF UK, je především strašlivou osobní tragédií. Ale to, co jsem si v posledních hodinách přečetl na sítích, mě přinutilo názor změnit. Událost, která před rokem a půl otřásla námi všemi, si tak vyžádala v podstatě další oběť. Je mi moc líto, že paní Šimůnkovou dovedl zármutek nad ztrátou dcery k tragickému činu. V únoru jsem s ní mluvil, bylo zjevné, že se s neštěstím nedokázala smířit, a nikdo se jí nemůže divit. Nabízenou odbornou pomoc bohužel odmítala. Paní Šimůnková vinila za smrt své dcery mě, policii, a řadu dalších institucí. Chápu to. Její bolest byla nepředstavitelná. I billboard, na kterém jsem byl vyobrazen s nápisem, že mám krev na rukou, jsem vnímal jako bolestné nařčení, nikoliv jako důvod k obraně. Ale současně musím říct: hledat viníka této tragédie jinde než ve vrahovi je falešné. Pro ty, kdo její smrt – stejně jako smrt její dcery a dalších – zneužívají jako záminku k vyjádření nenávisti vůči mně a nedůvěry vůči policii, pro ty nemám pochopení. To je prostě parazitování na cizím neštěstí. Nedělejme to, prosím. Je to nedůstojné vůči všem, kdo tuhle tragédii zaplatili životem nebo zdravím.“

Ve zkratce: smutná zpráva, soustrast, ale pak dlouhá obrana sebe sama. Rakušan se postavil do role oběti. Do role muže, na kterého se valí nenávist, protože jeho fotka visela na billboardu s nápisem „máte krev na rukou“. Do role ministra, který čelí mediální štvanici. Ale ne do role státníka, který umí rozlišit, kdy mlčení léčí a kdy slova škodí.

Navíc je tu drobný, ale nepřehlédnutelný paradox. Rakušan opakovaně vyzýval nás novináře, abychom nepsali o vrahovi z FF UK, nepitvali jeho motivace, abychom nezvyšovali riziko inspirace dalších střelců. A argumentoval tím, že to děláme kvůli klikům, že bychom měli projevit úctu rodinám obětí a držet informační půst. Jenže teď, když se karta otočila a útok šel směrem k němu, když ho rodiny veřejně obviňují z informačního embarga, nevydržel ani jeden den. Nezařadil zpátečku. Píše, vysvětluje, hájí se, odpovídá, přehlušuje.

Když politik začne v den smrti matky zavražděné studentky sdílet své emoce, své bolesti, své pravdy, ztrácí schopnost empatie. A v tomto případě jí bylo bolestně málo. Odvolávat se na GIBS, připomínat billboard, vysvětlovat kontext? To všechno mohlo počkat. Třeba o pár dní. Zasloužila si aspoň jednu tichou vzpomínku. Paní Lenka měla pocit, že ji systém opustil. Že ji nikdo nevyslyšel. Že ji v její bolesti nechali samotnou. Ať už byla její obvinění oprávněná nebo ne, měla na ten pocit právo.

Veřejný prostor v tu chvíli nepatřil jemu. Patřil jí. A její rodině. Politika se nedá dělat přes emoce obětí. Ne že by to bylo jen nevkusné. Je to prostě slabé. A hlavně zbytečné.

Vít Rakušan je zkušený politik. Ví, co dělá. Ví, kdy se má ozvat a kdy má mlčet. Jenže on mlčet nechtěl. Protože je volební rok. Protože billboard visel. Protože se blíží debaty. Protože se o něm mluví. A tak napsal status. Citlivě, ale přece jen – pro sebe. Aby odrazil útoky. Aby posílil vlastní pozici. Aby se obhájil.

A dokonce do toho příběhu zatáhl i svého syna. Připomněl narozeniny dítěte, které v těch dnech slavil, a dodal další vrstvu do svého narativu: já jsem ten, kdo trpí, já jsem ten, kdo čelí nenávisti. Ale to je omyl. Politici mají vydržet víc. Musí být zvyklí na kritiku. Kdo ji neunese, nemá v politice co dělat. Tím spíš, když se brání ve chvíli smrti člověka, který přišel o to nejcennější.

V neděli zemřela žena, která ztratila své jediné dítě. V dalších dnech ji oplakává její zdrcená rodina, která pokračuje v utrpení, jež způsobil střelec, ale sekundárně i systém, který naše děti neochránil – a ani po roce nevysvětlil všechny rozpory. Právě proto měl ministr vnitra, i přes osobní útoky na něj i jeho rodinu, mlčet. Respektovat dny truchlení rodiny Lenky Šimůnkové a nereagovat, byť to bylo pro něj politicky nevýhodné. To by udělal morální člověk.

Jenže Vít Rakušan je politik, který dělá jen to, co je pro něj výhodné. Je volební rok. Je kampaň. Je podpiskovka. A pro politickou moc se musí udělat všechno. Proto reagoval. Proto neváhal vytáhnout vlastního syna. Proto napsal na síť X obsáhlý status. A ještě pod něj odpovídal lidem. Děkoval těm, kteří ho podpořili. Hádal se s těmi, kdo nesouhlasili. Nic z toho nemělo v ten den zaznít. Bylo to naprosto nedůstojné.

Vít Rakušan se tím zařadil mezi cynické pragmatiky, kterým je důležitější vlastní PR než lidský příběh. V jistém smyslu se blíží archetypu filmového Franka Underwooda. Protože jak říká sám politický ďábel z House of Cards: „Moc je jako nemovitost. Vždy záleží jen na poloze. A v politice je poloha všechno.“

A právě kvůli té poloze, kvůli své vlastní pozici, Rakušan mluvil. Když měl mlčet. Protože věděl, že i smrt jde využít jako štít. Když jde politik přes mrtvoly, není už cesty zpět.

Fotogalerie 18 fotografií