Pane Chlade, vy jste známý jako král herního průmyslu z devadesátek. Jak takový král žije dnes, když doba hazardu vůbec nepřeje?
Hazardní aktivity se stále snažíme jako skupina nějak oživovat. O provoz se místo mě stará převážně syn Richard (28) a zatím ho to baví. Já už jsem za ta léta neustálých restrikcí a omezování ze strany obcí a státu poměrně vyhořelý. Kdyby se tomu nevěnoval on, tak nevím... Z mého pohledu je to taková resuscitace mrtvoly, ze které mají dnes paradoxně absolutně největší příjmy obce se státem.
Kvůli loterijnímu zákonu. Vy jste se s ním snažil bojovat, nakonec jste musel propouštět tisíce zaměstnanců a rušit provozovny...
Ten zákon dopadl přesně podle toho, kým a jak byl tvořen. Předchozí Ministerstvo financí a de facto i současné vlády najaly do loterijní sekce převážně zapřisáhlé nepřátele hazardu, kteří s profesními svazy přerušili veškerou komunikaci. To všechno pak korunoval nějaký Matěj Hollan, který sám sebe pasoval do role jakéhosi odborníka a konzultanta na loterie a na Ministerstvu financí se bez jakéhokoliv pověření téměř zabydlel. Ten samý Hollan, co pak proslul různými excesy zejména jako brněnský zastupitel a byl potupně zbaven veřejných funkcí.
Podle vás je tedy problém v tom, že o osudu herního průmyslu rozhodovali nekompetentní lidé?
Ano, já to přirovnávám k situaci, kdy by vyhlášku o dopravě na místních komunikacích navrhovali zelení aktivisté, kteří jezdí na kole nebo chodí pěšky. Ze dne na den by nám blahosklonně umožnili jízdu v autech místo na čtyřech kolech po střeše, v protisměru, na zpátečku a s volantem na pravé straně. Byla by to stejná katastrofa.
Co se například změnilo k horšímu?
Není to jen o daních, ale třeba i o zbytečné a šílené administrativě. Před pětadvaceti lety bylo povolení k automatu na jeden papír, v roce 2000 na deset a dnes potřebujete na jednu herní jednotku celý fascikl. A k tomu minimálně pět ověřených podpisů či dokumentů.
