Martina Richtersová se 28. října 1989 zúčastnila jedné z protirežimních demonstrací. Stejně jako ostatní demonstrace přišli i toto shromáždění rozpustit příslušníci bezpečnostních složek.
Nechovali se tak agresivně, jako tomu bylo později 17. listopadu. Přesto si demonstranti užili svoje.
„Stáli jsme na rohu za zábradlím v polovině Václaváku, na místě bývalého domu Družba. Můj tehdejší přítel byl vysoký a vyčníval. Možná proto si ho vybrali. Držela jsem ho za podrážky, ale při tom přetahování jsem upadla. Ležela jsem na zemi a nehýbala se a pak jsem už jen slyšela: Takže slečna klade pasivní odpor!“ vzpomínala v roce 2014 tehdy dvaadvacetiletá Martina Richtersová.
Neměla tušení, že se právě v tu chvíli stala symbolem revoluce. Nedaleko zrovna stál fotograf Herbert Slavík a scenérii, kterak poklidně vyhlížející mladý příslušník SNB odtahuje Martinu směrem k antonu, zachytil.
Jak popsala, ačkoliv její zadržení z fotky vypadá poklidně, vzpomínky rozhodně sluncem zalité nejsou. Martina schytala ránu obuškem a na policejní stanici si pobyla několik hodin.
„Hrozně se to vleklo a já se už těšila na výslech, aby se aspoň něco dělo. Až tam jsem zjistila, že mám záda modrá od obušku. Nevím, jestli to bylo tím adrenalinem, ale vůbec jsem to necítila. Ty modřiny ze mě v tu chvíli udělaly opravdovou hrdinku,“ popisovala po letech.
Na svou chvilku slávy si ovšem Richtersová musela počkat. Teprve až po roce se fotografie Herberta Slavíka objevila na titulní straně Mladé Fronty. A pak se strhla lavina, jedna z hrdinek revoluce se od té chvíle viděla ve výloze každého knihkupectví.
Dodnes je půvabná demonstrantka symbolem revoluce, a to i přes to, že se 17. listopadu nezúčastnila.
Fotogalerie |