Radim Pařík, který dříve vystupoval v médiích jako odborník na kvalitu potravin, dnes buduje svou image jako největší český vyjednavač, údajně vyškolený u FBI, ovládající metody Mossadu a pyšnící se titulem „PhD ve Vyjednávání“. Na otázky zaslané redakcí sice neodpověděl, ale v živé diskuzi pod svými příspěvky na sociálních sítích reagoval na kritiku tím, že placené PR a spoluautorství jsou běžnou praxí v zahraničí. Podle něj je hlavním problémem to, že Češi závidí úspěch. Zmínil také svůj záměr zavést tyto praktiky v České republice.
Jedním z hlavních bodů Paříkovy obhajoby je tvrzení, že uznávaní autoři, jako Chris Voss, Jack Canfield či Brian Tracy si své spoluautory pečlivě vybírají. Vossova kniha Empathetic Leadership, za niž Pařík převezme cenu, má dvacet spoluautorů, z nichž každý údajně přispěl vlastní kapitolou. Zajímalo nás, kdo tito lidé jsou a co je motivovalo podílet se na knize o komunikaci.
Na první pohled se zdá, že tito spoluautoři jsou vybráni pečlivě. Pařík sám tvrdí, že Chris Voss a další hvězdní autoři jako Jack Canfield a Brian Tracy své spoluautory nevybírají náhodně. Jenže při bližším zkoumání životopisů těchto „spoluautorů“ vyvstává obraz, který je spíše tragikomický. Zde je malá ochutnávka těch, kteří se na Empathetic Leadership podíleli – a co k tomu dodat?
Nejvýrazněji mezi nimi vystupuje Barbara Paluszkiewicz, která na obálce své verze knihy Empathetic Leadership pózuje v neprůstřelné vestě, na níž se skví nápis „Kybernetická bezpečnost“. Možná si člověk pomyslí, že v jejím oboru „lítá hodně kulek“. Není jasné, zda tato vizuální metafora má vyjadřovat nějakou hlubší myšlenku, nebo jde pouze o snahu upoutat pozornost. Každopádně, pokud někdo v oboru kybernetiky považuje neprůstřelnou vestu za nezbytný doplněk, svět IT bezpečnosti je možná nebezpečnější, než jsme si mysleli.
Spoluautor, který nás donutil pozastavit se nad tím, jak daleko lze v prezentaci zajít, je Rob Greer, jehož největší úspěch spočívá v tom, že vlastní deratizační firmu. A přesto, tento „specialista“ se dostal mezi autory knihy o komunikaci a leadershipu. Je těžké si představit, jak jeho zkušenosti v boji proti hlodavcům přispěly ke světovým znalostem o vedení lidí. Ale možná má v rukávu nějaké vyjednávací triky, jak domluvit lepší podmínky s krysami. S Chrisem Vossem spolupracoval na knize Empathy in Business – co na to říct?
Další z této skupiny je Michael Kramer, který se hrdě chlubí tím, že přiměl svého syna, aby opustil univerzitu a místo toho se přidal k rodinné realitní firmě. Jeho největší úspěch podle jeho životopisu? Kromě toho, že zvládl „životní krizi“, se nyní pyšní tím, že jeho syn místo vzdělání zvolil cestu podnikání. Jak se tento příběh vztahuje k leadershipu, je otázkou.
Jeho kolegové se nenechají zahanbit – ať už jde o kouče, kteří rádi jezdí na kole, nebo finanční poradce z Ontaria, jejichž jedinou kvalifikací je láska k hokeji. Ve svých bio se snaží působit jako odborníci, ale často nenabízejí nic jiného než klišé. Například jeden z nich se chlubí tím, že je „příkladem v interakci s manželkou a dětmi“, což prý inspiruje ostatní k následování.
A co další spoluautorka knihy Influence and Impact, Renetta Cheston? Podle jejího vlastního popisu se kvalifikovala jako spoluautorka díky tomu, že je „seriovou podnikatelkou a masérkou“, která „prošla těžkým obdobím“ a nyní pomáhá ženám najít víru v sebe sama skrze příběhy o odolnosti a víře v Boha. Taková různorodá odbornost je přesně tím, co člověk očekává od knihy o leadershipu, že?
A nakonec nemůžeme zapomenout na Nicka Nantona, zakladatele vydavatelství, které tyto knihy produkuje. Nanton se pravidelně objevuje jako spoluautor každé knihy, kterou jeho agentura vydává, a nyní si připisuje na své konto více než čtyřicet „světových bestsellerů“. Ocenění si uděluje sám a díky svému vlastnímu vydavatelskému impériu si nyní může gratulovat ke každému novému „úspěchu“. Takový systém vypadá téměř neprůstřelně – stejně jako Barbara Paluszkiewicz ve své vestě.
Z tohoto pohledu působí Radim Pařík mezi svými spoluautory téměř jako král. I přes kontroverze kolem jeho knih a metod je třeba uznat, že oproti svým kolegům z USA působí téměř seriózně. Zatímco oni často sklouzávají k banálním frázím a prázdným press releasům, Pařík alespoň buduje osobní značku s pečlivě promyšlenou strategií.
Radim Pařík: Když se snoubí empatie, leadership a jedinečný smysl pro humor a estetiku.
Je otázkou, jak dlouho se tento model „koupeného úspěchu“ bude dařit udržovat bez zásadní kritiky. Zatímco v zahraničí může být tento způsob sebeprezentace běžný, v českém prostředí vzbuzuje stále větší pochybnosti. Radim Pařík, který se nyní intenzivně snaží prosadit podobný model i v České republice, tak možná narazí na tvrdší odpor, než očekával.
Celkově tento příběh ilustruje, jak daleko může zajít marketingová mašinérie, která dnes dává možnost téměř komukoliv stát se „světovým autorem bestsellerů“ – stačí mít dostatek peněz a správné kontakty. Na druhé straně se ale nabízí otázka: Co z toho všeho skutečně zůstane, když pozlátko odpadne?
Fotogalerie |
