V průběhu debaty totiž padala silná obvinění o vydírání, nátlaku a mafiánských praktikách ze strany radních směrem k dnes již bývalému řediteli. Radní sice tato obvinění odmítli, avšak stín pochybností zůstal viset ve vzduchu. To vše jen posílilo pověst ČT jako instituce, kterou si rozparcelovaly zájmové skupiny a která připomíná spíše divoký byznys než důvěryhodnou veřejnoprávní službu.

Hlavní problém není ve špatně napsaném zákonu o ČT. Problém je v tom, jak si toto médium různé skupiny už léta porcují jako uloveného medvěda. Spor o to, komu Česká televize patří, se táhne už od nechvalně známé spacákové stávky novinářů, kteří pod heslem „neberte nám televizi“ (krize v ČT před dvaceti pěti lety se stala symbolem revolty proti tehdejší opoziční smlouvě mezi ČSSD a ODS. Byť ke krizi velkou měrou přispěli i tehdejší zaměstnanci ČT podporovaní opozičními politiky, kteří se rozhodli nerespektovat zákony), pokřivili představu o fungování veřejnoprávního média.

Česká televize, stejně jako Český rozhlas, by přitom měla být normální firma s jasnou strukturou, vedením a ekonomickou zodpovědností. Nepatří politikům, hercům, zaměstnancům, aktivistům ani koncesionářům.

Realita je však opačná. Každý, kdo se chce stát ředitelem ČT, musí nejdříve políbit několik prstenů různých zájmových skupin. To přesně nedokázal Jan Souček zvládnout tak dobře jako jeho předchůdce Petr Dvořák. Není divu, že se pak na radě řeší, kdo koho vydíral a kdo komu ustoupil. Ještě méně překvapivé je, že oblíbeným terčem kritiky se stal pořad Fokus Václava Moravce, jehož pořad měl kvůli nedostatečné sledovanosti a vysokým nákladům už dávno skončit bez ohledu na názor rady, politiků či aktivistů. Místo toho se ale stal Moravec rukojmím konfliktu mezi radou a ředitelem, což je pro běžného diváka naprosto nepochopitelné.

Stejně absurdní je pak chování novinářů, kteří po odchodu z veřejnoprávní televize začínají v jiných médiích očerňovat její vedení a svou výpověď prezentují jako politický tlak, čímž jen eskalují vnitřní napětí v instituce. Dnešní obvinění na Radě ČT pouze potvrdila, že současná podoba České televize se svým veřejnoprávním posláním má jen velmi málo společného. Spíše jde o dobře fungující „bezedná pokladnička“ na miliardy korun z kapes koncesionářů, které si pak dělí různé skupiny přisáté na Kavčí hory.

Všichni jsme povinně nuceni platit za tento nefunkční systém, a přesto vláda Petra Fialy v čele s ministrem kultury Martinem Baxou (ODS) rozhodla, že do tohoto bezedného chaosu nalijeme ještě více veřejných peněz. Nastal proto čas začít vážně jednat o rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu nad hospodařením ČT, zastavení všech penězovodů do kapes lobbistických skupin a jasné definici rozsahu veřejnoprávnosti. Měli bychom se také konečně zamyslet nad tím, zda je nezbytné, aby Česká televize produkovala drahé filmy, StarDance, velkolepé sportovní přenosy a rozsáhlé zpravodajství. Právě tyto projekty totiž nejvíce přitahují politické a ekonomické zájmové skupiny, které z nich dlouhodobě profitují.

Ředitel České televize není žádný strážce „národního pokladu“, ale manažer firmy. Pokud pořad nemá sledovanost a generuje neúnosné náklady, musí skončit. Žádné veřejné debaty, žádné spacákové revoluce. Pod heslem „svobody slova“ totiž většinou nejde o nic jiného než o boj o peníze.

Závěr je jasný: Janem Součkem by to skončit nemělo. Skončit by měla celá Rada ČT, která se dnes až na pár výjimek definitivně zdiskreditovala. Jediným rozumným krokem je tuto frašku rozpustit a začít znovu od základů.

Fotogalerie 10 fotografií