Zatarasit dveře s mobilem v ruce a nehnout se: Jízda MHD se v Praze stává peklem

Přijede metro, otevřou se dveře a v normální společnosti ti na nástupišti nechají nejdříve vystoupit cestující, kteří jízdu končí, pak by nastoupili sami a vybrali si pokud možno místo tam, kde by nebyli na obtíž těm, kdo budou nastupovat nebo vystupovat na stanici příští.

Zní to jako poučka z mateřské školy, kterou pro jistotu vtloukají dětem do hlavy i učitelky na prvním stupni. Že ji zná snad každý? Že se to nemusí nikomu z dospělých opakovat nebo vysvětlovat? 

Vídeň zakázala „ležérní způsob sezení“, informují o tom letáčky. V Praze by se zase hodil kurz vystupování.

Chyba lávky! Češi (a cestující v pražské MHD z řad cizinců) mají na věc úplně opačný názor. 

Do vestibulu metra vcházím s mobilem v ruce, který nepustím z ruky ani na eskalátorech, jež lepším případě zablokuji tím, že si před ně stoupnu a něco řeším.

Na eskalátorech se nedržím, protože všude je ten covid-19 a upadla by mi z toho ruka. Zato když schody vypnou a já se nedržím, upadnu, vezmu s sebou další lidi, vyváznu z toho bez jediného šrámu. To dá rozum.

Na uších mám sluchátka, aby mi všichni mohli, víte co.

Cestující pražskou MHD by měli projít školením, jak se v dopravních prostředcích chovat. (ilustrační foto)

Do vagonu metra se musím dostat první, co na tom, že někdo chce vystoupit a já bych ho měl pustit, což by byla aspoň slušnost. Máme přece svobodu a nikdo mě nebude omezovat a určovat pořadí, v jakém se má nastoupit či vystoupit.

Coby nově příchozí cestující si automaticky stoupám ke dveřím, které slouží pro výstup. Nebudu se přece plahočit těch pár metrů k opačným dveřím, nebo dokonce do uličky, tam stojí jenom lúzři a tupé ovce.

Ve dveřích se držím stůj co stůj. Co na tom, že jedu ze Skalky do Motola, a navíc ve špičce. Ať mě ostatní obejdou a můžou mi... Beztak mám na uších sluchátka a jsou mi všichni volní. A navíc mám svobodu. Co když se rozhodnu vystoupit třeba na Míráku, že?

Stát ve dveřích, i když jedu z konečné na konečnou? V pražském metru je to nová móda.

Na výzvu „s dovolením“ nereaguju a dělám jakoby nic. Popřípadě se řádně dopálím a dotyčného či dotyčnou potrestám pohledem nebo lépe peprnou nadávkou.

Když nemám mobil v ruce, nahlas telefonuju! Škoda každé minuty, kterou neprovolám v metru. Léta se to nedalo, tak si to musím vynahradit. A pěkně nahlas, protože v těch vagonech není nic slyšet a ostatní jsou mi, víte kde...

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii