Ministr spravedlnosti v demisi Pavel Blažek (ODS) přijal dar v bitcoinech, o kterém tvrdil, že pomohl státu. Miliarda. Z trestního řízení. Z organizovaného zločinu. A celé to v politických kuloárech zaznělo jen jako historka. Nikdo se neptal. Nikdo nic nechtěl vědět. Prostě přišel, povyprávěl, a kolegové mu to odkývali jako historku z bufetu.
Tady to začíná být vážné. Ne protože někdo nerozumí kryptoměnám, to není povinné. Ale protože o nich nikdo ani nechtěl rozumět. Celé vedení ODS má kolem sebe týmy poradců, markeťáků, agentur, ale nikdo neřekl: hele, tohle fakt nemůžeme jen tak vzít a prohlásit za výhru. Nezaznělo: zeptejme se ministerstva financí, finančního analytického útvaru, bezpečnostní rady státu. Ne, tady se prostě miliarda přijala, tvářilo se to jako úspěch, a kdo má námitky, ten prý nerozumí modernímu světu.
Blažek se brání. Prý to chtěl udělat správně. Ale dopadlo to jako vždycky. Doslova to řekl. Chtěli jsme to udělat správně. Dopadlo to jako vždycky. Tedy špatně. A pak dodal, že kdyby už nebyl ministr, svět se nezboří. Nebesa nespadnou. A takhle dnes mluví ministr spravedlnosti. Člověk, který má stát za integritou institucí, být pojistkou legality a důvěry v systém. On říká, že je mu to jedno. Protože už je tak unavený, že být ministrem je mu buřt.
Jeho předseda Petr Fiala se zatím tváří, že to nějak přejde. Ale nepřejde. Část voličů už utekla. Třetina. A pokud to půjde dál tímhle tempem, během léta bude SPOLU víc jako OPUSTĚNI. Protože tu už nejde o to, že se někdo spletl. Tohle není technická chyba. Tohle je absolutní selhání odpovědnosti. A hlavně naprosté nepochopení toho, co si může zodpovědný politik dovolit a co už ne.
Veřejnost má tendenci politiky přeceňovat. Často si myslíme, že jsou odborníky na všechno. Na právo, rozpočet, bezpečnost, kryptoměny. Ale realita je jiná. Většina politiků nemá odborné zázemí. Nemá tým expertů. Má kolem sebe mladé kluky s mobilem, kteří je natáčejí do příspěvků na sítě. Ale nikdo jim neřekne, že když vám někdo nabídne miliardu v bitcoinech, nemůžete to vzít jako když vám přivezou koláče na konferenci.
Mimochodem. Marek Benda, nejdéle sloužící poslanec v historii, řekl v rozhovoru, že stále píše tužkou na papír. A to není vtip. To je realita roku 2025. Poslanci vládnou digitální zemi, mluví o kyberbezpečnosti a přitom doslova nerozumí základním principům současného světa. Být ministrem je podle nich vopruz. A že se tomu vyhýbají všichni, kdo mají skutečnou kariéru, protože proč by se nechali zesměšňovat v televizi. Všichni radši zůstanou v Brně.
To je tragédie. Stát řídí lidé, kteří ho vlastně nechtějí řídit. Nechápou jeho složitost. Nemají odborné zázemí. A protože jsou ve funkcích už dvacet let, ztratili přirozený stud. Nechybí jim základní instinkt, že tohle se přece nemůže. Místo odpovědnosti nastupuje žoviální přístup. Udělali jsme to nejlíp, jak jsme mohli. Co je? Však jsme přinesli státu miliardu.
Jenomže ta miliarda nepochází z ničeho čistého. A kdyby někdo zastavil na ulici ministra a zeptal se ho, kde ty peníze vznikly, odpověděl by možná: To neřeš. Však je to výhra. Tohle není chyba. Tohle je mentalita. Takhle funguje politická třída, která sama sobě přestala klást otázky.
A nejde jen o bitcoiny. Jde o to, že instituce přestaly něco znamenat. Že když přijde někdo se ziskem, všechno ostatní jde stranou. Právo, transparentnost, odpovědnost. Vše je podřízeno dojmu. Vypadá to dobře? Tak to bude v pořádku.
Ve skutečnosti jsme ale svědky postupného rozkladu politické kultury. Ještě před pár lety by něco takového skončilo demisí a omluvou. Dnes se to končí výrokem, že být ministrem už nikoho nezajímá. A to je asi ta největší facka voličům. Protože když politici přestanou brát své funkce vážně, proč bychom my měli brát vážně je?
Když pak z vládní komunikační strategie vyleze věta, že Češi prý nemají rádi svůj stát, je načase se ptát, jestli to náhodou nejsou právě politici, kdo ten stát ve skutečnosti rádi nemají. Anebo mu prostě nerozumí. Možná mu nikdy nerozuměli. Možná se ten stát mezitím změnil a oni zůstali tam, kde ještě frčely faxy.
Češi přitom svůj stát mají rádi. Stačí se podívat na sbírky na Ukrajinu, na drony, na vybavení armády. Posílají peníze, i když vědí, že válka je dlouhá, vyčerpávající a bez jasného konce. Pomáhají, i když už to není cool. Zatímco politici, kteří by měli být v první linii důvěry a kompetence, krčí rameny, vyprávějí historky z bufetu a tváří se, že když přijde miliarda, tak přece není čas na otázky. A pak se diví, že ztrácejí důvěru.
Ne, problém není v lidech. Problém je v tom, že ti nahoře tu důvěru prostě už dávno přestali opětovat.
Fotogalerie |
Čtenáři hlasovali do 10:13 sobota 4. října 2025. Anketa je uzavřena.
-
88
-
6
-
1
-
1
-
1
-
1
12
9
14
14
18
15
15
