Koukalová & Konečný: Kellnerova tragická smrt odhalila to strašné myšlení, kterému vzdoroval

Nebýt lidí, jako je Petr Kellner, divoká devadesátá léta by neměla vlastně ani žádný smysl v tom, v čem se doopravdy definovala. Kellner v nich sice zbohatl, ale nezůstaly za ním dluhy, vytunelované banky a krachující společnosti. Naopak tu je prosperující globální impérium a i díky němu můžeme občas říci, že jsme v něčem „best in“, když to není zrovna covid-19.

Je zajímavé, jaké vášně jeho smrt vzbuzuje, když byl pro spoustu Čechů spíše mytická postava, a vyvolává generační rozpor. Ročníky sedmdesáté a osmdesáté k němu vzhlížejí a je pro ně symbolem úspěchu, později narození v něm už vidí lichváře, zbohatlíka a toho, co se paktuje s Čínou a Ruskem.

„Pro moji generaci jsou svoboda, pracovitost, podnikavost a úcta k tradicím základními principy, na nichž jsme formovali své názory a postoje. Dnešní západní společnost, a zejména Evropa, je stále více ovládána ideologií individuální nárokovosti, rovnostářstvím a relativizováním tradičních hodnot. Novodobé ideologie mají tendenci omezovat svobodu, kreativitu a kritické myšlení. Věřím ale, že česká společnost, která tradičně stojí především na umu a pracovitosti zdejších lidí, v takovém světě obstojí,“ zní slova Petra Kellnera ve výroční zprávě PPF z roku 2018.

Dejte si pozor všichni, kdo si vyděláte velké peníze

Asi nejlépe to ilustruje už smazaný tweet Olgy Richterové, který v sobě nese třídní nenávist: „Další připomenutí, že peníze nejsou zdaleka vše, mnohdy naopak.“ Jinými slovy je lepší nemít nic a nesnažit se budovat majetek a společnosti, což byla základní motivace nejbohatšího Čecha. Obyčejný kluk z České Lípy to dotáhl až mezi světovou elitu bez toho, aniž by se někdy schovával na Bahamách nebo skončil v betonu jako jeho kolegové z porevolučních let, přesto současným rovnostářům leží strašně v žaludku.

Olga Richterová se sice za svůj tweet omluvila, ale popravdě ji spíše mrzelo to, že neodhadla reakci lidí. Že by si doopravdy nemyslela, co napsala?

V podstatě sdělila svou „na první dobrou“ myšlenku, že Kellnera zabily jeho peníze, protože si za ně koupil zájezd s adrenalinovou zábavou. Olga Richterová si ale taky za svoje peníze kupuje radosti v možnosti toho, na co má, ale že to nestačí na výlety na Aljašku, to už není Kellnerova věc. U Olgy Richterové jsme si před týdnem mysleli, že je to citlivá žena, která se poprvé v životě musela poprat s nenávistí na sociálních sítích a plakala nad urážkami z internetu, aby hned za pár dní jako jedna z prvních napsala tak těžko omluvitelné svinstvo, zatímco Kellnerovy čtyři děti, manželka a rodiče mají teprve co dělat se vstřebáním šokující zprávy, že táta, syn a manžel zemřel během strašlivé nehody.

Richterová tam navíc přidala hashtag „heliskiing“, jímž jako by říkala: Dobře ti tak, nemáš jezdit lyžovat z vrtulníku. Stejně jako hashtag „memento mori“, tedy pamatuj na smrt, což je přímá vybídka slabší části populace ke kecům o božích mlýnech a podobně. Kellner ale nezemřel během lyžování z ledovce dolů, zemřel během letecké nehody a je její obětí. Stejně tak s ním mohl spadnout jeho private jet během cesty na luxusní dovolenou či za pracovními povinnostmi nebo mohl zemřít během autonehody cestou k potápění se žraloky.

To celé se děje v době, kdy Piráti topí peníze v marketingové kampani na vyvracení hoaxů a tom, že nejsou levicová úderka, popírají soukromé vlastnictví a tvrdí, že nejsou proti bohatým lidem. Richterová asi udělala poradcům pár vrásek, ale možná by bylo lepší, kdyby si za tím stála, než to pak omlouvat špatným vyjádřením. My bychom si řekli o. k., taková jsi a máš takový názor, my to bereme, ale ceníme si, že svůj kontroverzní postoj dokážeš obhájit. Nejde o to, jestli Olga Richterová udělala chybu, nebo ne, ale jde o to, že si to doopravdy myslí, proto to z ní vylétlo jako první.

Když se podíváme na tyto strany, jsou přesným opakem toho, co Kellner dokázal, ten ještě před svými třicátými narozeninami založil PPF, jejich vedení se v těch letech teprve rozhodovalo, jakou kariérou se vydá. Přitom zrovna tohle je základ Kellnerovy myšlenky: Uspějte si, kde je vám libo, protože k tomu máte možnosti, hlavně se ale snažte a nemyslete si, že máte na něco jen tak nárok. Tím se dostal do hledáčku nenávisti všech bojovníků včetně výtek, jak je možné, že si koupil televizi Nova, že teď nám bude chtít vnucovat svou vizi světa, přičemž jen viděl další investici. Kellner je ten z lidí, kteří tady třicet let budovali kapitalismus, aby tito lidé dnes mohli z pohodlí kavárny fantazírovat o socialismu a usrkávat u toho latté.

Ještě mnohem šílenější než Richterová jsou bohužel některé novinářské komentáře, kdy autorka, která se byznysu ani nevěnuje (a je to z neznalosti souvislostí poznat), vyplodí článek, jenž se snad dá popsat jen tak, že se teď rozhodne, jak to Kellnerovi strašně natře, protože někdo z rodiny utopil peníze v Home Creditu. Do celé té hrůzy začne zamotávat filozofické úryvky ze Shakespeara a výsledkem je pět odstavců, které ani nemá smysl analyzovat, jen se odhalí ta další nenávist k lidem, kteří jsou daleko schopnější. Lidé, kteří zbohatnou, se nesnažili proto, aby pak byli pohřbeni jako cikánští baroni ve zlaté rakvi se svými šperky, to je rozhodně jejich poslední motivace, ale aby po nich něco zůstalo.

Co by tak na to asi řekl Baťa, jenž taky není nejbohatší na hřbitově, ale máme po něm značku po celém světě? A bude Steve Jobs oblíbený nebožtík, protože ani peníze mu nezajistily úspěšnou léčbu?

Napadlo někoho vůbec, jestli se bál a věděl, že je po všem?

Omezenost nemůže nikdy porozumět tomu, co Kellner dokázal nebo chtěl dokázat, a stupidním způsobem vyvolávat nenávist rádoby povznesenými moudrostmi, že „peníze nejsou vše“, směřuje akorát k tomu, že se raději už nebude snažit nikdo, kdo by měl vlohy k velkým věcem. Michal Horáček, sám miliardář, složil s Hapkou text, že štěstí je krásná věc, ale peníze si za ně nekoupíš, a zřejmě moc dobře věděl, o čem mluví. Kellner nikdy nespoléhal na něco tak pitomého, jako je štěstí, musel se prosekat džunglí devadesátých let, proto všichni víme nebo minimálně tušíme, že nehrál vždy fér, ale to aby z jeho snahy vzniklo něco, co už může existovat podle průhledných a jasných pravidel.

Tohle hloupé filozofování o tom, že bohatí umírají, což my všichni víme taky, vypovídá jen o našich emocích a o tom, jací jsme my. Napadlo autory článků nebo politiky s jejich kousavými tweety například to, jestli to Kellnera bolelo? Jestli věděl, že je konec? Jestli si stihl uvědomit, že zemře, a co byla jeho poslední myšlenka? Zkrátka tak, jak se umíme emočně vcítit do dalších lidí? Ne, žijeme ve světě úchylných představ, že kdyby bydlel v krabici od bot, bude tady do sta let a na hřbitově bude nejoblíbenější mrtvola, protože byl tak chudý, že si stejně jako my ostatní nemohl dovolit zpovykanou zábavičku bohatých.

Rádi bychom proto v tomto bodě a závěrem opět zdůraznili, že Petr Kellner je obětí letecké nehody, nesrazil si vaz pokusem o akrobatické kousky na diamantových lyžích s vázáním utkaným ze slz jednorožce, ale zemřel na následky nepředvídatelných okolností nebo lidské chyby, to se teprve dozvíme.

A to je taky to jediné memento mori a jediný prst boží, který byste si z toho měli odnést.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii