Přišel do laboratoře, a protože to byl bordelář, měl na stole v Petriho misce plíseň, v níž pak objevil jeden z nejdůležitějších léků. Tak nějak se všeobecně mluví o historickém nálezu penicilinu, který se podařil vědci Alexandru Flemingovi. Jenže skutečnost je trochu jiná a cesta od plísně k záchraně milionů životů byla hodně trnitá.
Historie asi nejznámějšího léku se začala psát v září 1928, když se Fleming vrátil po dovolené do svojí laboratoře v londýnské Nemocnici svaté Marie. Na stole se mu válely vzorky stafylokokových a jiných mikrobiotických kultur, kterých se nerad zbavoval, dokud měl pocit, že by v nich mohl ještě něco objevit.
V ten den za ním přišel kolega, dali se do řeči, když se podle životopisné knihy Život sira Alexandra Fleminga Fleming zarazil a řekl: „To je zvláštní.“
V tu chvíli si totiž všiml podivné a neznámé plísně, která se ve vzorku množila a mikroby v jejím okolí působily, jako by se rozpouštěly.
Fleming nečekal ani chvilku a začal jednat, vždyť právě látku, která by dokázala likvidovat bakterie, hledal už od první světové války, kdy ho na frontě ranilo, jak všude kolem umírali vojáci i na ta nejbanálnější zranění.
Alexander Fleming v akci. Právě ve své laboratoři v londýnské Nemocnici svaté Marie objevil penicilin.
Plíseň Fleming vyzkoušel i na jiných mikrobech a fungovala. Brzy zjistil, že jde o houbu Penicillium notatum, která se tvoří například na sýrech.
Deset let ležel objev u ledu
O pár měsíců později se rozhodl svým objevem plísně, která ničí mikroby a mohla by znamenat obří milník v historii zdravotnictví, pochlubit veřejnosti. A právě tady se dostáváme k dnešnímu devadesátiletému jubileu.
Když ale Fleming 13. února 1929 vystoupil veřejně, nikomu jeho vědecký rozbor nic neříkal. Veřejnost by nepochybně oslovily spíše činy než rozjímání nad tím, že se možná brzy podaří vyvinout lék, který by mohl léčit záněty a infekce.
Jenže Fleming narazil na problém.
Dlouho se mu totiž nedařilo z plísně oddělit onu účinnou látku, kterou mezitím pojmenoval penicilin. Extrakt, který z plísně odebíral, nebyl čistý a neměl žádné účinky: ani na laboratorních myších, ani na poranění kolegů. Zdá se to až k nevíře, ale Fleming tehdy svou snahu o extrakci penicilinu vzdal.
Jak prozrazovali jeho kolegové, byl v té době nebývale zachmuřený.
Flemingův přelomový objev dnes vnímáme jako úplně běžný lék.
Dlouhých deset let ležel přelomový objev u ledu a britský vědec musel sledovat, jak lidé po světě umírají na nemoci, k jejichž vyléčení byl už tak blízko.
Dvojice chemiků jako dar z nebes
V souvislosti s penicilinem je téměř výhradně spojováno jméno Alexandra Fleminga, jenže velkou zásluhu mají na výrobě léku ještě další dva chemici z Austrálie, Ernst Chain a Howard Florey, kteří spolu s ním později dostali i Nobelovu cenu.
Ti se dali dohromady během výzkumu v Londýně.
Ernst Chain dostal společně s Alexandrem Flemingem a Howardem Floreym Nobelovu cenu za objevení penicilinu.
Jejich cílem bylo stejně jako v případě Fleminga najít látku, která by likvidovala mikroby. Když projížděli všechny články, které byly o podobných výzkumech napsány, narazili právě na jméno Alexandra Fleminga a na jeho penicilin.
Vědce proto vyhledali a zjistili, že se naděje na vývoj přelomového léku nikdy nevzdal a stále ve svojí laboratoři živí tu samou plíseň, jakou zcela náhodně před deseti lety objevil.
Po nekonečném času mravenčí práce v laboratoři se jim podařilo to, co Fleming sám v minulosti nedokázal, z plísně extrahovali čistý penicilin.
A zjistili, že je mimořádně efektivní.
Když penicilin účinkoval při všech pokusech na myších, mohla jej trojice vědců vyzkoušet i na prvním člověku. Byl jím policista Albert Alexander.
Alexander ve chvíli, kdy se Flemingova parta odhodlala jít s penicilinem do akce, umíral na infekci, kterou mu způsobilo bodnutí o trn růže. Ano, i taková zranění připravovala lidi ještě v roce 1941 o život, stejně jako angína, střevní chřipka, zápal plic či běžné záněty.
Policistův stav byl označen za beznadějný, když mu ale začal být každé tři hodiny injekčně podáván penicilin, začal se razantně lepšit.
Už tehdy bylo jasné, že Fleming, Chain a Florey vstoupí do dějin.
Bohužel zázrak, o němž se pomalu začínalo po světě mluvit, nakonec policistovi život nezachránil. Vědci totiž ještě nedokázali penicilin vyrábět ve velkém, vycházeli jen z omezeného množství Flemingovy plísně, a tak se stalo, že lék došel, pacientův stav se znovu rapidně zhoršil a on nakonec zemřel.
Howard Florey byl tím, kdo vyjednal financování vývoje penicilinu ve Spojených státech.
A tak na vědce čekala další porce zdlouhavého výzkumu, museli na výrobu penicilinu najít recept. Jenže v Británii se na vývoj léku nenašly peníze, a tak se jeden z trojice, Howard Florey, rozhodl odcestovat do Spojených států a najít pomoc právě tam.
To se povedlo, americká vláda výzkum zafinancovala a přelomový lék byl na světě.
Alexander Fleming a místo činu. Ve svojí londýnské laboratoři objevil penicilin.
Američané začali penicilin sériově vyrábět na podzim roku 1943, zprvu putoval na frontu a sloužil k záchraně vojáků, následně se rozšířil po celém světě. Je těžké spočítat, kolik od té doby zachránil životů, podle některých odhadů jde o více než 82 milionů.
Alexander Fleming, Ernst Chain a Howard Florey dostali za objev penicilinu v roce 1945 Nobelovu cenu v oblasti fyziologie a medicíny. To je ale to nejmenší. Jejich práce nám dnes a denně zachraňuje životy.
Fotogalerie |
