To je v celé emotivní debatě důležitá věta. Neznamená, že prezident schvaluje současný návrh vlády nebo že považuje obavy zaměstnanců ČT a Českého rozhlasu za směšné. Právě naopak. Pavel jejich nejistotu chápe, ale problém vidí především v tom, jak vláda změnu připravuje, nikoliv v samotné myšlence financovat veřejnoprávní média jiným způsobem než prostřednictvím televizních a rozhlasových poplatků.
Prezident svoji výhradu formuloval poměrně přesně. Podle něj vláda nejdříve rozhodla, odkud budou peníze přicházet, a teprve potom začala řešit věci, které měly být vyjasněné dávno předtím.
„Začínáme tak trochu od konce tím, že vláda rozhodla o převedení financování z poplatků na státní rozpočet, aniž by byl definován rozsah veřejné služby, ochrana nezávislosti,“ uvedl Pavel.
A to je podstata jeho postoje. Prezident nezpochybňuje, že veřejnoprávní média mohou být financována z veřejných peněz jiným způsobem než dnes. Zpochybňuje pořadí kroků. Nejdříve by podle něj mělo být jasné, co přesně má Česká televize a Český rozhlas dělat, kolik to stojí a jak budou média chráněna před politickým tlakem. Teprve potom dává smysl definitivně rozhodnout, kdo a jak jejich provoz zaplatí.
To je mnohem střízlivější pozice než jednoduchá rovnice, podle níž zrušení koncesionářských poplatků rovná se konec nezávislé České televize.
Na Kavčích horách se přitom skoro vyhlašoval konec světa
Právě zaměstnanci ČT a Českého rozhlasu patřili k nejhlasitějším odpůrcům vládního plánu. Oblékali se do černého, před budovami veřejnoprávních médií probíhala protestní shromáždění a následovala výstražná stávka. Iniciativa Veřejnoprávně a odbory varovaly před oslabením finanční stability, omezením veřejné služby a ohrožením nezávislosti. Výzvu před protesty podepsaly tisíce zaměstnanců obou institucí.
To všechno mají zaměstnanci právo dělat. Stejně jako mají právo hájit svoji práci a instituci, která je zaměstnává. Jenže pokud se z protestu stává politický argument, musí vydržet i chvíli, kdy s jeho nejdramatičtější interpretací úplně nesouhlasí ani prezident Petr Pavel, který rozhodně není podezřelý z toho, že by fungoval jako tiskový mluvčí Babišovy vlády.
Možná tedy nastal čas sundat část černých triček a vrátit debatu z roviny „zachraňujeme demokracii“ k podstatně nudnějším, ale důležitějším otázkám. Kolik má ČT dostávat? Na jak dlouho dopředu má mít peníze garantované? Podle jakého mechanismu se částka bude valorizovat? A může ji vláda po nepříjemné reportáži jednoduše přiškrtit?
Právě tam se rozhoduje o nezávislosti. Ne v kolonce na složence.
Jenže vláda má jeden velký problém: nejde jen o způsob placení
Abychom byli fér, zaměstnanci České televize neprotestují jen proto, že místo koncesionáře má peníze poslat ministerstvo financí. Vládní návrh zároveň počítá s výrazně nižší částkou. Česká televize má podle schváleného návrhu dostat ze státního rozpočtu 5,74 miliardy korun, zatímco pro letošek počítá s příjmy z televizních poplatků kolem 6,7 miliardy. Český rozhlas má dostat 2,065 miliardy, tedy přibližně o 400 milionů méně než podle současného modelu.
A tady už je protest mnohem konkrétnější. ČT tvrdí, že při započtení dalších dopadů může být skutečný výpadek ještě vyšší a bude znamenat omezení výroby, investic nebo regionálního vysílání. Televize zároveň upozorňuje, že musí plnit zákonem daný rozsah veřejné služby.
To je legitimní spor a vláda ho nemůže odbýt větou, že veřejnoprávní televize má být prostě levnější. Jestli stát televizi uloží určité povinnosti, musí jí dát reálnou možnost je financovat. A pokud chce její rozpočet snížit o miliardu, měl by občanům také říct, co přesně už za tu miliardu Česká televize dělat nebude.
Pavel udělal z ideologické války účetní a právní problém
Právě proto je Pavlův postoj zajímavý. Neříká Babišovi: máte pravdu, zrušte poplatky a všechno bude v pořádku. A neříká ani zaměstnancům ČT: běžte domů, žádný problém neexistuje.
Ve skutečnosti říká něco rozumnějšího. Forma financování není posvátná. Posvátná má být nezávislost.
A to je velký rozdíl.
Ještě v červnu prezident říkal, že na dosavadním poplatkovém systému neviděl nic, co by zásadně nefungovalo, a kritizoval vládu za nedostatečně vysvětlenou změnu. Zároveň však připouštěl, že státní rozpočet nebo jiný veřejný mechanismus může fungovat, pokud budou správně nastavené pojistky.
To není obrat o 180 stupňů. Spíš postupné zpřesnění pozice, které do značné míry odstraňuje ideologickou mlhu kolem celého sporu.
Redaktoři mají kontrolovat vládu. Ne vést válku o jediný správný model
A tady se dostáváme k citlivější části. Novinář České televize má samozřejmě právo jako zaměstnanec bránit svoji instituci a pracovní podmínky. Současně ale pracuje v médiu, které má nezávisle kontrolovat vládu, opozici i prezidenta. Proto je u veřejně činných redaktorů dobré velmi přesně hlídat hranici mezi obhajobou profesní nezávislosti a politickým aktivismem.
Černá trička, veřejná shromáždění a stávka mohou být legitimní prostředky zaměstnaneckého protestu. Ostatně za legitimní je označil i Pavel. Jenže jakmile samotný prezident říká, že financování z veřejných peněz nemusí být útokem na nezávislost, je možná fér přestat veřejnosti podsouvat, že existují jen dvě možnosti: koncesionářský poplatek, nebo Viktor Orbán s dálkovým ovladačem od ČT24.
Tak jednoduché to není.
Odbory mohou hlídat peníze. Redaktoři by měli hlavně hlídat politiky
Nejlepší obranou České televize nakonec nebude stávka, černé oblečení ani sebevětší demonstrace před Kavčími horami. Bude jí kvalitní práce, důvěra diváků a pravidla financování napsaná tak, aby je nemohla každá nová vláda podle nálady měnit.
Pokud chce vláda veřejnoprávní média financovat ze státního rozpočtu, musí vytvořit mechanismus, který politikům zabrání každoročně rozhodovat podle toho, zda se jim včerejší Události líbily. Víceleté financování, jasná valorizace, zákonné mantinely a dostatečně složitá cesta ke změně částky jsou podstatně důležitější než samotné slovo „poplatek“ nebo „rozpočet“.
A zaměstnanci České televize by na tyto pojistky měli tlačit. Velmi tvrdě.
Ale pokud už i prezident Petr Pavel připouští, že státní financování může fungovat bez politického ovládnutí, pak by možná část energie věnované symbolickým protestům mohla znovu zamířit tam, kam patří především: k dobrému vysílání, kvalitní investigativě a tvrdému kontrolování těch politiků, kteří o nových pravidlech právě rozhodují.
Fotogalerie |
13
10
13
14
12
7
