Pavel dodal, že kabinet měl dvě možnosti. Buď přistoupit k opravdu velkým restrikcím, nebo rozpočtová pravidla změnit. Vláda Andreje Babiše zvolila druhou variantu. Prezident ji odmítl. To je samozřejmě jeho právo, jenže v tu chvíli už nestačí obecná poučka, že stát musí více šetřit.

Pavlova odpověď je politicky zajímavá hlavně tím, že potvrdil samotnou existenci problému, na kterém vláda změnu pravidel staví. Neřekl, že Babišovo řešení je správné. Řekl ale, že podle původních pravidel rozpočet sestavit nešlo.

Babiš s Alenou Schillerovou tak od prezidenta dostali poměrně hezký argument zadarmo. Mohou říct: „Ani prezident netvrdí, že jsme mohli jednoduše pokračovat podle starých pravidel.“ A budou mít pravdu. Spor se tím přesouvá od otázky, zda se něco muselo změnit, k mnohem podstatnější otázce, jak moc se mělo škrtat a kdo to měl zaplatit.

Dobře, pane prezidente. Tak kde byste škrtal?

Jestli Pavel tvrdí, že druhou možností byly velké restrikce, pak by měl říct alespoň rámcově kde. Na důchodech? Sociálních výdajích? Platech státních zaměstnanců? Investicích? Dotacích? Nebo na obraně, kde prezident naopak dlouhodobě podporuje vyšší výdaje?

Tady končí jednoduchá politická hesla. Každých deset miliard, které stát ušetří, někomu chybí. Vláda pak musí vysvětlit konkrétním lidem, proč dostanou méně peněz, zaplatí vyšší daň nebo se jejich investice odloží. Prezident má mnohem pohodlnější pozici: může požadovat rozpočtovou odpovědnost, aniž by musel sestavit jedinou kapitolu rozpočtu.

Jenže když použije veto, už není pouhým komentátorem. Vstoupil do hry a odmítl jedno konkrétní řešení. Je proto naprosto legitimní chtít po něm konkrétnější alternativu.

Tománková se zeptala přesně správně

Terezie Tománková tentokrát nepotřebovala prezidentovi předčítat tabulky ani se s ním přetahovat. Položila krátkou otázku a dostala krátkou odpověď. Přesně tak vznikají nejlepší momenty politických rozhovorů.

Teď je jen potřeba dotáhnout ji do konce. Když to podle starých pravidel nešlo, proč jste jejich změnu vetoval? A jestli měla vláda místo toho výrazně škrtat, kde konkrétně a o kolik?

To není žádný útok na prezidenta. Stejnou otázku bychom měli položit ministrovi financí, premiérovi i komukoliv jinému, kdo tvrdí, že zná lepší cestu. Politika začíná být zajímavá právě ve chvíli, kdy se místo slov „odpovědnost“ a „úspory“ začnou používat konkrétní čísla.

Pavel má jednu velkou výhodu: všechno zní rozumně

Petr Pavel umí svoje názory formulovat klidně a věcně. To je jeho politická síla. Když Babiš mluví o rozpočtu, každý vidí politika obhajujícího vlastní vládu. Když Pavel mluví o rozpočtové odpovědnosti, často působí skoro jako člověk, který jen nezúčastněně vysvětluje, co je správné.

Jenže v tomto případě nezúčastněný není. Zákon vetoval, tedy udělal politické rozhodnutí a použil jednu ze svých ústavních pravomocí. Může mít naprostou pravdu, že vláda pravidla rozvolnila příliš. Musí ale přijmout i druhou část debaty: pokud vládní řešení odmítá a staré řešení podle něj nefungovalo, co navrhuje mezi tím?

Prezident nemůže mít zároveň sílu aktivního hráče a pohodlí rozhodčího, který pouze známkuje ostatní.

S Babišem se mají scházet. To by snad neměla být senzace

Pavel v rozhovoru také řekl, že se s Andrejem Babišem dohodli na pravidelnějších schůzkách a koordinaci zahraniční politiky. To je dobře. Trochu absurdní je spíš fakt, že normální komunikace prezidenta s premiérem začíná v české politice působit skoro jako mírová konference.

Nemusejí se mít rádi a nemusejí mít stejný názor na zahraniční politiku, ministry ani rozpočet. Česká republika ale nemůže dlouhodobě působit dojmem, že má jednu zahraniční politiku na Hradě a druhou ve Strakově akademii. Pavel není druhý premiér a Babiš není podřízený prezidenta. Oba ale zastupují stát a musí být schopni spolu mluvit.

Mnohem zajímavější proto bude první okamžik, kdy se opět zásadně neshodnou. Teprve tehdy se ukáže, zda jejich nově deklarovaná spolupráce něco znamená.

Jedno „nešlo“ a prezident má co vysvětlovat

Nejsilnější moment rozhovoru tak zatím nevznikl hádkou ani skandálem. Tománková se prostě zeptala, zda šlo podle starých pravidel rozpočet sestavit, a Pavel odpověděl, že ne.

Tím zároveň připustil, že vláda skutečný problém řešila. Může dál tvrdit, že ho vyřešila špatně, a klidně může mít pravdu. Pak ale musí dodat druhou polovinu své argumentace a říct, jak ho měla vyřešit správně.

Dokud to neudělá, zůstává jeho pozice velmi jednoduchá: staré nefungovalo, nové nechci a vláda měla víc šetřit. Na prezidenta republiky, který změnu zákona vetoval, je to zatím trochu málo.

Fotogalerie 5 fotografií