Svědectví Čecha uneseného v Libanonu: Hra na smrt a propuštění plné zvratů!

Hádej, kdo jsem?

Dlouhé dny ve vězení si krátili povídáním o vlastních životech a hraním her. Oblíbenou zábavou byla hra Hádej, kdo jsem.

„Tohle mě i dost obohatilo. Ostatní čtyři chlapi byli vysokoškolsky vzdělaní a abych s nimi mohl držet krok, musel jsem mozek hodně šponovat. Sám jsem byl překvapený, na kolik historických i fiktivních postav jsem si najednou vzpomněl a kolik nových jsem se při té hře naučil,“ vzpomíná Kofroň na prakticky jedinou zábavu v kobce.

V Libanonu Dobeš s Kofroněm natáčeli převážně syrské uprchlíky z utečeneckých táborů.

Během pobytu ve vězení odtajnil svoji identitu i Martin Psík. Bývalý voják z Afghánistánu a nyní důstojník vojenské rozvědky. Koneckonců únosci prý celou dobu o Psíkově skutečném poslání, kterým údajně bylo získat informace o v Libyi vězněném Čechovi Pavlu Hrůzovi, věděli. „No, byli jsme dost překvapení. Pocit, že nás pan Švarc zneužil, jsme ale neměli. Vyříkali jsme si to. Spíš to bylo o tom, že až příště pojedeme, je lepší tohle vědět dopředu a ne...“ říká Kofroň, když mu do půlky věty káravě vpadne manželka, která je u rozhovoru také: „Žádné příště nebude!“

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii

Zajímavé je, že když Pavel Kofroň popisuje dění během oněch 201 dnů vězení, u většiny událostí říká přesná data: „Neměli jsme hodinky, neviděli jsme denní světlo, ale čas jsme určovali podle modliteb. Když Adam slyšel za okny muezzina, služebníka mešity, jak svolává věřící k modlitbě, přesně řekl, kolik je. Navíc Martin jako cvičený špion měl kalendář a hodinky v hlavě. S odchylkou tak jedné hodiny dokázal kdykoliv říct, kolik právě je.“

Až po přesunu na třetí místo, někdy koncem září, únosci nastínili, o co jim skutečně jde. Poprvé z jejich úst zaznělo i jméno Alího Fajáda.

„Jednoho dne přišli a řekli nám, že máme být součástí nějaké výměny. Švarce okamžitě napadlo, že to bude za Alího. Oni to nejdřív nechtěli přiznat, pak řekli, že ano. No, ale když jsme se pak furt na Fajáda ptali, naštvaně odsekli, že je vlastně Fajád vůbec nezajímá, že tam v tom sice taky nějak je, ale že vůbec nejde o něj,“ říká Kofroň a upozorňuje na to, že spolu s Fajádem byl do Libanonu vydán i Chálid Marabí, který byl stejně jako Fajád příslušníkem libanonské rozvědky.

„Skoro bych řekl, že se jedná o toho pana Marabího,“ přitakal v rozhovoru pro internetovou televizi DVTV Adam Homsi. „Protože ten způsob, jak k tomu došlo, že vlastně samotný bratr pana Fajáda utrpěl nejvíc, ať už psychicky, tak fyzicky, a byl vlastně týrán a urážen, to nebylo hrané.“

Libanonec Alí Fajád, podezřelý z mezinárodního terorismu a klíčová osoba v případu pěti unesených Čechů.

„Vlastně si všichni myslíme, že možná i ten Fajád se na tom tak nějak svezl a Švarc s ním. Že by to celé Fajád prostřednictvím Švarce předem zorganizoval, mi připadá jako pitomost. Proč by v tom případě Švarce drželi s námi? On sám se pak ve vězení neskutečně vztekal. Nadával, proč ho ti pitomci vězní v Libanonu. Snažil se jim to i vysvětlit, že jako Fajádův právník by ho dostal v Praze z české vazby domů mnohem rychleji a očištěného, ale samozřejmě ho nikdo neposlouchal,“ říká Kofroň.

Ve Švarcovu nevinu mluvilo v očích spoluvězňů i to, že doma před odletem nechal jen tři týdny staré miminko.

Propuštění plné zvratů

Jakmile se dozvěděli o důvodech únosu, začali žít nadějí na výměnu a propuštění.

„Strašně jsme doufali, že to bude do Vánoc. Jednou nám řekli, že nás čeká dlouhá cesta, ale nakonec z toho bylo jen další stěhování. Pak jen oznámili, že to bude někdy v lednu a že se do toho zapojil nějaký libanonský policejní vyjednavač, který řeší výměny vojáků Libanonu s Islámským státem. To jsme si řekli, že je dobré, že když dokážou vyměnit teroristu, tak proč by to nešlo s námi,“ říká Kofroň a trochu naivně dodává, že pro propuštění sami vlastně nic neudělali a byli únoscům úplně k ničemu.

Věznitelé unesených Čechů se údajně hlásili k teroristické síti al-Kajda.

Poslední dny před samotným propuštěním (1. února) pak provázel jeden zvrat za druhým. „V lednu přišli, že za dva dny už bude konec, ale nikdo z nás tomu už moc nevěřil. Převezli nás přes noc na další místo, byla to ještě menší místnost, záchod na zavolání, ale slíbili, že je to jen na ty dva dny. No a pak jsme z jejich reakcí pochopili, že se asi zase něco podělalo. Tyhle zvraty byly na tom čekání snad vůbec nejhorší,“ vzdychne Kofroň.

Pak je ale únosci z ničeho nic spoutali, nahnali do auta a po několika hodinách je vysadili uprostřed pláně.

V Libanonu Dobeš s Kofroněm natáčeli převážně syrské uprchlíky z utečeneckých táborů.

Homsiho se Saíbem poslali únosci do blízké maringotky syrských řidičů kamionů, aby odtud zavolali policii, sami pak nasedli do auta a odjeli. „Sedím tam a říkám si, tohle je teda ono? Tohle je svoboda? První co bylo, že jsem se dlouho koukal na nebe a hvězdy. Po půl roce mi přišly naprosto nádherné,“ vzpomíná na první pocity po po půl roce Kofroň. Pak přijela policie a následoval další přesun.

„Policisté v civilu nás odvezli na místní služebnu a odtud do Bejrútu k tajné službě. K našemu zděšení nás ale opět zavřeli do podzemní cely mezi uprchlíky. Byla ještě horší než u těch únosců. I když se omlouvali, že nemají na výběr,“ popisuje Kofroň.

Podle Miroslava Dobeše jim tam aspoň dali matrace a „vytřeli ty obrovské louže moči po Syřanech.“ Trvalo ještě několik dní, než proběhly všechny výslechy. Poprvé se setkali s českým velvyslancem, nicméně kvůli chybějícímu podpisu místního soudce na propouštěcích dokumentech museli ještě dvě noci strávit v policejní cele.

Pětice Čechů unesených v Libanonu v červenci 2015.

Pak už to šlo ráz na ráz. „Zavezli nás k policejnímu prezidentovi, pozdravit a vyfotit se, a pak hned do letadla. Tam jsme se setkali s panem Šlachtou (ředitelem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, pozn. red.) a dalšími lidmi z ÚOOZ. A za 15 minut už jsme byli ve vzduchu,“ popisuje propuštění Kofroň.

„Nějak mi vůbec v tu chvíli nedocvaklo, že už je opravdu konec. Během toho vězení jsem si představoval, že až tenhle moment přijde, řeknu A běžte do hajzlu, Libanonci!, ale ne. Prostě žádné emoce, vztek, zášť, vůbec nic. Psycholog mi hned v letadle řekl, že doma je všechno v pořádku, manželka, děti, tchyně. A dokonce, že nám manželka zachránila firmu, což jsem ani nečekal.“

Po příletu do Prahy okamžitě volal domů manželce, ale zmohl se jen na pouhé Ahoj, Míšo. Pak se oba rozplakali.

Jestli smrt, tak rychlou

Už před odletem domů jim český velvyslanec v Libanonu naznačil, že část české veřejnosti o tom, že byli skutečně uneseni, pochybuje. Že se i v médiích spekuluje, že bylo vše dopředu naplánované kvůli tomu, aby mohla proběhnout výměna za Fajáda.

Věděli tak, do jaké atmosféry se domů vrací. „Ono se to vlastně všechno i nabízí, já bych asi sám dost pochyboval, kdybych o tom kromě zpráv z novin nic nevěděl. Proto si myslím, že je i tenhle rozhovor důležitý, aby některé ty věci zazněly,“ říká Kofroň a tvrdí: „Byla to ale víceméně taková souhra nešťastných náhod. My sami si z Honzy Švarce dělali srandu, že lidi určitě napadne, že se nechal unést sám.“

Vůdce výpravy a zároveň advokát Libanonce Alího Fajáda Jan Švarc.

A ke spekulacím, že únos byl jen na oko, že i oni tu hru předem znali a šli do ní kvůli penězům, jen dodá: „Nebylo to nesnesitelný, nemučili nás tam, ale opravdu si nedovedu představit, za kolik bych tohle byl ochoten absolvovat dobrovolně. Asi za nic.“

A tvrdí, že alespoň lidi v Jindřichově Hradci se k němu po návratu chovají skvěle: „Chodí za mnou a říkají, že mají radost, že jsem se vrátil. S žádnou záští jsem se nesetkal.“

Kofroň přiznává, že ho pochopitelně během únosu několikrát přepadly i myšlenky na téma smrti. „Třeba když Dobeše s Psíkem únosci oblékli do černých mundúrů a začali je fotit. Nebo když vystřelili Saíbovi pro výstrahu pod nohy... Všichni jsme se tehdy shodli na tom, že pokud má smrt přijít, tak hlavně ať je to rychle,“ vzpomíná Kofroň. Když to řekne, vyhrknou jeho manželce slzy a on jí obejme a začne utěšovat.

„Křičeli na nás, že oni jsou boží bojovníci. V té chvíli to nebylo dobrý,“ vzpomíná Kofroň v dechberoucím svědectví

Před Vánocemi únosci vězněným Čechům řekli, že mají pokyn jednoho pustit, aby mohl informovat veřejnost. Jednoho dalšího prý ale pro výstrahu zastřelí a zbývající tři pak nechají a vymění je tři za tři. Kofroň vypráví, jak jim v téhle vyhrocené situaci pochodovaly nervy a že se paradoxně uklidňovali černým humorem.

„Mirek se mě zeptal - Pavle, kdyby ti řekli, že máš určit jednoho, kterýho zabijou, koho bys vybral? A já žertem odpověděl Podívej, Mirku, mám dát Švarce, který to vede? Martina, kterej mi jako profesionální voják může pomoct? Adama, bez kterýho se nedomluvíme? No a pak zbýváme už jen ty a já, tak si to přeber. Prostě občas byl ten černý humor jediná cesta, jak se s tím stresem vypořádat.“

Při tom, aby se ze všeho nezbláznil nebo se nezhroutil, mu prý pomáhaly hlavně myšlenky na jeho devítiletého syna Jakuba.

„Pokaždé, když už to bylo hodně špatné, jsem si říkal Musíš být statečný. Kvůli Jakubovi. Zatni zuby a udělej to pro něj. Aby až se jednou dozví, jak to vlastně s jeho tátou bylo, bude si moct být jistý, že když mu táta před tím vyprávěl o statečnosti, měla ta slova nějakou váhu. A to mi dodávalo sílu to zvládnout,“ uzavírá Kofroň a když o synovi mluví, v očích se mu poprvé během rozhovoru zalesknou slzy.

První část zpovědi uneseného kameramana Kofroně si můžete přečíst ZDE.