Můžeme se donekonečna přít o to, zda prezident Petr Pavel překračuje své pravomoci, zda se vláda chová k hlavě státu s dostatečným respektem a jestli veto představuje ústavní konflikt, nebo jen další epizodu českého politického divadla, mnohem zajímavější je ale jiná otázka. Proč chce Andrej Babiš z prezidenta udělat lídra opozice?
Pro něj to mimořádně výhodné. Petr Pavel žádnou politickou stranu nemá, nemá poslanecký klub, senátorský klub ani jediného vlastního kandidáta, kterého by mohl vyslat do voleb. Nemůže Andreje Babiše porazit ve sněmovních volbách, sestavit vládu ani převzít Strakovu akademii. Může premiérovi komplikovat život, může vetovat zákony, veřejně kritizovat kabinet a využívat autoritu svého úřadu. Nemůže mu ale vzít vládu.
Pro Babiše je proto ideálním soupeřem člověk, který ho nemůže sesadit. Prezident může být hlasitý, populární, důstojný i odhodlaný, může předstupovat před občany s vážnou tváří a vysvětlovat, proč se vládě postavil.
Dokud ale nestojí v čele politické strany, není pro Babiše skutečným volebním nebezpečím, proto bude Pavla vykreslovat jako opozičního vůdce, jako muže, který se snaží z parlamentní demokracie vytvořit prezidentský systém a který údajně vede politickou válku proti legitimně zvolené vládě. Pro voliče ANO, SPD a Motoristů je to dokonalý mobilizační příběh. Musíme znovu volit Andreje Babiše, jinak zemi ovládne prezident. Musíme ochránit vládu před Hradem. Musíme zabránit prezidentské zvůli. Tak jim to Babiš prodá a pravděpodobně úspěšně.
Současně tím uklidňuje druhou část společnosti. Voliči opozičních stran mohou získat pocit, že Babiš konečně narazil na důstojného protivníka a že je tu někdo, kdo se mu nebojí postavit, kdo mu jde po krku a kdo dokáže jeho vládu zastavit. Prezident může vládě házet klacky pod nohy, může zpomalovat některá rozhodnutí a nutit kabinet, aby své kroky lépe vysvětloval. Ve skutečnosti ale bez podpory parlamentu mnoho nezmůže, pokud má vláda dostatek hlasů, prezidentské veto přehlasuje a pokračuje dál.
Čekáme, co řekne prezident
Petr Pavel se do role protivníka vlády částečně postavil sám. Vůči kabinetu se vymezuje tvrději a nepochybně myslí také na obhajobu prezidentského mandátu. Babiš mu ale zároveň korunu opozičního krále ochotně nasadil na hlavu, ale největší podíl na tom ovšem nemá ani Hrad, ani premiér, má ho samotná opozice.
Současné opoziční strany totiž stále častěji připomínají ochranku prezidenta, nikoli sebevědomou politickou alternativu. Čekají, co řekne Pavel, jeho stanovisko okamžitě podpoří a pak se zase rozutečou ke svým festivalům, dovoleným, rodinným fotografiím a soutěžím o nejvtipnější poznámku na adresu Filipa Turka. Opozice nemá lídra, a tak si ho společnost našla na Hradě.
Ještě větší její selhání je, že je roztříštěná do několika stran, které se na povrchu shodnou pouze na tom, že největším zlem je Andrej Babiš, zároveň ale mezi sebou soutěží o stejné antibabišovské voliče. Pro běžného člověka přitom není vůbec jasné, v čem se tyto strany skutečně liší. Kdo je pravice? Kdo je liberální střed? Kdo zastupuje sociálně citlivější voliče? Kdo má ekonomický plán? Kdo chce změnit fungování státu? Odpovědi zanikají v nekonečném proudu stejných jmen: Babiš, Macinka, Turek, Babiš, Macinka, Turek.
Opozice, kterou voliči neberou vážně
Opoziční strany nemají vůči sobě dostatečně silný vymezující prvek, protože všechny mluví téměř stejně. Pro část veřejnosti navíc pořád představují především bývalou pětikoalici, která volby prohrála a předtím ze své vlády vyhodila Piráty, protože byli úplně neschopní i na ně.
Martin Kupka i Vít Rakušan by se rádi stali hlavními tvářemi opozice, zatím ale oba spíše splývají s davem, splývají s Milionem chvilek a splývají i s Hradem. Dávají najevo, že jim vadí Babiš, souhlasí s Pavlovými výhradami a čekají, zda se politická situace sama nepřeklopí v jejich prospěch.
Nejvýraznější opoziční rétoriku mají paradoxně Piráti. Na sociálních sítích jsou všude, hlasití jsou dost a do každého střetu vstupují s výrazem lidí, kteří se rozhodli ostatním politiku vysvětlit, ale jako skutečnou vládní alternativu je neberou vážně voliči ani média. Po akcích typu „chodíme pozadu“, dalších politických performancích a velitelském stylu Zdeňka Hřiba totiž působí spíš legračně,
Piráti se přitom rádi zaklínají mladostí svých kandidátů, mladé tváře mají dokazovat svěžest, modernost a příchod nové generace. Problém není v tom, že by mladí kandidáti působili nezkušeně, vedle starších stranických kolegů naopak často vypadají jako jediní dospělí v místnosti. Země, která má silného premiéra a slabou opozici, potřebuje někoho, kdo bude každý den přesvědčovat občany, že dokáže vládu převzít, ne někoho, kdo čeká, až za něj politickou práci odvede prezident.
Hlavní otázka
Otázkou je, proč opozice nemá vlastní vůdčí politickou stranu s podporou přes dvacet procent, jasným programem a člověkem, u něhož si voliči dokážou představit, že Andreje Babiše skutečně porazí? Proč místo ní vidíme skupinu politických kamarádů, kteří se navzájem ujišťují, že jsou na správné straně, soutěží v antibabišovských bonmotech a při prvním vážnějším střetu se schovají za prezidenta?
Pro Andreje Babiše je současná situace téměř dokonalá. Jeho nejviditelnějším soupeřem je muž, který kandiduje pouze na Hrad. Ať si tam klidně dalších pět let sedí, mohou si říkat v ANO, SPD i u Motoristů. Vládu jim tím nevezme a potenciální opoziční lídři tuto past zřejmě stále nevidí, a to, že je dnes Petr Pavel označován za lídra opozice, není důkazem mimořádné síly prezidenta, je to především vysvědčení slabosti předsedů opozičních stran.
Fotogalerie |
14
16
23
12
13
12
