O sociálních sítích

Mě to baví, já to ze začátku dělal všechno sám, ale už to nezvládám s další prací. Přiznám se, že mám na to pomoc, že mi někdo pomáhá, ale nápady jsou moje. Instagram je z 99 % jen mojí rukou, to si dělám sám, na další sítě mi to umisťuje kolega. Twitter jsem si dělal ještě do minulého roku sám a právě, že jsem občas horká hlava a rychleji píšu, než přemýšlím, a udělal jsem pár přešlapů, což mi dala sežrat ta bublina, tak dneska mi s tím pomáhá kolegyně, která nějakým způsobem filtruje moje myšlenky, abych nedělal zbytečně ty přehmaty, co jsem dělal. Člověk se musí tu kritiku naučit hodit trošku za hlavu, je taková zvláštní platforma, kdy mi přijde, že spousta lidí se přijde jenom pohádat a je velmi agresivní, ale pro nás politiky je síť X velmi důležitá, protože se tam pohybují novináři, lidi z byznysu a myslím si, že kromě hádek se tam občas dá nějakým způsobem představit moje vize, moje plány, to, s čím souzním či nesouzním.

Co se týče Instagramu, tak s maminkou mých dětí jsme se rozhodli, že nebudeme dělat dětem digitální stopu, ať si potom, až budou mít z toho rozum, samy vyberou, jestli se budou ukazovat na internetu nebo ne. Myslím si, že to je fér a že je špatně dávat děti na sociální sítě, zvlášť pokud jste politicky aktivní, protože různí trollové a agresivní lidi se do nich jako strefují. U fotek s manželkou je to tak, že ona vždycky musí tu fotku schválit, že jí to tam sluší, protože v momentě, kdy tam dám fotku já a jí přijde, že jí to nesluší, ačkoliv mně přijde, že to je v pohodě, tak to teda doma pak dostanu.

O svatbě v koronaviru

Bylo to hodně náročné. My jsme se trefili do toho období, kdy to šlo, ale bylo to poměrně těsné, protože pak zase následovalo další období, kdy bylo vše zakázané a my jsme ji měli na takové odlehlé chalupě v Českosaském Švýcarsku, kde má moje žena kořeny. Tam jsme pronajali celou chalupu, dovezli si tam catering, ale bylo to nádherné, i když ale organizačně hodně náročné, ale možná jsem rád, že jsme to udělali během koronaviru, protože potom, jakmile skončil, tak termíny byly úplně obsazené a pár mých přátel mělo problémy s tím, že nebyl oddávající a nebyla místa.

O venkovském životě

Já jsem kluk ze sídliště z Jižního Města a tak jako mnoho rodin i my jsme každý víkend odjížděli na chatu za babičkou, kde jsem trávil v dětství i celé léto, takže chalupařina nebo chataření a venkovské tradice ve mně zůstaly a snažím se to nějakým způsobem předávat i mým dětem, které to zatím moc nebere. Ale rád jim to ukazuju, aby vůbec věděly, že existuje nějaká pomlázka, že se dá uplést ze stromů a že jsou nějaké tradice a my je ještě držíme. Moje babička ještě pořád žije, teď je jí 87 let, a jezdíme za ní pořád.

O potravinových sbírkách

My jsme to začali dělat asi před dvěma lety s kolegy, vzali jsme to do vlastních rukou, jak se říká, rozjeli jsme to a děláme teď každých 14 dní na Opatově na metru ve 14 hodin sbírku. A těch lidí chodí hodně, chodí jich čím dál tím víc. Nejprve jsem si říkal, že to budeme dělat jenom pro lidi bez domova, o které by se měla postarat třeba Armáda spásy, ale dneska tam chodí z velké části třeba i ukrajinské uprchlice, maminky s dětmi, staré seniorky, které neumí jazyk, chodí tam různě handicapovaní, duševně i tělesně, a i naši senioři, takže je to takový smutný a tvrdý střet s realitou, který bych opravdu doporučoval každému politikovi, aby se tam přišel podívat, hodinku si tam rozdával potraviny a aby viděl, jací lidé na sídlištích v Praze dneska žijí. Praha je nejbohatší region, ale statistika je jedna věc a realita je potom druhá. Samozřejmě na sídlištích v ubytovnách bydlí lidé, kteří opravdu mají hluboko do kapsy, další to také nemají jednoduché, zvlášť, pokud jsou v nájmu a musí platit drahé energie. Někteří z nich se dostali do nějakých třeba dluhových pastí, jsou v insolvenci. Myslím si, že těm lidem je potřeba pomoct a jsem rád, že nám pomáhá i spousta lidí, kteří nám nosí buďto trvanlivé potraviny, drogerii nebo oblečení a všechno, co přinesou, tak se v ten moment rozdá.

O Jižním městě

Podle mě jsou předsudky o něm horší než realita, ale důvod, proč jsem šel do politiky před dvanácti nebo třinácti lety, bylo právě Jižní Město, kde jsem jako dítě jezdil na kole a bylo to hezké, relativně čisté, zelené a viděl jsem před dvanácti či patnácti lety, že to trošku chřadne, že v některých lokalitách jde veřejný prostor dolů. Rozbité chodníky, opuštěné sámošky a podobně. A já jsem šel do politiky tomu vrátit zpátky ten lesk. A myslím si, že se to postupně jako daří. Jsou tam lokality, které potřebují pořád výraznou pomoc, ale také lokality, které se hodně zvedly jako třeba okolo centra Chodov, kde to je dneska hezké, moderní a čisté. Máme tam další dva nové obchodní domy, OC Opatov a OC Háje, ty paneláky jsou už krásně opravené, už to není ta šeď a beton, ale je pořád potřeba dohonit veřejný prostor.

O komunální politice

Jsou asi dva důvody, proč jsem do ní šel, ten první je, že já jsem hodně orientovaný na výsledek a potřebuju, aby moje práce měla nějaký hmatatelný výsledek a v komunále ho mám to dennodenně. Někdo mi pošle fotku rozbitého koše nebo lavičky a když se zadaří, tak se to opraví i v ten den. Pak jsou samozřejmě složitější věci jako třeba dostavba školy, ta trvala dvě a půl volebního období. Druhá věc je, že mě baví být v kontaktu s lidmi, že se ze mě nestal nějaký papaláš v nějakém vládním autě, ale denně chodím po sídlišti, bavím se s lidmi v hospodě, zastavují mě na ulici a pořád mi říkají, co je potřeba zlepšit, změnit a vidím, co reálně řeší a můžu jim někdy nabídnout pomoc. Poslední roky jsem spíš frustrovaný z toho, co se v Praze neděje. Představuju si, že kdybych tam na druhé straně seděl já v radě, že bych to dokázal určitě řídit o něco líp a efektivněji a mrzí mě, že dneska se politici se víc hádají o často nepodstatných věcech jako jsou nějaké odměny nebo papalášské parkovačky. A potom není řešena podstata problému jako je bydlení, doprava a to, co reálně Pražany trápí.

O pirátech

Tak ten vztah je složitý. Já myslím, že z mých výstupů ohledně Zdeňka Hřiba, kterého upozorňuju na jeho skandály, je jasné, že my dva už kamarádi nebudeme, ale i mezi Piráty jsou rozumní lidé, se kterými se dá pracovat. Je to prostě určitá strana, která má pro mě často nepochopitelnou ideologii nebo vize, ale najdu tam lidi, se kterými se spolupracovat dá. Za mě to není osobní a já to určitě osobně neberu, já to beru čistě jako práci a mně prostě vadí ta Hřibova liknavost, to nepracování, ten alibismus Já nekritizuju, jaká on je osoba, jestli je chytrý, hloupý, co má vystudovaného, jaký má rodinný život, já se věnuju jeho konkrétním krokům, které dělá v práci a které mi to vadí.

O umění udělat Prahu

Andrej Babiš je hodně orientovaný na čísla a na tabulky a když se podíváte na prostá čísla, tak má vlastně pravdu, že ANO neumí Prahu, protože Praha dlouhodobě dělá nižší výsledky než jiné regiony a je to poměrně logické, je to dané tím, že jsou tady jiné voličské skupiny. Pražané jsou statisticky bohatší, takže řeší často úplně jiné životní problémy než regiony, Praha je více orientována na tu hodnotovou politiku, na východ, západ, více pohlaví, já to nehodnotím, to ať si každý vyhodnotí sám, ale Pražané často řeší úplně jiné věci a regiony často řeší existenční problémy a inklinují proto k jiným stranám.

My na tom pracujeme s Patrikem Nacherem a Karlem Havlíčkem každý den a já věřím, že je to lidé musí vidět. Ale na druhou stranu Praha je složitá i v tom, že vlastně Pražané jsou jako tak nějak zvyklí dlouhodobě volit tu ODS nebo TOPku. Ono to vychází i z toho, že ODS spoustě Pražanům rozdala v uvozovkách za hubičku byty v privatizaci a lidi jsou vděční vděční ODS a mají podle mě i nějaký zvyk je volit, tak teď je to na nás, jestli s Karlem Havlíčkem a Patrikem Nacherem dokážeme i tyto lidi přesvědčit, že ODS neplní dlouhodobě svoje sliby a že my za sebou výsledky máme a že jim to nabízíme lépe.

O oblíbeném místě v Praze

Já mám opravdu rád Jižní Město, to je moje srdcovka, hrozně rád se tam vracím, ale samozřejmě zamiloval jsem si i centrum, kde teď mám kancelář na Mariánském náměstí, a zvykl jsem si chodit všude pěšky. Ono to Mariánské náměstí je úžasně opravdu úplně ve středu Prahy, a jste schopni dojít pěšky až na okraji Karlína, Vinohrad, na Malou Stranu, chodím po Karlově mostě a i když jsem tady už 39 let, už, tak se mi to pořád neokoukalo.

O motorce

Já ji miluju. Ale mám na to hrozně málo času teď, takže když se dostanu někam mimo Prahu, tak jednou za sezónu, protože svůj čas jako velmi složitě dělím mezi práci, manželku a děti a motorka není moc kompatibilní s ani jedním, protože ta velká motorka ani na práci není úplně vhodná, když potřebujete jet někam v obleku, je to i nemotorné mezi auty ve městě, takže trpím, že na to mám málo času. Manželka se na ní bojí, párkrát jsem ji na to dostal, že se se mnou sveze, ale vždycky, když za to trošku zaberu, tak začne ječet a nemá to ráda.

O start-upech

Je to hodně těžké. Často ti mladíci mají naivní představy o fungování světa a byznysu. Já když pomáhám těm startupům, teď jednomu konkrétnímu pomáhám, tak to dělám tak, že tam nejenom dám peníze, ale chci být u toho, chci jim dávat zpětnou vazbu a chci vidět, co a jak dělají, a je to vždycky podle mě o lidech, je to o tom, aby tam byl v týmu nějaký vůdčí lídr, který má vizi a jde si za ní a dokáže na sebe nabalit další lidi. Pokud vidíte na začátku, že je to pět nějakých kamarádů ze střední, kteří si ani pořádně nerozumějí a každý má jinou představu, tak to nemůže fungovat.

Vydělat na start-upech je vždycky takový gambling, myslím si, že vydělat se na tom dá, ale musíte mít zainvestováno do vícero. A já to spíš beru jako takovou edukaci mladým lidem, protože já jsem měl štěstí v životě, že jsme na střední chytli včas internet, webové stránky a sociální sítě. Udělali jsme poměrně fungující agenturu, kde jsem se naučil principy byznysu a obchodování a snažím se to dneska těm mladým lidem vracet a dát jim zpětnou vazbu na trošku naivní představy o světě.

O změnách názoru

Já z legrace vždycky opakuju bonmot bývalého prezidenta, že jenom blbec nemění svoje názory. Řeknu vám konkrétní příklad. Já jsem hodně brojil před pár lety proti carsharingovým službám, protože jsem měl pocit, že zneužívají parkování zadarmo a že zabírají místa pro parkování na sídlištích. A moji sousedi v hospodě mě vyvedli z omylu, byli to to dokonce senioři, kteří už byli v důchodu, a ti mi vysvětlili, že tu službu využívají, protože se jim nevyplatí vlastnit auto. Tak jsem otočil o 180 stupňů. Něco jsem si o tom přečetl, pokecal s dalšími lidmi a svůj původní názor jsem si upravil a podle mě by to takhle takhle by mělo fungovat. Já vůbec nerozumím kabinetním politikům, kteří své názory formulují na základě nějakých excelových tabulek a poradců a nemluví s lidmi.

O výstupu z bubliny

Poslouchám hodně podcasty a poslouchám podcasty z toho druhého spektra, od novinářů, kteří nám nefandí. Zajímá mě to a já se potkávám i s hejtry ze sociálních sítí. Často je i vyzývám, abychom šli na kafe nebo na pivo, oni většinou nechtějí, oni se většinou bojí, ale třeba jeden z deseti či patnácti se nechá přemluvit a po hodině debaty zjistí, že jsem úplně normální člověk, který občas má na něco jiný názor než on. A z takových lidí se často stanou i moji podporovatelé a naopak i já si pak někdy svůj názor upravím a vlastně pochopím, proč ti lidi takhle přemýšlí, proč mají nějaké předsudky a dá se s tím potom pracovat.

O streamovacích službách

Většinou je tam to, co mi pustí žena, protože ona to vždycky načte a udělá nějaký to-do-list, co si máme pustit, že to má dobré hodnocení. Teď z poslední doby nás asi nejvíc fascinoval seriál Yellowstone. My tím, že jsme oba dva trošku šáhlí politikou, tak se koukáme na věci, které s tím částečně souvisejí, třeba House of cards. Můj Spotify je pestrý. Poslouchám úplně všechno a poslouchám to podle nálady a někdy mám náladu na české písničky a je tam hodně široký záběr od Kabátů, Daniela Landy až třeba po Divokého Billa, Karla Gotta nebo Jirku Korna. Ze zahraničních miluju třeba Rammsteiny, nevynechal jsem žádný koncert tady, fascinují mě nejen tou hudbou, ale i příběhem, že chudí kluci z východního Německa dobyli celý svět.

O výletnění a kempování

Moje žena je výletník, ona nedokáže být na jednom místě víc než dva dny, takže na dovolené je to jeden den tady a druhý den tam. Většinou řídím já, ale baví mě poznávání, nevím, jestli mám radši hory nebo nebo moře nebo krajinu, mě fascinuje všechno a musím říct, třeba Irsko se Skotskem bylo něco neopakovatelně úžasného. Tam plánujeme, že se jednou budeme chtít vrátit. My jezdíme s kamarádem jako dva chlapi s našimi dětmi každý srpen karavanem na Lipno a potom kousek do Rakouska. Snažíme se dětem ukázat trochu přírodního života, že si musíte rozdělat ten ohýnek, že musíte do umýváren a dětem se to samozřejmě moc nelíbí oproti těm hotelům a penzionům, ale myslím si, že to bude něco, co si jednou budu pamatovat a že to bylo dobrodružství karavanem s tátou. Já jsem byl takový samorost, u babičky na chatě jsme hodně štípali dříví, trhali jablka, sázeli jahody, chodili na procházky a na to vzpomínám a chci to předávat svým dětem dál.

Fotogalerie 5 fotografií