Okupace, Kuciak a konec televizních poplatků. Michal Kubal ztratil soudnost. Jak máme brát vedení ČT vážně?

  19:48
Sovětské tanky v ulicích Československa, mrtví civilisté, zavražděný slovenský novinář a jeho snoubenka. Co mají tyto tragédie společného s hlasováním o změně financování České televize? V normálním světě vůbec nic. V tom našem už zjevně všechno. Šéf zpravodajství České televize Michal Kubal zveřejnil dva příspěvky, kterými překročil hranici novinářské etiky i obyčejné lidské soudnosti. Jak pak máme vést vážnou debatu o budoucnosti veřejnoprávní televize, když se její vlastní vedení uchyluje k takové manipulaci?

Ve čtyři hodiny a šestatřicet minut ráno prošel v Poslanecké sněmovně prvním čtením návrh na změnu financování České televize a Českého rozhlasu a Michal Kubal na to reagoval fotografií pamětní desky připomínající vysílání Československého rozhlasu 21. srpna 1968 v půl páté ráno. Připojil větu: „O 6 minut, 3 dny, 2 měsíce a 58 let později.“ Pointa je zřejmá. Zatímco tehdy naši zemi obsadila sovětská armáda, dnes nám demokracii údajně ohrožuje parlamentní většina hlasováním o televizních poplatcích.

To je přece neuvěřitelná prasárna. V srpnu 1968 vtrhla do Československa okupační vojska, střílelo se do lidí, umírali civilisté, další byli zraněni, představitelé státu skončili v sovětském zajetí a začala tragédie, jejíž následky si naše země nesla další desetiletí. V říjnu 2026 demokraticky zvolení poslanci hlasovali o návrhu zákona. Můžeme se přít, jestli je to dobré, špatné, nebezpečné nebo dokonce hloupé, můžeme kritizovat způsob jeho projednávání, ale opravdu jsme ztratili veškerou schopnost rozlišovat mezi parlamentní demokracií a vojenskou okupací vlastní země?

A Kubal ještě neskončil, v dalším příspěvku varuje před dehonestací novinářů, vtipy o jejich likvidaci a rostoucí agresivitou vůči médiím. Aby jeho varování dostalo patřičnou sílu, připomíná zavražděného slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenku Martinu Kušnírovou, tedy dva mladé lidi, které připravila o život nájemná vražda, on jejich jméne vtáhl do rozjitřené politické atmosféry.

Šest minut, které podle Michala Kubala spojují dvě nesrovnatelné události. Šéf...
Michal Kubal

Kubal nikde výslovně netvrdí, že změna financování České televize povede k vraždění novinářů, ale zkušený televizní novinář přece nepotřebuje nic takového ani vyslovit. Stačí fotografie, načasování a kontext a divák nebo čtenář už si emocionální spojnici vytvoří sám, protože tak funguje propaganda, tak funguje politický marketing a přesně před takovým zacházením s emocemi by nás profesionální novinařina měla chránit.

Na celé je nejvíc děsivé, že autorem není nějaký rozvášněný aktivista, který si na sociálních sítích potřebuje ulevit. Michal Kubal je zkušený válečný reportér a jestli má někdo rozumět rozdílu mezi tragédií ozbrojeného konfliktu a politickým sporem v demokratickém parlamentu, měl by to být právě on. Místo toho zachází s historickými traumaty a mrtvými lidmi jako s rekvizitami současného politického konfliktu.

Naše společnost už téměř ztratila schopnost vést normální politickou diskusi. Všechno je fatální, všechno je ohrožením demokracie, každý politický soupeř představuje zlo, které je potřeba zastavit dřív, než bude pozdě. Padají slova jako gestapo a zločinci, protesty před Sněmovnou provází agresivita a podle policie už na místě letěla i dlažební kostka. Politici, aktivisté a jejich fanoušci se předhánějí v tom, kdo vykreslí apokalypsu přesvědčivěji a místo toho, aby zkušené novinářské autority pomáhaly vracet debatu k faktům, samy soutěží v tom, kdo přihodí silnější historickou hrůzu.

Přitom o čem se vlastně bavíme? O otázce, kterou česká politika řeší deset, možná dvacet let. Máme dál financovat veřejnoprávní média prostřednictvím historického anachronismu v podobě koncesionářských poplatků, nebo je platit ze státního rozpočtu prostřednictvím zákonem garantovaného výdaje? Jak zajistit jejich skutečnou nezávislost? Kolik mají stát, co mají poskytovat a kdo má kontrolovat, zda s veřejnými penězi nakládají hospodárně? To jsou naprosto legitimní otázky, na které neexistuje jediná posvátná odpověď.

Samozřejmě, že financování ze státního rozpočtu může být nástrojem politického tlaku. Stejně samozřejmě ale platí, že samotný výběr televizních poplatků žádnou absolutní nezávislost nezaručuje. Rozhodující je, jak se pravidla nastaví, jaké budou existovat pojistky a zda příští vláda nebude moci veřejnoprávním médiím jednoduše přiškrtit peníze. O tom bychom chtěli a měli slyšet argumenty, čísla, modely, srovnání s ostatními evropskými zeměmi. Ne srpnovou okupaci, zavražděného Kuciaka a další morální vydírání veřejnosti.

V normálně fungující společnosti by taková změna měla vzniknout na základě širší politické shody. Nezávislost veřejnoprávních médií je příliš důležitá na to, aby ji každé čtyři roky někdo přepisoval podle aktuálního rozložení sil, jenže my už nejsme schopni se shodnout ani na tom, že politický protivník může mít jiný názor, aniž by byl automaticky nepřítelem demokracie. Všechno se proměnilo v permanentní válku, ve které už nejde o hledání rozumného řešení.

V takové chvíli bych od České televize očekával profesionalitu, odstup a schopnost zachovat si chladnou hlavu, ale co mám jako divák dělat, když jeden z nejvyšších představitelů jejího zpravodajství veřejně demonstruje, že sám podléhá stejné hysterii, kterou by měl pomáhat rozkrývat? Jak mám věřit, že Česká televize dokáže nestranně informovat o sporu, v němž její vlastní šéf zpravodajství používá takto vyhrocenou symboliku?

Zdeněk Hřib a Kateřina Stojanová jako večerníčci

Tím netvrdím, že zpravodajství ČT jako celek pracuje neobjektivně, ale důvěryhodnost veřejnoprávního média není samozřejmost ani nárok, který vzniká tím, že se televize označí za nezávislou. Musí si ji každý den zasloužit a lidé v jejím vedení nesou za tuto důvěru mnohem větší odpovědnost než běžný komentátor nebo uživatel sociálních sítí.

Michal Kubal má samozřejmě právo na svůj názor. Může nesnášet vládní návrh, může kritizovat Tomia Okamuru, může se veřejně zastávat koncesionářských poplatků. Nikdo po něm nemůže chtít, aby přestal být občanem s vlastním přesvědčením. A pokud řídí zpravodajství veřejnoprávní televize, musí chápat, že jeho osobní vystupování má přímý dopad na důvěru v instituci, kterou reprezentuje, a že existuje rozdíl mezi ostrým názorem a zneužíváním historických tragédií k jeho prosazení.

Proto považuji jeho vystoupení za natolik vážné profesní selhání, že by měl rezignovat na svou řídící funkci. Ne za svůj politický názor, ale za způsob, jakým ho veřejně prosazuje. Není možné na jedné straně požadovat od politiků odpovědnost za vyhrocování společnosti a na druhé straně stejnými prostředky sám přilévat olej do ohně, tím spíš, když stojíte v čele zpravodajství instituce, která se právě dovolává ochrany své nezávislosti a důvěryhodnosti.

Protesty před Sněmovnou

A nakonec je na tom všem něco až tragikomického. Kubal se nejspíš domnívá, že svými příspěvky Českou televizi brání, ve skutečnosti jí ale prokazuje medvědí službu. Její odpůrci kvůli tomu nemusí nic složitě vymýšlet, stačí jim ukázat veřejné příspěvky člověka, který řídí její zpravodajství, a položit otázku, zda právě takhle vypadá nestrannost, za kterou mají občané povinně platit.

Česká televize si zaslouží vážnou debatu o své budoucnosti a veřejnost si zaslouží vědět, jak bude zajištěna její nezávislost, kvalita i hospodaření. Jestliže se místo argumentů začneme přetahovat o to, kdo vytáhne děsivější historickou tragédii, žádná rozumná debata nikdy nevznikne. Kubal chtěl varovat před možným ohrožením České televize, nakonec největší škodu její důvěryhodnosti v tu chvíli nezpůsobil žádný poslanec hlasující ve 4:36 ráno. Způsobil ji sám šéf jejího zpravodajství.

Fotogalerie

Ohodnoťte článek
Vstoupit do diskuse (7 příspěvků)

{NADPIS}

{LABEL}

{NADPIS}

{LABEL}
Vezmeme vás na titulní stranu

Daniela Kolářová v Lucerně: Premiéru si vůbec neužívala