Okupace Československa německou armádou našim předkům přinesla hodně špatných vzpomínek. Jedna z prvních změn, které tehdy na našem území začaly platit, ovšem působí docela nevinně. Šlo o změnu směru jízdy, přesněji pravidlo jízdy vpravo, které dnes považujeme za běžnou věc. Nařízení tehdy v ulicích způsobilo poměrně značný chaos, vezměme to ale popořadě.
Ve skutečnosti tomu není tak, že by jízda vpravo byla vymožeností nacistů. V tehdejší době už na toto silniční pravidlo najel téměř celý zbytek světa a jednotlivé státy se jen postupně přidávaly. Československo mělo změnu směru jízdy přijmout už dlouho před okupací, nakonec z toho ale vždy sešlo.
Poprvé to mělo být už v polovině dvacátých let, kdy vláda o novém pravidle jednala, ovšem nakonec bezvýsledně. Pak v roce 1931 přistoupili představitelé Československa na Pařížskou úmluvu, což znamenalo, že měla být jízda vpravo do pěti let zavedena. To se ale nestalo.
Kamenem úrazu byl například i postoj některých odborníků, kteří poukazovali na to, že uzpůsobení vozovek takto zásadní změně bude značně nákladné.
Hitlerova armáda obsadila Československo.
Znovu pak jednání o přijetí zákona přišlo na pořad dne v roce 1938, kdy vláda připustila, že by už bylo záhodno držet s okolním světem krok, a nakonec se dohodla na zavedení jízdy vpravo od května 1939.
Mezitím ale 15. března přišla již zmíněná okupace. Hitler, který se tak stal faktickým vládcem naší země, práskl do stolu a to, o čem se v Československu debatovalo přinejmenším třináct let, udělal během dvou dnů. Už 17. března 1939 vešel v platnost výnos vrchního velitele německé armády Waltera von Brauchitsche a začalo se jezdit vpravo.
Revoluční milník české dopravní historie způsobil nejen vlnu negativních emocí, protože jej lidé vnímali jako vymoženost nacistických Němců, ale také slušný zmatek.
Ulice sice zaplavily plakáty s upozorněním, že se nyní jezdí jen vpravo, jenže pro spoustu lidí nebylo vůbec jednoduché si na novinku zvyknout.
Jak vzpomínají někteří pamětníci, někteří němečtí vojáci změnu směru jízdy ignorovali. I to přinášelo na silnice spoustu zmatků.
Bohužel kvůli tomu docházelo k častým dopravním nehodám. Například v Ostravě, která byla jednou z výjimek a po pravé straně se v ní začalo jezdit dokonce už od prvního dne okupace, tedy 15. března, se stalo sedm větších bouraček.
Ještě hůře na tom byla Praha.
Ta sice kvůli tramvajové síti, kterou nebylo možné tak rychle upravit a uzpůsobit podmínkám jízdy po pravé straně, dostala devítidenní odklad, lidem ovšem čas na přípravu příliš nepomohl. V hlavním městě došlo během prvního dne k šestadvaceti nehodám, které způsobil zmatek ze změny směru jízdy.
Dnes vám to možná nepřijde jako nějak závratné číslo, mějte ale na paměti, že v tehdejší době se počet řidičů v celém Československu počítal maximálně na desítky tisíc.
Adolf Hitler při příjezdu dopravy. Část národa ho vítala, část tušila, že Československo čekají temné časy.
Jedna z nehod si navíc vyžádala dokonce i lidský život. V Kobylisích byl tramvají sražen muž, který si neuvědomil, že už platí jízda vpravo, a bez rozmýšlení vstoupil do silnice.
V dnešní době už jízdu vpravo dávno považujeme za přirozenou věc, stejně jako většina světa. Stále ovšem existují výjimky, které svůj postoj zřejmě už nikdy nezmění. Jde o Irsko či Velkou Británii a země, které v minulosti pod britskou nadvládu spadaly či stále spadají, jako třeba Austrálie, Kypr či Malta.
Fotogalerie |
