Pražské arcibiskupství oznámilo jeho smrt v časných ranních hodinách. „Dnes, v úterý 4. listopadu tři hodiny po půlnoci povolal Pán života na věčnost emeritního pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duku. Kéž mu nekonečně milosrdný Bůh otevře svou náruč a naplní ho svou láskou a blažeností. R.I.P.,“ uvedlo arcibiskupství.

Dominik Duka, vlastním jménem Jaroslav, se narodil v dubnu 1943 v Hradci Králové do rodiny Františka Duky, zbrojíře československé 311. bombardovací perutě RAF. Vyrůstal v prostředí, kde odvaha a víra nebyly prázdná slova. Po maturitě se vyučil strojním zámečníkem a několik let pracoval v továrně, než nastoupil do semináře. V roce 1970 byl vysvěcen na kněze a o pět let později vstoupil do řádu dominikánů.

Komunistickému režimu byl trnem v oku. Odmítal spolupráci se státními orgány, tajně vyučoval teologii a nakonec byl zatčen. V roce 1981 byl odsouzen za maření státního dohledu nad církvemi a poslán do vězení na Bory, kde sdílel celu s Václavem Havlem. Oba muži, kněz a dramatik, se spřátelili a jejich vztah přetrval i po revoluci. Havel později Dukovi nabídl místo v duchovní radě a často s ním konzultoval otázky svědomí a smíření.

Po roce 1989 se Duka stal symbolem obnovy katolické církve v Česku. Byl biskupem královéhradeckým, později pražským arcibiskupem a v roce 2010 ho papež Benedikt XVI. jmenoval kardinálem. Jeho role však byla vždy víc než jen církevní. Byl mostem mezi vírou a veřejností, i když ne vždy pohodlným. Dokázal promlouvat k věřícím i k těm, kteří církev odmítali. Uměl říct větu, která rozčílila politiky i novináře, ale také takovou, která člověka utišila.

Duka se nikdy netvářil, že žije v ideálním světě. Věřil, že víra je zápas a že církev nemá být muzeem svatých, ale nemocnicí pro hříšníky. V době, kdy se společnost rozdělovala, zůstával přesvědčený, že dialog je možný, ale ne za cenu pravdy. Někdy působil tvrdě, někdy neústupně, ale vždy srozumitelně. Uměl se smát a uměl odpouštět.

Režisér Jiří Strach, který s ním dlouhá léta udržoval osobní přátelství, zveřejnil po jeho smrti silné vyznání, které zřejmě vystihuje, jaký Dominik Duka byl.

„Pan kardinál Dominik Duka se právě vrátil do Otcova nebeského domu. Nikdy jsem nepotkal muže tolik statečného, tolik odvážného. Tolik morálního, vzdělaného a moudrého. Muže pevné, nezlomné víry, muže pravdy i Pravdy. Byl to vskutku muž Boží. Všechny rány doby i lidí, komunistické vězení, křivdy i zrady mnohých snášel s neuvěřitelnou trpělivostí a laskavostí. Věděl, že svatovojtěšský biskupský stolec je stolcem mučednickým. Uměl odpouštět. Uměl se smát. Byl bytostným demokratem. Miloval člověka a miloval český národ.“

Strach připojil i osobní vzpomínku. „Před dvěma lety, když mi bylo padesát, poprosil jsem pana kardinála, aby odsloužil děkovnou mši svatou. A on v kázání říká mně přímo do očí: Jiří, vy máte takový problém. Vy jste se narodil 29. září na svátek svatých archandělů, to jsou ti bojovníci, kteří v Apokalypse svrhnou šelmu do propasti, a zároveň nesete jméno svatého Jiří, drakobijce. Vy máte to rytířství zapsané v osudu. Vždyť kdo to po nás jednou bude dělat?“ Strach své vyznání zakončil větou: „Fajn. Jsem zde, milý otče. Přebírám štafetu. A Vy nám, Eminence, držte místo v nebi a budeme se zase smát.“

Dominik Duka byl kardinálem, který nosil černý hábit s dominikánským křížem, ale uvnitř byl člověkem srdce. Věřil, že víra bez rozumu je slepá a rozum bez víry prázdný. Věděl, že křesťanství není o vítězství, ale o vytrvalosti. Nesl svůj úřad s vážností, která se dnes často vysmívá, a přesto zůstával srozumitelný i pro ty, kdo do kostela nikdy nevkročili.

Během svého života čelil kritice i nepochopení, za vztah k politice, k prezidentům i k médiím. Ale nikdy nezradil své přesvědčení, že církev musí být přítomná v každodenním životě, i kdyby to znamenalo nepohodlí. Dokázal být kontroverzní, protože se nebál mluvit nahlas. Ale ti, kdo ho znali osobně, o něm mluvili s úctou.

Dominik Duka odešel v tichu noci, jak žil, bez zbytečných gest, s pokorou a klidem. Věřil, že člověk se má postavit pravdě čelem, i když pálí. A že svoboda není výsada, ale povinnost.

V jeho odchodu není jen konec jedné církevní epochy. Je to i připomínka, že síla víry a charakteru může přežít všechno, režim, nenávist i zapomnění.

Jiří Strach svými slovy řekl to, co cítí tisíce lidí: že odešel muž pravdy i Pravdy, muž Boží. A právě proto bude chybět.

Fotogalerie 10 fotografií