Začnu jednou důležitou věcí. Bořek Slezáček není žádný dezolát ani proruský živel. Je to skutečný levičák a také dítě devadesátek. Člověk, jehož názory se formovaly v době, kdy jsme byli přesvědčení, že studená válka skončila, Rusko se jednou stane normální zemí, velké evropské války patří definitivně do učebnic dějepisu a Make love, not war bude fungovat už navždy.

Bořka znám, znám jeho názory a vážím si ho. Není to zapšklý přizdisráč, který fandí Rusákům jenom proto, že ho sere soused, který má větší auto, hezčí manželku a novou pergolu. V tomhle bych byl opravdu opatrný. Slezáček je autentický levičák a pacifista, navíc vystudovaný ekonom, který svoji levicovost nijak neschovává a vlastně si ji docela užívá. Jeho levicový folklor, do kterého se občas vejde i Fidel Castro, bych zase nebral úplně smrtelně vážně. Mnohem zajímavější je, že Bořek o kapitalismu skutečně přemýšlí ekonomicky a neskládá svoje názory jenom z hesel s Putinem na tričku.

Celý rozhovor s Alarmem ostatně stojí na jeho přesvědčení, že zájmy oligarchů a běžných lidí nejsou slučitelné. Když vysvětluje svoji představu nespravedlivého daňového systému, říká velmi jednoduše, že „zdaňujeme práci místo toho, abychom zdaňovali kapitál“. A pak přidává typicky slezáčkovskou formulaci, že „kapitalismus zkrátka štve chudé se 40 miliony proti chudým s 5 tisíci na účtu“. Jeho pointa je, že člověk s domem a několika miliony na účtu se často považuje za součást bohaté vrstvy a bojí se, že mu levice přijde vzít domeček, jenže z pohledu skutečně velkého kapitálu je pořád ekonomicky úplně jinde. Progresivní zdanění příjmů přitom sám odmítá, protože podle něj znovu zdaňuje práci, zatímco problém vidí hlavně v majetku a kapitálu. Tohle není člověk, který včera na Facebooku objevil srp a kladivo. Je to jeho dlouhodobý světonázor. Alarm ho ostatně představuje jako člověka, který v českém mediálním prostoru neúnavně vysvětluje, proč se hlásí k myšlenkám levice.

Jenže právě v debatě o aktivních zálohách podle mě Bořek udělal jednu základní chybu. Dívá se na dnešní armádu očima člověka, který zažil povinnou vojenskou službu. A tomu vlastně rozumím. Pro obrovskou část jeho generace znamenala vojna gumárnu, buzeraci, nesmyslné rozkazy, ztracený čas a lampasáka, který na vás řve, protože jste špatně udělal rajóny. Od toho je pak docela krátká cesta k představě, že každý člověk, který chce dobrovolně do Vyškova, musí být buď magor, nebo člověk zasažený nějakou novou militarizací společnosti.

Jenže aktivní záloha je něco úplně jiného. Dokonce už její právní podstata Bořkovu paralelu s povinnou vojnou docela zásadně bourá. Branný zákon ji staví na dobrovolném převzetí výkonu branné povinnosti. Člověk podá žádost sám a na základě vlastního rozhodnutí. Nikdo vás tedy neodchytí cestou z hospody, nenaloží do vétřiesky a neodveze do Vyškova. Přihlásíte se tam sami.

A právě v tom je podle mě jádro celé debaty. Znám několik lidí, kteří se na vstup do aktivních záloh připravovali dlouhé měsíce. Začali běhat, cvičit, hubnout, řešit fyzičku. Ne proto, že večer doma salutují před televizí a sní o třetí světové válce.

Těch motivací může být strašně moc. Někdo chce něco udělat se svým životem, někdo překročit svoje hranice, někdo se chce dát fyzicky dohromady. Někdo chce poznat prostředí, které je úplně jiné než jeho kancelář, newsroom, právnická firma nebo IT oddělení. Někdo se chce naučit střílet. Někdo chce zjistit, jak funguje ve stresu, když je unavený, mokrý, je mu zima a vedle něj není kávovar. A někdo si prostě položil otázku, kterou jsme si tady třicet let skoro nemuseli klást: Kdyby se jednou opravdu něco stalo, umím vůbec něco?

To není teoretická konstrukce. Po ruském útoku na Ukrajinu v únoru 2022 armáda hlásila, že zájem o aktivní zálohu a dobrovolná vojenská cvičení vzrostl přibližně desetkrát oproti době před invazí. Je to militarizace? Nebo docela přirozená reakce části společnosti na to, že pár set kilometrů od nás najednou začala velká válka a lidem došlo, že bezpečí možná není něco, co nám někdo garantoval navždy?

A pak je tu moje oblíbená námitka: krize středního věku. Ano. Klidně. Možná je pro některé lidi vstup do aktivní zálohy opravdu krize středního věku. A co má být? Někdo si ve pětačtyřiceti koupí motorku, někdo začne běhat půlmaratony, někdo se přihlásí na Spartan Race, zaplatí několik tisíc za to, aby se celý den plazil bahnem, a večer všem ukazuje medaili. Někdo začne chodit do fitka. A někdo jede do Vyškova.

Jestli člověk svoji krizi středního věku vyřeší tak, že začne sportovat, shodí deset kilo, vyleze z komfortní zóny, naučí se něco nového a zjistí, jak funguje pod tlakem, tak existují rozhodně horší možnosti. Může si třeba koupit Porsche na leasing a založit podcast.

Znám příběh jedné drobné holky, která nikdy nebyla žádný velký sportovec. Měla kamarádku v aktivních zálohách a rozhodla se, že to zkusí taky. Začala na sobě tvrdě makat, aby vůbec splnila podmínky a výcvik zvládla. Možná nakonec trénovala mnohem víc, než bylo potřeba. Dnes je už několik let v záloze a mezitím zvládla i Spartan Race. Co se jí vlastně stalo? Byla militarizována? Nebo si jen jednou v životě řekla, že chce zjistit, co dokáže?

Právě pojem militarizace mi na Bořkově argumentu vadí nejvíc. Militarizovaná společnost pro mě vypadá jinak. Stát tlačí armádu do veřejného prostoru, politika se začne točit kolem uniformy, válka se romantizuje, vojenská síla se začne nabízet jako odpověď na skoro každý problém a občan dostává pocit, že správný vlastenec musí nejlépe ještě u snídaně salutovat. To by samozřejmě byl problém.

Jenže česká realita mi připadá skoro opačná. Stát o aktivních zálohách dlouho neuměl pořádně mluvit a největšími ambasadory AZ jsou často samotní záložáci. Vyprávějí o tom kamarádům, kolegům, v podcastech nebo na sociálních sítích. Pokud tohle má být státem řízená militarizace společnosti, tak ji stát řídí opravdu pozoruhodně špatně.

A je tu ještě jedna věc. Aktivní zálohy nejsou parta chlapů, kteří jednou měsíčně běhají po lese, střílejí slepými a večer si říkají Rambo. Armáda počítá s jejich využitím také při záchranných pracích, k podpoře Policie ČR nebo ke střežení důležitých objektů. Výcvik navíc učí člověka věci, které mohou mít cenu i mimo válku. První pomoc. Fungování pod tlakem. Schopnost něco udělat ve chvíli, kdy se ostatní rozhlížejí, kdo by měl něco udělat. Když se jednou připletete k autonehodě a umíte někomu zastavit masivní krvácení, asi se vás zachráněný nebude ptát, jestli jste tu dovednost náhodou získali při militarizaci společnosti.

A ne, ve Vyškově z vás za několik týdnů neudělají zabijáka. Ani Johna Wicka. Pravděpodobně zjistíte hlavně to, že máte svaly i na místech, o kterých jste do té doby nevěděli. Ale možná také zjistíte něco sami o sobě. Tomu říkám odolnost.

A právě odolnost je podle mě důležitější slovo než militarizace. Nejen vojenská odolnost, ale obecně schopnost společnosti snášet nepohodlí, fungovat ve stresu, reagovat na krize a spolupracovat s lidmi, které jsme si sami nevybrali. Mimochodem, není to ani nějaký můj militantní výmysl. Česká Obranná strategie říká naprosto explicitně: „Obranu ČR nelze zajistit pouze profesionálními vojáky.“ Hned potom mluví o připravených zálohách a odolnost státu, společnosti a občanů označuje za základní nevojenský předpoklad obranyschopnosti.

Ještě zajímavější je podle mě propojení civilního a vojenského světa. Záložák není profesionální voják, který dvacet let zná jenom armádní prostředí. V pondělí je to doktor, programátor, učitel, novinář, manažer nebo řemeslník. Pak si na nějakou dobu oblékne uniformu a následně se vrátí zpátky do civilního života. Zkušenosti tak tečou oběma směry. Civilní svět trochu lépe chápe armádu a armáda díky záložákům není uzavřená sama do sebe. Mimochodem už při budování aktivních záloh armáda mluvila vedle dobrovolnosti také o „otevírání armády veřejnosti“.

To mi přijde zdravější než stará představa gumy zavřené za plotem kasáren, která se jednou za rok ukáže na přehlídce, ale také než novější představa, že vojáci mají být někde schovaní a obrana je služba podobná svozu odpadu. Platíme si profesionály, tak ať se postarají. Jenže stát nejsou nějací oni. Stát jsme taky my.

A tím se dostávám k dalšímu slovu, které jsme si nechali skoro ukrást: patriotismus. Proč je dnes vlastně tak strašné klišé říct: Mám rád svoji zemi a jsem ochoten ji bránit? Patriotismus přece nemusí znamenat, že si člověk nasadí červenou MAGA kšiltovku, začne hledat vnitřního nepřítele a každému, kdo s ním nesouhlasí, změří lebku.

Může být mnohem obyčejnější. Mám to tady rád. Mám tady rodinu, děti, kamarády, svoje město a svůj domov. A kdyby se něco opravdu stalo, nechci stát vedle a zjistit, že neumím vůbec nic. Hotovo. Bez vlajky přes celý balkon, bez nacionalistického řevu a bez hledání zrádců národa.

Bořek se bojí společnosti, která začne lačnit po válce. Tomu rozumím. Takové společnosti bych se bál také. Jenom ji kolem sebe nevidím. Nevidím davy lidí, které touží válčit. Vidím spíš společnost, která si po dlouhém období relativního bezpečí začíná připouštět, že bezpečí není přírodní zákon.

A tím se konečně dostávám k druhé zajímavé části celé téhle kauzy. K Alarmu. Rozhovor se začal masivně sdílet a pasáž o militarizaci začala žít vlastním životem. Jan Bělíček pak sám napsal, že redakce čelila i nadávkám do „ruských kolaborantů“ a zcela smyšleným obviněním z ruského financování. To je samozřejmě úplně mimo. Z jeho veřejně popsaných postojů k ruské invazi nic takového nevyplývá a ve svém následném vyjádření podporu ruské agrese výslovně odmítl.

Zajímavější pro mě ale bylo něco jiného. Jakmile se kritika přelila i na moderátora a Alarm, Bělíček začal velmi rychle vysvětlovat, proč Slezáčka nekonfrontoval. Napsal: „Možná to byla chyba.“ Lidem zklamaným jeho reakcí se omluvil a k záložákům dodal: „Nemám důvod se jim kvůli tomu vysmívat.“

A tady mě na celé věci začalo bavit to levičáctví možná ještě víc než samotná debata o zálohách. Protože přesně na tom se ukazuje zvláštní vlastnost některých politických bublin. Všichni chtějí odvážná média, kontroverzní hosty, ostré názory a debatu bez cenzury. Ovšem pouze do chvíle, než host řekne něco, co naštve právě jejich vlastní publikum. Pak se najednou řeší, proč ho moderátor dostatečně nekonfrontoval.

Já bych se za ten rozhovor na Bělíčkově místě tolik neomlouval. Pozval jsi člověka s nějakým názorem. Ten názor zazněl. Není trestný, není to výzva k násilí a automaticky z něj nevzniká ruská propaganda. Podle mě je v případě aktivních záloh chybný a založený na zastaralé představě o armádě. Tak se s ním hádejme. Od toho snad rozhovory jsou.

Trochu mě baví představa, že alternativní levicové médium chce bourat společenské bubliny, provokovat debatu a otevírat názory, které údajně mainstream neumí unést, ale když vlastní publikum řekne „tohle se nám nelíbí“, začne se moderátor skoro omlouvat, že hosta včas ideologicky nezkontroloval.

Bělíčkovi je ale fér přiznat jednu důležitou věc. Současně odmítl představu, že moderátor odpovídá za každou větu hosta, a vysvětlil, že vystřihnutí problematické pasáže by považoval za cenzurní zásah. Rozhovor proto nechali venku v nezkrácené podobě. A to je podle mě správně. Škoda jen toho následného kolečka vysvětlování a omlouvání se vlastní bublině.

Protože právě levice by snad měla chápat, že rozhovor není schůze základní organizace, kde předem hlasujeme o správnosti jednotlivých názorů. Slezáček podle mě v otázce aktivních záloh nemá pravdu. Ale má mít právo to říct. Bělíček má právo se s ním hádat, nebo se s ním naopak v tu chvíli nehádat. A Alarm by měl mít dost sebevědomí na to, aby unesl vlastní rozhovor i ve chvíli, kdy se za něj na sociálních sítích netleská.

Protože jestli má dnešní levice nějaký problém, není to nedostatek správných názorů. Těch má vždycky dost. Možná jí někdy chybí schopnost snést názor, který není úplně její.

Fotogalerie 9 fotografií