Míša Muzikářová (13) zmizela v lednu, nejspíš cestou do školy. Jediným podezřelým v případu byl od počátku dívčin otčím Ota S., který ale v průběhu vyšetřování spáchal sebevraždu. Při prohlídce jeho auta se u něj však našly školní pomůcky ztracené Míši. Podle policie je dívka nejspíš po smrti, nebylo však nalezeno ani tělo, ani žádné vodítko, které by k němu vedlo.
Jak se rodina s odložením případu vyrovnává, když kupříkladu babička dívky ještě nedávno věřila, že se najde živá a zdravá? „Doba smutku, odpoutávání se od zločinu a prožívání ztráty je individuální. Obvykle trvá rok až dva. Záleží na tom, jaké pozůstalí momentálně zaujímají životní pozice. Zda mají pro koho nebo pro co ještě žít. Každá oběť má časový okamžik, kdy řekne, je třeba se dívat dál, pro koho jsem důležitý, komu můžu pomoci,“ uvedla pro Blesk.cz policejní psycholožka Ludmila Čírtková.
„Čím má člověk blíž k tomu, kdo odešel, tím je to těžší. Pro babičku bude smíření se se ztrátou Míši pravděpodobně velmi obtížné už proto, že vnučka, kterou milovala, pro ni byla důležitá ukotvující osoba, pro ni měla chuť dál žít,“ řekla dále. Pro matku, která se již nějakou dobu mediálně neprojevuje, to ve skutečnosti podle psycholožky může být snazší.
Eva Muzikářová, dívčina matka, navíc zpočátku Otu S. kryla, přestože jí jeho jednání muselo být podezřelé. Hrozí jí podle Čírtkové sebeobviňování? „Je těžké dělat závěry bez bližších informací o rodině. Ale obvykle, je-li vztah volnější, tak se s těžkým truchlením nesetkáváme. Vyskytují se i osoby, kterým nedělá potíže ztrátu blízkého hodit za hlavu. Záleží na tom, jak je člověk citově založený a jak důležité pro něj vlastní dítě je. Pocity viny se vůbec nemusí objevit.“
