Komentář: Zemanovo pozvolné odcházení a zřejmě nejlepší projev v den udílení státních vyznamenání

Oslavy státního svátku a předávání státních vyznamenání se opět proměnily v třaskavou nálož ještě předtím, než prezident Miloš Zeman otevřel ústa a po projevu ve Vladislavském sále předal první metál. Loni Zemanovi kritici mluvili o „soukromé prezidentské párty“ a ostentativně dávali najevo nechuť se takové akce účastnit. Letos někteří pozvánku od prezidentské kanceláře nedostali a lkají, jak moc rádi by byli v centru dění. K tomu někteří pozvaní účast odmítli s poukazem na údajné zákopy v české společnosti. Miloš Zeman se klasicky nenechal vyvést z míry a s potřebnou dávkou sebevědomí i ironie přednesl zřejmě nejlepší a nejsmířlivější projev v den udílení státních vyznamenání.

Zemanovi odpůrci se v uplynulých dnech mohli přetrhnout, aby dokázali, že prezident není schopen zodpovědně vykonávat svůj úřad. Nedávný prezidentův rekondiční pobyt jim posloužil jako ideální záminka a ani Zemanův kontr v podobě zveřejnění zdravotní dokumentace je nezastavil v další palbě.

Zemanovi oponenti však především jen recyklovali vlastní chyby. Vyhrocená kritika a animozita totiž nepomáhají poklesu popularity hlavy státu ani růstu preferencí jeho kritiků, kteří si z prezidenta dělají drtičku a hnali by ho nejraději přinejmenším na výměnek na Vysočinu nebo rovnou před soud. 

Zajímavé je, že nejvíce se ozývají a chvástají kritici, u kterých celá léta není vidět valný politický progres, a kdyby měli v přímé volbě zaútočit na Zemanův piedestal, s velkou pravděpodobností by pohořeli.

Mezi takové patří v první linii věčně ukřivděný předseda ODS Petr Fiala, který se přes stagnující preference vydává za lídra největší opoziční strany. V dalším pořadí je skupina překvapených senátorů, dirigentů nepodložené a nepříliš prozíravé ústavní žaloby na prezidenta.

Z pohledu základní politické logiky i dodržení bezchybného průběhu protokolu oslav na Hradě lze prezidentovi těžko zásadně vyčítat, že nepozval ty, kteří ho chtějí hnát před Ústavní soud za velezradu nebo v minulosti demonstrativně opouštěli Vladislavský sál. 

Ať se to Zemanovým kritikům líbí, nebo ne, prezident byl zvolen v přímé volbě a silácká gesta ve sváteční den mohou být vykládána také jako neúcta ke všem voličům, kteří se rozhodli dát Zemanovi důvěru na ještě jedno volební období.

Samotný letošní projev i předání vyznamenání více než čtyřicítce osobností přitom symbolizoval Zemanův pokus o konsensus a náznaky pozvolného hledání nástupce.

Zdravotní potíže současného prezidenta jsou úměrné věku i náročnosti zastávané funkce a zřejmě pouze ignorant může tvrdit, že projev přednášený vsedě naznačuje neschopnost vykovávat prezidentský úřad. 

Na druhou stranu nelze nevnímat signály pozvolného prezidentova odcházení. Asi jen on sám tuší, jestli celý svůj pětiletý mandát dokončí, nebo ne.

Sbírka medailí pro široké spektrum osobností odráží sympatie, zásluhy i hodnotovou orientaci velké části veřejnosti. Každý prezident, Miloše Zemana nevyjímaje, má svoje preference, které se promítají do konečného výběru vyznamenaných.

V prostředí a sociálních vazbách vyznamenaných může vyrůst kandidát, který se stane Zemanovým nástupcem. Poslední volba ukázala, že to určitě nebude nikdo z politických trafikantů, který představuje překonanou éru a vyčpělý politický styl, ani osvícený posel, který by chtěl voliče uzavřít do názorové svěrací kazajky. 

Jestli stávající prezident mandát dokončí, nebo Češi půjdou k prezidentské volbě dříve než za tři a půl roku, ukáže čas. Poslední prezidentovy kroky a výroky ale naznačují, že by tomu mohlo být i dříve.

V minulém roce Miloš Zeman účtoval s oponenty poukazem na zbabělost a „závistivé trpaslíky“, letos se omezil na obecnější apel zastavení laviny nenávisti a vizi Česka jako země úspěchu. 

Podle některých radikálních kritiků ale bude stávající prezident rozdělovat společnost, i kdyby jen popřál krásné prožití státního svátku. Paradoxy a nejednoznačnost dějin, jak o nich v minulosti mluvil Václav Havel a ve svátečním projevu je zmínil i Miloš Zeman, poukazují na skutečnost, že cesta po roce 1989 nebyla a není jednosměrná.

Monopol na pravdu je cestou ke skutečnému rozdělení společnosti a zároveň cestou do pekla. 

Spolu s úctou k těm, za nimiž zůstává skutečně výrazná stopa, bylo právě toto hlavní poselství prezidenta, který má vrchol své kariéry již za sebou a nyní se bude snažit Čechům ukazovat svou smířlivější tvář.

Fotogalerie

Hodnocení článku

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 10:46 středa 26. února 2020. Anketa je uzavřena.

  • 137
  • 133
  • 46
  • 41
  • 39
  • 35