Minář z Milionu chvilek roztrhal ústavu: Laciné gesto, kterým dává najevo narostlé ego

Improvizované pódium vyrostlo před sochou sv. Václava na Václavském náměstí, kde se lidé začali před 18. hodinou scházet a kde pochod za necelou hodinu později odstartoval. Nechyběla ani řada známých osobností včetně zpěváka Tomáše Kluse.

„Obávám se, že naše demokracie se začíná plíživě měnit v diktaturu mocných, nenechme si to líbit,“ promluvila k davu na Václavském náměstí bývalá hlasatelka Kamila Moučková, kterou síla emocí pohltila natolik, že si v tu chvíli neuvědomila, že v zemích obvykle vládnou mocní a vždycky tomu tak bylo a že ten, kdo vládne, tu moc prostě má. Kdyby ji neměl, není u vlády.

„Jsme zvláštní národ. Dovedeme tři dny zvonit klíči, potom jdeme domů a na všechno se vykašleme. Nyní máme prezidenta, který je orientovaný na Moskvu a komunistickou Čínu,“ podivovala se.

„Hlavně ať nechce vládnout této zemi, my ho nechceme. Ať se radši nechá jmenovat řepkovým králem,“ hřímala dále Moučková.

Kolem deváté hodiny večer dorazil na Hradčanské náměstí i zbytek účastníků pochodu a slova se chopil šéf hnutí Milion chvilek pro demokracii Mikuláš Minář.

„Přišli jsme na Hrad. A co jsme sem přinesli?“ ptal se přítomných. „Trenky,“ zaznělo z davu. „To je pravda, ale kromě toho hlavně vzdor, vděčnost, naději, odhodlání a také Ústavu ČR,“ řekl Minář.

Vzápětí ústavu symbolicky roztrhal. 

„Je mi jasný, že mě zítra nařknou ze zneuctění ústavy, ale je horší ji roztrhat, nebo se jí neřídit?“ narážel na přístup prezidenta Miloše Zemana při odvolání ministra kultury. „Máme toho dost!“ rozdováděli se přítomní. 

Je tak trochu paradox, že Milion chvilek žádá návrat politické slušnosti a kultury a pak jeho šéf demonstrativně roztrhá ústavu na cucky. Není to ani chlapácké, ani na místě, on není politik, nemusí během své agendy řešit politické zákulisí, kde primární potřebou je strategická a vyjednávací převaha mezi dvěma silnými články parlamentní demokracie v systému brzd a vah.

Ostatně i bývalý prezident Havel měl dost problémy podepsat každého navrženého ministra jen proto, že by musel, stejně jako Klaus nejmenoval napoprvé Ratha ministrem zdravotnictví, ale takové informace by si mohl Minář zjistit, stejně jako to, že o jmenování ministra kultury v tomto případě vůbec nejde.

Jeho gesto je jen důkaz toho, jak se Minář opájí mocí a davem, k němuž hovoří.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii