2. Stávka a občanská neposlušnost, protesty versus „chvilkaři“
Buď se můžeme jít podívat, jak se vytváří tlak na vládu, až do dalekého Hongkongu, kde to stále ještě neskončilo a vyražené zuby jsou obětovanou ztrátou pro dosažení cíle, nebo nemusíme až do Asie, ale můžeme zajet prstem po mapě kousek k našim evropským přátelům ze země galského kohouta, kteří si ze stávek, a tím myslíme skutečné činy ve smyslu ochromení chodu země, udělali národní sport.
Žluté vesty začaly demonstrovat s jasně danými požadavky za a, za bé a za cé, a když to neuděláte, bude zle, tohle je naše ultimátum.
A taky bylo.
Dokázaly vlnu odporu přenést do celé Franice, a aby dosáhly svých ekonomických změn v otázce rostoucích cen bydlení a pohonných hmot, vyvolávaly střety s policií. Je to těžká hra kdo s koho a záleží na tom, komu prvnímu rupnou nervy.
Demonstrující provokují policii, ale ta nechce zasáhnout, protože jakmile padne první rána od státní složky, vloží se do toho i ti, kdo do té doby stáli stranou, destabilizuje se tím země.
Můžeme se teď začít filozoficky bavit o tom, jak násilí plodí násilí a zda je ho vůbec třeba, nicméně faktem je, že toto funguje odjakživa.
Po roce občanské neposlušnosti a nepokojů dosáhly Žluté vesty svého, prezident Macron sice neodstoupil, ale udělal ekonomické úpravy. Mělo to vliv na život obyvatel i za cenu vypálených aut, modřin pod okem, zlomených prstů a vybitých výloh.
Nyní toto stejné můžeme sledovat právě v Hongkongu, kde to také začalo „sametově“ a obyvatelé se drželi zkrátka, protestovali „slušně a způsobně“. Ale zjistili, že to nikam nevede, a pak nastal přesně ten bod zlomu, kdy to jedna ze stran nevydržela. Je to jednoduché, když „státní složka vztáhne ruku na lidi, kteří mají právo demonstrovat“, je na vině vždy ten, kdo je u moci, a to v jakémkoliv případě.
Toto jsou samozřejmě případy, které si u nás v Česku jistě nikdo nepřeje, aby nastaly (a není ani důvod), ale jen to dáváme jako ukázku toho, co to znamená „nesplněné ultimátum“, které Minář Babišovi vznesl.
Milion chvilek je tedy i se svým ultimátem velmi něžný a pokojný a má takové obecné požadavky jako:
Chceme politiky, kteří respektují demokracii.
Fajn, kdo by nechtěl.
Chceme být občany, kterým záleží na druhých lidech, zajímají se o stav společnosti a převzali za ni svůj díl zodpovědnosti.
To děláme každé volby.
Chceme žít v zemi, v níž se daří svobodě a spravedlnosti, má zdravou krajinu, a kde každý může žít beze strachu, důstojně a rád.
To už žijeme, každý se může zasadit o své životní štěstí a jako celkem bohatá a silná, přestože malá země tomu dáváme slušné podmínky. Třeba my osobně (autoři textu) žijeme v Česku rádi, protože si myslíme, že se tu v rámci evropských zemí máme pohodlně, i když nejsme milionáři.
Takže pro koho přesně tyto krásnomyšlenkové formulace jsou? Kdo je jak má splnit? Cenu benzínu srazíte, ale jak se určí, že se ve svobodné zemi daří svobodě? Kdo to změří? Kdo je toho soudce?
Když má někdo dluhy, nedivíme se, že žije ve strachu každý den, co bude zítra, ale to žije ve strachu i ten, kdo si ještě stihl zařídit hypotéku na předražený byt v Praze. Kdo ho tedy zbaví strachu z nečekané ztráty zaměstnání? Nebo jak to funguje? Kdo je ten hodný pán, co nás zbaví strachu a zařídí nám důstojný život?
Nejsme to náhodou my sami a premiér Babiš s tím nemá nic společného, protože nemůže zařizovat či kazit život každému z jedenácti milionů obyvatel Česka?
Minářovy požadavky jsou ve stylu hloupých osmnáctiletých miss: Děkuji, že jste mě zvolili, a přála bych si světový mír.
Aha, hm.
Nedivíme se, že jim Babiš vzkázal, že by tuhle petici klidně podepsal taky.
