Drtivá většina z migrantů, kteří přicházejí do Evropy, jsou muži. Jejich taktika bývá jasná, i když složitá: získat azyl a následně si legálně přivést i zbytek rodiny.
Existují ale i ženy, které tu možnost nemají a musí jednat na vlastní pěst. Jako třeba pětadvacetiletá Rose a devětatřicetiletá Théthé, které vyzpovídal server Info Migrants.
Dvojice migrantek z Konga aktuálně žije v uprchlickém táboře Kara Tepe na ostrově Lesbos, který vznikl jako náhradní zařízení po požáru nechvalně proslulého tábora Moria.
Žít, to je ale podle nich silné slovo. Vzhledem k podmínkám panujícím v jednom ze stanů, který sdílejí s dalšími osmi ženami, tam spíše přežívají.
„Světlo tu nefunguje vždy, můžeme ho používat jen od 9 do 10 hodin, poté od 13 do 15 hodin a od 17 do 4 hodin. Toalety jsou tak špinavé, že se bojíme infekcí, takže si radši chodíme ulevit do kbelíku za stanem, někdy přímo před kolemjdoucími muži. Pak to zabalíme a hodíme do odpadu,“ říká Théthé.
„Žádný dohled tu není a muži, kteří nám sem chodí, nás občas trápí,“ krčí rameny.
Uprchlice mají s některými muži v táboře problém.
V táboře, který byl vystavěn narychlo, není žádná elektřina. Když pálí slunce, je tam nesnesitelné vedro, během dešťů je zase všude vlhko a šíří se tam nemoci. Prostor k pohybu je minimální.
„Musíme se odsud dostat, z téhle hrozné situace. Je to, jako bychom byly psychicky mučeny,“ říká Théthé, která se z Konga vydala na cestu do Evropy poté, co jí v rodné zemi ozbrojený gang zavraždil manžela. Jejich dítě svěřila do péče příbuzným a nyní doufá, že se dostane do Francie a pak se s ním znovu shledá.
Migranti se v táboře Kara Tepe potýkají s tragickými podmínkami.
Pětadvacetiletá Rose si neprožila o nic menší muka. Na konci roku 2019 se vydala na cestu za lepším životem v Evropě poté, co byla v Kongu znásilněna. Jenže v Turecku zjistila, že s násilníkem otěhotněla. Na Lesbu, kam dorazila loni v létě, se jí narodilo dítě.
Rose záhy získala status uprchlíka, jenže na vysněný převoz do Německa, kde by ráda začala nový život, zatím čeká marně.
„Bylo mi slíbeno, že mě pošlou z Řecka. Už šest měsíců jsem ale bez peněz a není tu žádná práce, nic. Chci odejít. Jsem stále mladá dívka, musím se naučit, jak se postarat sama o sebe i o své dítě. Musím dostat příležitost žít jako všichni ostatní,“ naléhá Rose.
V táboře Kara Tepe žijí celé rodiny.
Ze strany Evropy cítí křivdu. Převozů do Německa a další části EU se dostává jiným, zatímco ona musí v nuzných podmínkách čekat a světlo na konci tunelu pořád nevidí.
„Vidíte, že odcházejí pouze Afghánci. Ti jsou prioritou. Přitom tu čeká i mnoho Konžanů,“ nechápe Rose.
Převozy migrantů komplikuje mimo jiné i pandemie koronaviru. V únoru se 116 obyvatelů tábora Kara Tepe, převážně Afghánců, Íránců a Iráčanů, dostalo do německého Hannoveru, to však byla jedna z mála podobných akcí za poslední měsíce.
Fotogalerie |
93
79
7
6
6
6
