O svém divokém nástupu
Už počtvrté jsem starostkou obce Kozolupy na Plzeňsku, v rámci našeho spolku, který v obci provozujeme, jsem neměla moc ráda, když se vždycky v hospodě povídalo o tom, co je na naší obci špatně a tak jsem přemluvila náš spolek, abychom kandidovali a mohli taky něco řídit, dělat a podporovat naše akce. A když se volby spočítaly, zjistili jsme, že jsme volby vyhráli a oni mi řekli: ty sis to vymyslela, tak budeš starostka. Já jsem v té době byla přijatá na Fakultu aplikovaných věd, takže jsem školu přerušila a šla jsem dělat starostku. Celý svůj život strašně ráda organizuju lidi, organizuju akce. Já si pamatuju, že už i ve školce jsem pořád někomu říkala, co má dělat, vždycky jsem ráda měla někoho na starosti, takže jsem si to celý život asi tak nějak připravovala.
Pak po zvolení si tím projde asi každý starosta, protože z té obrovské party, kterou jsme měli, z velké části skoro všem musíte říkat ne, jelikož to ovlivňuje finanční prostředky, které na to máte, a oni samozřejmě všichni měli pocit, že když tam teď máme naši starostku, tak to všechno půjde. Takže troufám si říct, že se všemi pořád nějakým způsobem vycházím, ale některé vztahy prošly velkými reformami.
O Míše a paní prezidentové
Místní mi říkají různě. Já dělám s dětmi takové sezení u nás ve škole, což mě strašně baví a vždycky si s nimi hraju na zastupitelstvo a zvu je k sobě na úřad, aby věděly, jak to funguje, tak ty mi řeknou třeba paní prezidentová. Ale vesměs mi říkají naše starostka, známí zase Míšo.
O svém členství v dobrovolném sboru
My jsme pětka, což znamená jako nejnižší stupeň dobrovolných hasičů, já jsem hasička patnáct let. Máme tu svoji výjezdovou jednotku, která spadá pod starostu, kde jsou hlavně chlapi. A pak je ta druhá část, kde jsou ti dobrovolní hasiči a ti pomáhají starostovi při organizacích různých akcí, tedy zajištění průvodů nebo vymýšlení programů. My máme velkou partu holek, věnujeme se dětem, děláme plesy a podobně. Každý rok je máme jinak tématicky. Já mám ráda vyrovnaný svět, hasičky do něj jednoznačně patří stejně jako vojákyně do armády a každý velitel by měl znát limity a vědět, co kdo jak může a kam se kdo hodí. Já osobně si myslím, že mám někdy větší fyzickou zdatnost než někteří naši hasiči, o tom jsem absolutně přesvědčena. Ale každý tam máme nějakou svoji úlohu.
O vaření v noci
Já jsem milovník jídla a už, když jsem byla malá, chtěla jsem být třeba řeznice. Strašně ráda porcuju maso, i játra, naporcuju celé zvíře, pro mě je to uklidňující a jsem nadšená, když mi někdo přinese třeba zastřeleného srnce. Když jsem měla třicáté narozeniny, tak jsem si strašně přála kurzy vaření. Byla jsem na italské kuchyni, mě baví středomořská kuchyně celkově, na české nějaké její inovace, ale já jsem vyrostla rodině, kde se opravdu hodně vaří, my jsme měli od mamky vždycky absolutní servis, takže já to teď předávám svému synovi, že se mu snažím dělat všechno domácí. Chci, aby měl k vaření taky vztah, takže spolu vaříme. Ale mě teda nejvíc baví vaření v noci. Nadělá mi problém třeba v jednu dovařit svíčkovou a nandat si degustační porcičku a v půl druhé si jít lehnout. Když máme rodinné nedělní obědy, tak si s tím opravdu vyhraju, aby tam byla polívka, hlavní jídlo s masem a dezert, aby to bylo úplně all inclusive. Na reelsech na sociálních sítích mi vyjíždí i zdobení dortů a pečení, mamka je cukrářka, takže k tomu mám také velice kladný vztah.
O politickém zklamání
Když jsem prošla krajskou politikou, kde už se jede víc na partaje, tak jsem měla za to, že jsem připravená, ale jakmile jsem zjistila, jak ten parlament funguje, tak pro mě největší zklamání byla úroveň jednání. Někteří lidi se absolutně nemění a nemají žádné zábrany. Když jsem přišla na srazy starostů, tak mě měli třeba za asistentku nebo za dceru nějakého starosty.
O svých ambicích a kravinách
Mě to opravdu baví, já se strašně ráda potkávám s lidmi. Zbožňuju poslanecké výjezdy, když jezdím po kraji do firem nebo mezi občany. To mě naplňuje. Sice jsem trochu ztratila iluze, ale budu kandidovat na lídryni v Plzeňském kraji a uvidíme, jak to dopadne. (Dopadlo, je na prvním místě kandidátky, pozn. red.) Mám to jako poslání i ambici, protože když si vezmu ty čtyři roky sněmovně, tak první rok se jen rozkoukáváte, ale to, abyste v tom uměli chodit, věděli za kým jít, jak fungujou ty výbory, tak to trvá. A když máte nějakou věc, kterou chcete dělat, tak je najednou konec. Ráda bych proto obhájila další volební období, abych mohla navázat a už nemusela zjišťovat všechny ty kraviny.
O přiznání vztahu s generálem Řehkou
Vůbec to pro mě příjemné nebylo. Já se fakt snažím dělat svou práci dobře a pro mě být v bulvárním světě byla negace, nikdy jsem si nemyslela, že budu v Blesku, a bylo to šokující i pro mé okolí. Mojí rodině to není jedno, nejsou úplně v pohodě s tím, že jsem v politice, nepřijde jim to jako ideální povolání pro mě. Já si myslím, že mamka by si mě představovala spíš jako květinářku a že bych měla být celý život mezi kytičkami a ne mezi lidmi, kteří jen nadávají. A najednou se o jejich Michalce, kterou všichni lidi v obci znají a povětšinou chválí, se píše tohle.
A jestli jsme to museli zveřejnit? Asi ano, objevovaly se různé tlaky, které byly nepříjemné. Podlě mě se takové věci běžně dějí, že se lidi potkávají a zamilují a někdy i rozvedou, ale holt tam došlo k tomu, že by to mohlo někoho poškodit, a v ten moment to bylo lepší takhle oznámit, abychom předešli nějakým spekulacím a nějakým bulvárním fotkám. Přitom my jsme se tím ani netajili, ale veřejné oznámení nám přišlo jako ideální řešení. Procházeli to dokonce někteří mediální odborníci a já jsem se klepala, ale jsou v tom děti a my jsme lidé, kteří nechtějí nikomu ubližovat a není nám lhostejné, jak se bude to dotčené okolí cítit, nechtěli jsme ani jeden ublížit hlavně dětem.
O (ne)spokojeném životě
Tak ten určitě nemám, dělám spoustu věcí na úkor svého osobního času a věřím tomu, že se dostanu do fáze, kdy budu chtít přehodnocovat. Určitě to přijde věkem, dřív jsem neměla malýho, takže jsem mohla dávat všemu sto procent, teď už je ale syn pro mě nejvíc na světě, takže si to už trochu přeorganizovávám, ale pořád to není ještě ono. Já mám v sobě velké množství emocí a někdy opravdu máte pocity velké frustrace. Je to i tou dobou, co se děje, kam to všechno směřuje, všichni to vnímáme, ten tlak na ty lidi je obrovský, oni to promítají zase zpět na okolí, takže kolikrát na mě padne taková temná deka.
O motorce
Já mám tříletého syna a myslela jsem, že mě to přejde, ale nepřešlo. Nepřiznávám to ráda, protože samozřejmě celospolečensky je to nepřijatelné, ale na druhou stranu se snažím se jezdit opatrně, ale já jsem nikdy nejezdila jinak. Nejsem ta motorkářka, která vyrazí odpoledne rychle se projet a zkusit rychlosti v zatáčkách. Mě baví cestování na motorce, Alpy, Dolomity, Itálie. Chtěla bych každý rok třeba dvakrát vyjet na nějaký prodloužený víkend, když mi to čas umožní. Ale že bych jako blázen lítala na nějaké srazy, tak to ne. A když pak bude chtít syn zkusit motorku taky, tak se budu snažit, aby měl hlavně průpravu.
Fotogalerie |
