Na Mauricius jsme vyrazili s jediným cílem: vypadnout z promrzlé Evropy. Byl únor, řešilo se, jestli ho nazveme suchý nebo tvrdý, ve městě člověku mrzly půlky, a v televizi jela Ukrajina, svět na pokraji třetí světové války, Donald Trump, malomyslní politici, německé volby a polomrtví lyžaři na horách. Řekli jsme si, že tohle sledovat nemusíme, a sbalili se. Bez dětí. Přesně řečeno do hotelu, kam nesmí děti. (poznámka autora - jsme manželé šestiletých dvojčat holčiček, tudíž máme ústavní právo nemít rádi cizí děti).

Objevil jsem malou českou cestovku Milujeme Mauricius a sepsal jim jasné požadavky: hotel jen pro dospělé, hezká pláž, málo lidí, slušný servis a především čisté záchody. Slečna Kateřina nám poradila Riu Palace, který spadá pod španělskou skupinu RIU, se kterou jsme kdysi měli dobrou zkušenost v Tunisku. Stojí přímo pod horou Le Morne, kde prý najdete nejlepší pláže.

Byli jsme přesvědčení, že víme, co nás čeká: bílé písky, tyrkysové moře, skvělé jídlo, dokonalé klima, pohodové anglicky (a francouzsky) mluvící lidi a možná ani živá česká duše, nanejvýš Monika Babišová. Plán byl: plavání, jídlo, lenošení. Absolutní relax.

Naše nadšení trošku ztlumil dvanáctihodinový let s Emirates, kde jsme si nevychutnali ani spánek, ani dobré filmy. Měříme skoro dva metry, manželka je sice drobnější, ale tohle pro ni žádná výhra nebyla. Pro jednu cestu jsme ulovili exitová sedadla, ta druhá byla o dost horší. Navíc Emirates podle všeho začali experimentovat s jídlem v duchu „kdo přežije, vyhraje“, takže některé snacky byly vyloženě odporné. Jenže jakmile jsme přistáli na letišti Ramgoolam International Airport, potvrdilo se nám, že jsme se nemýlili: vlídní lidé, angličtina a francouzština na každém rohu, modrá obloha bez mráčku. Během pár minut v taxíku nás ukolébala zelená krajina, skoro pustá jako kulisa ze skanzenu.


Le Morne Brabant, 556 metrů vysoký žulový monolit, se tyčí nad tyrkysovou lagunou a vytváří jednu z nejikoničtějších scenérií Mauricia. Jeho strmé útesy a okolní křišťálové vody lákají milovníky přírody, kteří tu nacházejí nejen pohádkové pláže, ale i silný historický odkaz spojený s odbojem uprchlých otroků.

Pak jsem ale otevřel oči a přímo před námi se tyčil obří masiv vrhající dlouhý stín na okolí. Náš řidič později vysvětlil, že je to Corps de Garde, 720 metrů vysoká hora přezdívaná Strážná mrtvola, odkud Francouzi kdysi hlídali uprchlé otroky. Pokud prý chceme Mauricius pochopit, měli bychom objet ostrov, vidět města, plantáže cukrové třtiny, slyšet kreolštinu, ochutnat rum v palírnách, prohlédnout si koloniální sídla a vyšlápnout do divokých hor. Zní to skvěle, pomyslel jsem si, ale v tu chvíli jsem měl hlad jako vlk a potřeboval jsem hotel.

Hotelový check-in: Děti mají smůlu a my brzy také

Díky nočnímu přeletu jsme do resortu dorazili už dopoledne a všechno jelo jako na drátkách. V recepci nás informovali, že vedlejší hotel je pro rodiny, ale děti k nám nesmí – a my můžeme k nim. Je to zákaz, se kterým nemám sebemenší problém. Za hodinu jsme se ocitli na pláži, u nejhezčího bazénu s pořádným barem a protivětrnými boxy, navíc absolutně prázdno. Paráda. Jenže jsme brzy zjistili, proč tam nikdo nebyl.

Selfie pod horou Le Morne.

Nejdřív nás nikdo neoslovil, ani pití nám nenabídli, a naši sousedé – většinou bílí, silní Holanďané, Britové a Němci – na nás zírali, jako bychom jim vyplenili ledničku. Po hodině k nám dorazil manažer, zřejmě držitel titulu Mistrovství světa v asertivitě, a sdělil, že „You must leave now“, s důrazem na to „NOW“. Výraz mé manželky raději nepopisuju.


Uklidnil jsem situaci a vysvětlil mu, že určitě jde o chybu. Zjistili jsme, že se pohybujeme v zóně vyvolených elitního klubu, do které se vstupuje na základě určité finanční obětiny. My jsme netušili, že je potřeba si ten ráj (ano, další ráj) doplatit. Ale protože jsem gentleman, který si dovolenou nenechá zkazit, vyjednal jsem na recepci rychlou nápravu. Za 25 eur denně na hlavu jsme dostali černou pásku, symbolizující náš přístup do světa vyvolených. Byl to triumfální návrat v duchu „táhli nás na východ, ale my se nedali“! Objednal jsem si nejdražší pití a rozhlížel se po našich nových přátelích, kteří mě předtím chtěli propalovat pohledem. A ejhle, najednou jsme byli členy elitního klubu Evropanů. Válka – neválka, když máš náramek, tak prostě patříš do party. Z opovržlivých pohledů se rázem staly úsměvy a pozdravy. „Heslo, odkud jste, jak dlouho tu budete, už jste zkusili tu skvělou rybí restauraci Coral? Pozor na svíčkovou Wellington, bývá někdy přetažená....“

Stav, kdy se můžeš tvářit, že čteš intelektuální román, zatímco usínáš na slunci.

Bazén bez dětí? Sen!

Tři dny jsme tedy zabíjeli čas na pláži, probírali geopolitiku, rozlišovali Budweiser od Budvaru a pomalu se seznamovali s našimi západními sousedy. Nejvíc mě pobavili padesátiletí elektrikáři z Londýna, kteří prý kamarádí od porodnice, jezdí spolu na každou dovolenou a svůj životní příběh rádi předloží komukoli, kdo ještě neutekl. Manželky se zašívaly na pláž a posílaly jim občas colu. Dozvěděli jsme se, že král Karel III. je podle nich „melt“ a „proper soft“, po smrti královny jde Británie do kopru, politici jsou idioti a Londýn patří Afgháncům a dalším vyvrhelům. Další byli tiší Němci z Frankfurtu, kteří nevypadali, že touží řešit politiku. Ovšem jen do chvíle, než vypili osm piv a rozpovídali se o tom, že je možná na čase zase rozdělit Německo. Pak tu byl pár ze Španělska, nejspíš ve vztahové terapii: ona studovala historii, on maloval krajiny a portréty, které vypadaly jako z jiné dimenze. No proč ne.

Naši kamarádi z Eilte clubu, britští elektrikáři na luxusní dovolené.

Voda teplá jako v lázni, výhled na Le Morne Brabant

Zvedl jsem se na hladinu a nechal se unášet oceánem. Nebe nade mnou, nebe pod mnou, oboje stejně modré. V dálce se do této modře zařezával výběžek Le Morne Brabant s obřím žulovým masivem vysokým 556 metrů. Později jsem zjistil, že v 18. a 19. století se tam ukrývali uprchlí otroci zvaní maroons, kteří si ve skalních dutinách zakládali malé osady. Dnes je hora na seznamu UNESCO jako výjimečné svědectví o odporu proti otroctví. Tuhle majestátní skálu jsme si s manželkou dali do plánu – a nebyla to žádná procházka parkem, ale o tom až později.

Když se pivo a tequila potkají u palem, vznikne z toho?

Po pár dnech totiž padla klasická otázka: nepojedeme na výlet? Je to standardní turistická past: šest až osm zastávek včetně suvenýrových obchodů, kde vám někdo bude nutit roztomilou sošku doda. Ale budiž, místní ekonomika si zaslouží naše eura, a navíc jsme si vzpomněli na slova řidiče o tom, že ostrov stojí za víc než jen válení na lehátku.
Přijela dodávka a v ní dva manželé, kteří se tvářili, že je naše společnost uklidňuje. Ujišťovali se, že mluvíme česky, protože on sice rozumí anglicky, ale radši by konverzaci nevedl. Nakonec z nich vypadlo, že jsou milí padesátníci z vesnice u Beskyd a na Mauriciu plní svůj exotický sen. Fajn. Řidič nám sdělil, že vyzvedneme průvodkyni Iris a jedeme do parku, kde se dá chodit hodiny nebo i dny, aniž bychom narazili na živáčka. Víc než o lidi prý nouze nebude: stromy jsou plné neuvěřitelných ptáků a kdoví, možná uvidíme mauricijského sokola, papouška echo nebo růžového holuba – druhy, které málem dopadly jako dodo.

Rudá země plná železa.

Iris byla energická žena, vysoká i široká jako čerstvě zasazená palma, údajně potomkem otrokářů. Hned nás vtáhla do temnější historie ostrova. Zmínila Aapravasi Ghat v Port Louis, další památku UNESCO postavenou roku 1849, kdysi imigrační depo pro dělníky ze smluvních závazků z Indie, Číny, Afriky i Madagaskaru. Mauricius je prý posledním místem v Britském impériu, kde skončilo otroctví, a prvním, kde nahradili otroky smluvní prací. Půl milionu Indů sem dorazilo na falešný příslib lepšího života. Výsledkem je dnešní multikulturní národ: 22 % pochází z afrických otroků, 68 % z indických dělníků. Díky téhle směsici tady do všeho vklínili tradice, hodnoty a náboženství svých předků.

Iris také vyprávěla o tom, jak covid na 18 měsíců zcela odřízl ostrov a jak se spousta lidí ocitla bez výdělku. Přesto to ustáli a teď se snaží turismus opět rozjet, tak jako už mnohokrát překonali různé pohromy. Většina obyvatel je hinduistů, věří v devět reinkarnací. To znamená, že budete možná šťastnější jako ten šnek, kterého nejde nezašlápnout cestou do pralesa.

Kámen a cihly vyprávějí historii výroby rumu. Tady se z cukrové třtiny stává tekuté zlato.

Cesta lemovaná palmami, která vede ke světu rumu a kreolských vůní. Krok za bránu a jste v jiném světě.

Šiva a Hanumán v plné parádě. Na Mauriciu je kultura tak pestrá, že ji potkáš i na silniční krajnici.

Nejvýraznějším příkladem hinduistické víry na ostrově je Ganga Talao (Grand Bassin) – 18 metrů hluboké jezero v sopečném kráteru, kam každoročně míří stovky tisíc poutníků za svátkem Mahá Šivarátrí. Uvítá je 33metrová socha boha Šivy, nejvyšší na Mauriciu. Je fuk, jestli přicházíte s květinami a jídlem nebo jen v roli turisty. My patřili k těm druhým, ale nijak jsme se nebránili, když nám kněz namaloval na čelo rudou tečku a nabídl květiny. Chrám voněl kadidlem, ale upřímně, cítil jsem se tam jako v cizím světě. Fascinující, ale byl jsem rád, když jsme zase vyjeli do přírody.

Palírna Chamarel: Rum, hory a snění o důchodu v ráji

Dorazili jsme k zlatému hřebu našeho výletu – palírně Chamarel, slavnému producentovi rumu, který možná kdysi letmo zahlédnete v baru na té nejvyšší polici, ale nikdy si ho neobjednáte, protože netušíte, co to vlastně je. Nejdřív nás čekalo tradiční kolečko: technologická přednáška, stroje, potrubí, destilační přístroje z Německa (samozřejmě, Němci jsou experti na všechno kovové a bublající) a trocha historie. Jaké překvapení, že Chamarel je prý jediný rum vyráběný v Indickém oceánu (takhle to aspoň s oblibou zdůrazňují) a je opravdu – ale doopravdy – lahodný. Vždyť i pítovzdorný vzorek z nás vymámil blažené úsměvy.

Zahrada v Chamarel. Exotické květiny, starobylé kamenné zdi a vůně rumu na každém kroku. Kdo by tu nechtěl zabloudit?

Elegantní kombinace sochy, tropických zahrad a dramatických mraků v pozadí. Tady se ochutnávka rumu stává uměleckým zážitkem.

Ideální dárek domů, říkám si, když nám průvodce naznačuje, že cenově to tady vyjde mnohem lépe než někde v přístavním obchodě či v duty-free. No a co teprve likéry! Mají je třeba s mandarinkou, ti odvážnější prý berou kokosové nebo s vanilkou. Usilovně jsem přemýšlel, jestli se v kufru najde místo pro lahev nebo dvě, a pak jsem si vzpomněl, že rezerva na suvenýry obvykle padne na megabalení koření a trička s motivem doda.

Sedmibarevná země Chamarel. Příroda si tady hrála s paletou tak dlouho, až vznikl jeden z nejfotogeničtějších koutů ostrova.

A tak jsme usrkávali rum, tvářili se, že snad ještě rozeznáme jemné rozdíly mezi světlým a tmavým vzorkem, a začali řešit politiku. Ne naši, ale tu mauricijskou. Inu, novým prezidentem se stal šestapadesátiletý Karl Offman, chlapík, který se prý rozhodl porazit postcovidovou chudobu ostrova tím, že nabízí bohatým Evropanům důchodcovské občanství. Stačí prokázat, že máte aspoň 1500 dolarů měsíčně, a klidně se tu můžete válet u moře až do soudného dne. Člověk by skoro zauvažoval – ale pak si vzpomene, kolik by stála letenka a zda by mu z Česka nechyběl ten „tvrdý“ únor.

Po obědě v zahradě, kde nám servírovali nějaké lokální kreace s vůní kari a chilli (pochopitelně), jsme pomalu pokračovali dál, lehce omámení jednak přírodou, jednak tou sympatickou dvacetičtyřnásobnou degustací. V duchu jsme si říkali, že za samostatnou návštěvu by stály i další palírny, ale to by nám musel někdo garantovat, že potom trefíme do hotelu. Takže radši Chamarel a dost.

Bod zlomu

V každé fázi naší dovolené dojde k bodu zlomu. Žena se ladně adaptuje, přijme vše, co ji nenabízejí, neřeší komplikace a pohodlně relaxuje, zatímco muž začne přemítat, jestli jsme tu náhodou neztráceli čas, a jestli jsme fakt viděli všechno, jestli se to vyplatilo a jestli by nebylo super vylézt na tu horu za hotelem. A tak začne tu svoji: Ale pojď, bude to společný zážitek.

Začátek stezky. Takhle na fotce to vypadalo nižší,“ říkám si při pohledu na kolmé stěny Le Morne.

„Takhle na fotce to vypadalo nižší,“ říkám si při pohledu na kolmé stěny Le Morne.

Tady se dělí ti, co stoupání vzdají, od těch, co jdou dál. Stačí pár pohledů vzhůru a víte, že patříte k těm šílencům, co se vrátí až se špinavými botami a šťastným výrazem.

Žena nejprve couvá, tuší zradu: „Nechci chodit, chci ležet, jsem tu na relax.“ Já spustím lákavé řeči o společném zážitku a o tom, jak vysokohorská procházka přece není nic dramatického, jen 556 metrů nahoru, brnkačka, když už jsem jednou lezl ve Volovci v Tatrách, no ne? Nakonec poslouchá. Vzduch se tetelí a já cítím, že právě teď klidně mohou začít první partnerské neshody – ale nic, jdeme do toho.

Le Morne v překladu znamená Ponurý. A to docela sedí. Pod tímhle kopcem makali dvě století zpátky otroci na plantážích cukrové třtiny; když se pokusili utéct, mizeli nahoře ve skalách, v jeskyních, kam prý pánové nelezli. Dneska tu místo nich kempí bohatí turisté, potažmo bohatí Češi, kteří sem zmizeli před covidem. Záhada vyřešena.

Vstáváme v pět ráno – budík! Bez snídaně, protože jsme si řekli, že to za dvě hodinky sfoukneme. Přijdeme k oficiálnímu vstupu a ejhle, otevírají až v sedm. Drobný detail. Naštěstí je v plotě díra, tak využíváme svobodných vymožeností – prolezt to a začít stoupat hned. Cíl je jasný: být na vrcholu dřív, než dorazí masy turistů.

Trail 3,5 km, otevírá se v 7:00 a do 16:00 musíš být dole. Žádný strach, to přece za chvilku sfoukneme, ne? A pak zjistíš, že „za chvilku“ na Mauriciu znamená úplně jiný časoprostor.

Výraz Alice je více než výmluvný.

Zprvu se to zdá fajn. Hodina a půl chůze do kopce, vzduch ještě není tak rozpálený, vlhkost se tváří přívětivě. Polovina výpravy (ano, ta ženská část) se sice průběžně ptá, jestli to byl opravdu dobrý nápad, ale já zatím hrdinsky mlčím. Sliby, že to bude „alespoň jako v Tatrách“, se docela naplňují. To jsme netušili, co přijde pak.

Najednou se vlhkost šroubuje na sto procent a z nebe někdo vylije kýbl horké páry přímo na nás. Vzduch se nedá dýchat, pot nás zalévá a skála klouže, jako by ji někdo namydlil. Nebezpečné to úplně není, v Tatrách člověk čelí horším ferratám, ale když vám do toho hučí v hlavě manželčino „Proč jsem tak blbá a vždycky tě poslechnu?!“, zábavné to není.

V polovině výstupu, někde v pralese plném mangrovníků, je jasné, že jsme se nechali nalákat na něco, co rozhodně není za dvě hoďky a hotovo. Stoupání samotné by nevadilo, ale to teplo! A všude kolem šedne svět. Stěží si pamatuju, kdy mě naposledy takhle pálily plíce. Předbíhá nás parta francouzských mladíků, v polobotkách, bez jediného litru vody. My v outdoor výbavě jak do Nepálu, s batůžkem plným flašek, a stejně nás s přehledem předběhnou. „Ti chcípnou,“ říkám se zlověstným zadostiučiněním. Překvapivě nechcípli. Zato my se ploužíme polomrtví, zhruba v momentě, kdy moje drahá žena ohlašuje, že ji to opravdu přestává bavit.

Pod vrcholem to připomíná pohyb v sauně, kde vám ještě ke všemu obsluha zamkla dveře. Nahoře je kupodivu ještě větší vedro než dole, nechápu fyziku. Manželka kolabuje, já se doškrábu nahoru a tam mě osloví asi dvanáctiletá slečna s obavou, jestli jsem v pořádku. Ne, nejsem, děkuju za optání.

Vrcholu dosahujeme ve chvíli, kdy v Česku zatýkají ředitele nemocnice Motol Miroslava Ludvíka a hospodářská kriminálka mu zabavuje novou Audinu. Daleko v Německu se konají volby, které půlí národ na východní a západní. A já tu stojím, lapám po dechu a koukám do dálky. Svět se mění, ale prosím teď ať mi dají pokoj.

Když se otočíte, pochopíte, proč se Le Morne stalo jedním z nejfotogeničtějších míst na ostrově.

Vrchol jako odměna

Stačilo pohlédnout do těch dálek: Oceán v odstínech modři a neuvěřitelný podvodní vodopád – optický klam, kdy se písek a bahno řítí přes okraj podmořského útesu a vytváří dojem nekonečného pádu do propasti. Vzniklo to díky tektonickým posunům a erupcím před miliony let, které tu vymodelovaly tyhle hory i mořské dno. Je to jako scéna z dokumentu, který prostě nevěříte, že je reálný – a přitom se na to díváte.

Když se konečně objeví i manželka, jsme oba tak příjemně nepříjemně vyřízení, že se spolu jen tiše radujeme. Skoro to vypadá, že si říkáme: Jo, ten zážitek fakt stojí za to. A že si taky nadáváme, proč jsme se nevyspali ještě o pár hodin dýl.

Dolů to byla kapitola sama pro sebe. Vlhkost neustoupila, skála pořád kluzká, ale teď jsme navíc unavení. Jediná útěcha: můžeme s přehledem strašit ty, co jdou nahoru. „Jo, jo, my už byli nahoře… není to nic jednoduchého, máte dost vody, co kompas…?“ Děláme ze sebe mazáky a vzbuzujeme lehkou paniku mezi rodinkami s dětmi. Co? Práva pionýrů? Inu, byli jsme tam první, tak ať vědí, že to není Disneyland.

Dole se doploužíme ke správci parku a jsme tak vyřízení, že si málem chceme objednat kafilérní vůz. Zachrání nás taxikář, kterého přesvědčíme, aby nás co nejrychleji hodil do hotelu. Samozřejmě typicky vyzvídá: Odkud jste, jste manželé, kolik máte dětí, líbí se vám tu? A pak vytáhne bombu: „Nechcete tady druhou rituální svatbu? Se slevou, vše zařídím.“ Hmm, dík za nabídku, ale snad příště, teď vážně nemám sílu. Tohle byl vrchol dne a další nepotřebuju.

Malá oáza klidu před tím, než si řeknete: „Tak fajn, teď si dáme budíček na pátou ráno a jdeme na vrchol!“ Jen se rozloučit s pohodlím a vyrazit do divočiny.

Když se večer vracíme, uvažuju, jak každá taková výprava člověka trochu posune. Sice jsme unavení, špinaví a dehydrovaní, ale sakra, dali jsme Le Morne. A při tom se kdesi ve světě dějí věci – vrchol Netflixu dobývá český film Aneta, ruská válka na Ukrajině má smutné výročí, Trump zase něco plácnul a domácí politika je v hysterii. To téma je také už traumatizující a nepříjemné, každý to chce vypustit – a válka – tím spíše v současné geopolitické realitě, kdy moje rozhovory s blízkými a známými poslední týdny jsou téměř výhradně o tom, do jaké země se dá odstěhovat.

Hemingway kdysi napsal:
 „Když lidé přinesou tolik odvahy na tenhle svět, svět je musí zabít, aby je zlomil, a tak je samozřejmě zabije. Svět zlomí každého, a mnoho jich je pak silných na místech, kde je zlomil. A ty, které zlomit nejde, ty zabije.“

A já teď jen čekám, kdo z těch, co mě znají, se zeptá, proč mám na sobě dres Dynama Kyjev – i tady na Mauriciu, na té ponuré hoře, co otroci používali jako útočiště. Asi proto, že symboly mají váhu a patří k nám, i když se zrovna válíme v tropech. A to je tak všechno k mému bodu zlomu.

Když se blíží hurikán, ale vy už chcete domů

Po horském dobrodružství a vystoupání na vrchol Le Morne přišel čas vytěžit dovolenou opalováním, protože vrátit se domů bledí by bylo horší než zapomenout dárky pro děti. Těsně když jsme se snažili nahnat poslední bronz, zapípal nám mobil. Průvodkyně nám psala, že se vyhlašuje druhý stupeň hurikánu, a pozvala nás do exkluzivní skupiny Cyklon 2025. Vlastně nám tak nabídla dobrovolnou nedobrovolnou dovolenou: při trojce začnou místní panikařit, při čtyřce se ruší veškeré lety a nám nastanou další dny navíc. Normálně by to možná znělo lákavě, ale člověku se po nějaké době začne stýskat i po nepořádku, který doma umí vyrobit děti během dvou minut.

Corona a zlatá hodinka.

Navíc – co si budeme povídat – nic se nemá přehánět. Nám už stačilo. Měli jsme tu nejkrásnější pláže, nejpestřejší ryby a tolik západů slunce, až jsme měli pocit, že den končí třikrát denně.
Oficiálně „nic se neděje“, dokud nedojde na trojku, kdy Mauricijci berou obchody útokem, a při čtyřce se neletí nikam. Přeloženo: buď si užijeme nekonečné pláže, anebo nedobrovolně zůstaneme v ráji, což překvapivě taky není vždycky výhra. Mně už se totiž docela stýskalo po standardním chaosu doma, a stejně tak manželka raději vymění jedinečné západy slunce za stohy dětských výkresů, které nejspíš najdeme rozvěšené i po lednici.

Lidé jsou dobří

Na letišti jsme potkali Češku z našeho hotelu. Manželka se jí bezelstně zeptala, jak moc se těší domů, a ona jen pokrčila rameny: „Netěším. Čeká mě tam manžel a dvě děti.“ A já v tu chvíli pochopil, že tropický ráj není o bílém písku a palmách, ale o tom, s kým se do něj musíte vracet. Někteří lidé by v něm nejspíš raději zůstali i za cenu hurikánu. Já to mám jinak – každá legrace jednou skončí.

A tou nejméně zábavnou částí každé dovolené je cesta domů. Netěšíte se, jste zlámaní jako paragraf a víte, že Murphyho zákon vás s přesností posadí na nejhorší sedadlo v letadle. Budete mít vedle sebe křičící dítě, které ještě nepochopilo koncept tlakových změn v kabině, nebo Inda, který si celou dobu letu nechá otevřené nedojedené vegie curry. Nezbývá než se psychicky obrnit, vzít si Neurol, zavřít oči a prostě to přežít.

Ale osud tentokrát zamíchal kartami jinak. V druhém patře Airbusu A380 si před nás sedli dva kluci, kteří se právě vrátili z Filipín. Čtrnáct dní kempovali na jednom ostrově, což bylo na jejich zanedbaném vzhledu poznat, ale byli šťastní. Právě se zastavili v Dubaji a okamžitě tam rozfofrovali všechny zbývající peníze za dárky. „To, co jsme za celou dobu nebyli schopni utratit na Filipínách, jsme za tři hodiny nechali v Dubaji,“ směje se Patrik a ukazuje mi zlatou unci, kterou koupil jako investici pro syna. K tomu balíčky cigaret, voňavky, značkové oblečení – úplné druhé Vánoce.

Kluci byli spontánní, plní historek, a tak jsme s manželkou vzdali plán prospat let až do Prahy. Nechali jsme se pozvat na pivo od letušky, a místo utrpení nás čekal jeden z těch letů, kdy si s někým povídáte pár hodin a máte pocit, že ho znáte celý život.

U výdeje kufrů jsme se loučili, padla i slova o společné dovolené, obědě a dalších velkých plánech. Samozřejmě, asi se to nikdy nestane. Ale má to jednu myšlenku, kterou si z toho beru – přes všechny krize, turbulence a nesmysly světa jsou lidé dobří.

Fotogalerie 34 fotografií