Bylo jí teprve čtyřiadvacet let, přesto na její práci všichni pěli ódu. Kolegyně si pochvalovaly, že jim kojence předávala umyté a voňavé, a primář dokonce uvažoval, že z ní udělá vrchní sestru. Problémem bylo, že Marie Fikáčková, sestřička sušické porodnice, děti ve skutečnosti přímo nenáviděla.
Když počátkem šedesátých let začala v porodnici umírat miminka, nikdo tomu zpočátku příliš pozornosti nevěnoval. Je to tragédie, ale bohužel se to stává, říkali si zřejmě při tehdy ještě nepříliš vyvinutých lékařských technologiích zaměstnanci nemocnice. Fikáčková mohla v klidu řádit. Čeho se na bezbranných miminech dopouštěla, je naprosto nepochopitelné.
Sestra, kterou každý považoval za spolehlivou, pracovitou a ochotnou, přímo bytostně nesnášela dětský pláč. Už v tom samém roce, kdy na oddělení nastoupila, prvního kojence právě z toho důvodu zavraždila.
Marie Fikáčková během policejní rekonstrukce
„Bezpečně si pamatuji, že dítě jsem tloukla do hlavy a prsou,“ prozradila později vyšetřovatelům.
Jednou nebohému kojenci způsobila i zranění, které jen tak utajit nemohla. Šlo o jen před pár hodinami narozenou holčičku, která Fikáčkovou rozčílila tak, že ji chytla za ucho, silně škubla a natrhla ho. Primářovi následně vysvětlovala, že šlo o omyl, načež se dočkala pouhopouhého vynadání.
Měla moc práce, tak dvě děti zabila
Zcela bestiální je pak vražda pětitýdenní holčičky, kterou na oddělení přijala spolu s dalším chlapečkem. Ti dva se jí však „do krámu“ vůbec nehodili, protože v tu chvíli měla na starosti až příliš mnoho dětí a spoustu práce. Jak to Fikáčková vyřešila? Jednomu dítěti začala drtit hlavičku.
„Při stisknutí hlavičky jsem cítila, jak se mi do ní boří prsty. Necítila jsem při mačkání praskání lebečních kostí, ale byla jsem si vědoma, že to bude mít následek,“ vypověděla později. Dítě ovšem začalo plakat, což vražedkyni dopálilo ještě víc. A tak mu zlomila ruku. Když do toho začalo brečet i druhé dítě, hlavu začala drtit i jemu. Oba novorozenci zemřeli.
„Chtěla jsem méně práce a méně dětí. Chtěla jsem se zbavit přírůstků,“ řekla později Fikáčková.
V této budově vražedkyně Fikáčková zabíjela kojence.
Je pravděpodobné, že k jedné z vražd šílenou zdravotní sestru nedohnal pouze dětský pláč, ale msta. Její rukou totiž zemřela i vnučka jistého Františka Rybáčka. Šlo o muže, který měl na starosti správu rodinného domu, v němž Fikáčková ještě pod jménem Schmiedlová za války bydlela s rodinou. Její otec byl ovšem kovaným nacistou, Čechy údajně přímo nenáviděl, a tak mu byl po válce dům kvůli kolaboraci zabaven.
Fikáčková Rybáčkovu vnučku ubila k smrti. „Děcko jsem vykoupala, utřela a pak jsem je oblékla. Když bylo oblečeno a toto jsem dala do boxu-postýlky, děcko jsem do zadní části temene pěstí zbila,“ řekla později vyšetřovatelům. Vražedkyně přiznala, že šlo o mstu, později ale výpověď změnila.
Přiznala deset vražd a dostala provaz
Když už začala být úmrtí novorozenců podezřelá, lékaři u dvou z nich provedli pitvu. Zjistili, co přesně zapříčinilo jejich smrt, spojili si okolnosti a spadla klec. Pro Fikáčkovou si dojela policie a během jediné noci z ní vymámila přiznání.
Fikáčková ukazuje, jak kojencům drtila hlavičky.
Vyšetřovatelé zjistili, že vraždy prováděla chytře tak, že se na úmrtí dětí přišlo většinou až při další směně. I proto na Fikáčkovou dlouho nepadlo žádné podezření. Co však bylo mnohem důležitější, žena na sebe v průběhu následujících dní začala prozrazovat jednu vraždu za druhou. Zatímco během prvního výslechu přiznala dvě, o pár dní později to bylo deset.
Ačkoliv však Fikáčková znala okolnosti, za kterých dané děti zemřely, většina vražd jí nakonec přiznána nebyla. Policisté si byli jisti pouze u dvou mordů, u všech ostatních bylo přiznání sestry jedinou věcí, které ji se smrtí dítěte spojovalo – jakékoliv další důkazy chyběly.
Nikdo ale nepochybuje o tom, že se jich ve skutečnosti dopustila. A i dvě zmíněné vraždy stačily, aby Fikáčková dostala provaz.
Trest smrti byl na čtyřiadvacetileté ženě vykonán 13. dubna 1961.
Fotogalerie |
495
51
43
24
22
17
