Petr Fiala šel do kampaně s velkým bezpečnostním rámcem. Rusko, Putin, civilizační střet, varování před slovenskou a maďarskou cestou, ruské tanky v Praze a Babiš jako někdo, kdo je příliš měkký, příliš neurčitý, příliš nebezpečný pro dobu, která žádá pevnost.
Jenže český volič nakonec počítá. Počítá nájem, hypotéku, jídlo, energie, daně, náladu doma. A ve chvíli, kdy má pocit, že vláda mluví víc o geopolitice než o jeho vlastním životě, začne se odpojovat.
To není proruskost. To je obyčejná sociální gravitace demokracie. Možná mladí voliči, kteří sázejí více na postmateriální hodnoty, ale ani těm Fiala nic nedal. Klima, sňatky LGBT nebo odpor proti Izraeli? Ne, ne, ani mladé neoslovil.
A teď Viktor Orbán. Z opačného ideového břehu, ale se stejnou iluzí. Zatímco Fiala strašil Putinem, Orbán strašil Ukrajinou. Zatímco v Praze se varovalo před Ruskem, v Budapešti se strašilo Zelenským, válkou a tím, že Maďarsko někdo zatáhne do cizího konfliktu. Jiný nepřítel na billboardu, stejná volební mechanika.
Vyráběly se kauzy kolem do povětří vyhozených ropovodů. Šlo o to vyrobit pocit ohrožení, přikrýt jím domácí únavu a doufat, že národovecká mobilizace znovu přehluší ledničku.
Právě Orbánova porážka ukázala, že ani v jeho případě už to nestačilo. Rekordní účast, silný přesun k Tisze a mezi hlavní motivy voličů právě ekonomika, veřejné služby a celková stagnace země. Jasně, mladí chtěli zpět na Západ a Orbán pro ně byl už jen ultrapapaláš s obrovským břichem, vlivem a korupcí.
Peter Magyar navíc nehrál jen o výměnu vlády, ale o změnu režimu. Nabízel přepsání ústavy, změnu volebního systému, návrat brzd a protivah i hlavně rozmrazení evropských peněz. Právě vidina návratu miliard z Bruselu byla mimořádně silná karta.
Ale odvrátil se i venkov, který svého Orbána tolik bránil. Prostě už toho měli dost. Nakonec se rusko-ukrajinský narativ ukázal jako smrtící bumerang, který Fidesz udeřil přímo do čela. Když lidé na jejich mítincích skandovali „Rusové pryč“, bylo to dokonale symbolické. Orbán sklidil přesně to, co sám roky zaséval.
To je na tom skoro učebnicově zajímavé. Oba politici si mysleli, že volič bude hlasovat jako účastník dějin. Jenže volič většinou hlasuje jako člověk, který v pátek platí velký nákup. Velká politika je důležitá, ale jen do okamžiku, než začne být v rozporu s malou realitou.
Jestli se stát chlubí velkými hodnotami, ale člověku se několik let reálně nežije lépe, vzniká frustrace, kterou nepřebije ani nejsprávnější zahraničněpolitický postoj. A to je přesně moment, kde se láme chleba. Pravda o hrozbě ještě sama o sobě nevytváří volební vítězství.
V tom je mimochodem i jeden širší středoevropský motiv. Naši voliči nejsou revoluční. Nechtějí příliš mnoho ideologie, ani zleva, ani zprava. Nemají rádi, když se z voleb dělá permanentní apokalypsa. Když jim vláda příliš často říká, že teď jde o všechno, začnou si dřív nebo později klást otázku, proč to jejich peněženka pořád necítí.
A tehdy přichází trest. Ne vždy dramatický, ale přesný. Fiala na to narazil loni. Orbán giganticky včera.
Není to argument proti bezpečnostní politice. Není to argument proti pomoci Ukrajině. Není to ani omluva pro Orbánovu proruskou hru. Naopak. Je to argument pro elementární politickou inteligenci. Hrozba Ruska je skutečná. Bezpečnost má být velké téma. Silná armáda, odolný stát a jasné ukotvení na Západě jsou správné věci.
Jenže nejsou samospasitelné. Když z nich uděláte jediné velké volební evangelium, začnete ztrácet kontakt se zemí. Politika se v tu chvíli promění v kazatelnu. A volič nemá rád, když se na něj mluví shora, zvlášť když doma řeší účetnictví vlastního přežití.
Fiala i Orbán navíc nesli ještě jednu společnou nemoc vládnutí, únavu. Takovou tu těžkou, vlhkým hadrem přes obličej přilepenou únavu moci, kdy vláda vládne dlouho, poslouchá hlavně sama sebe a s lidmi začne mluvit opravdu naléhavě až ve chvíli, kdy už hoří střecha. To už ale nebývá mobilizace. To je spíš poslední křeč.
Orbán po šestnácti letech působil jako režim, který už sám sebe unavil. Fialův kabinet zase dlouho působil, jako by neuměl přeložit své makroargumenty do jazyka normálního života. A bez toho dnes nevyhraješ, i kdybys měl pravdu v každé druhé větě.
Proto ta paralela není laciná. Je naopak dost přesná. Fiala prohrál loni, protože přecenil sílu strašení a podcenil sílu peněženky. Orbán prohrál včera, protože udělal totéž, jen v opačných barvách. Jeden mával Putinem, druhý Zelenským. Jeden strašil ruskou hrozbou, druhý ukrajinskou válkou. Ale oba nakonec dostali tutéž odpověď.
Nechte nás chvíli žít normální život a přestaňte nám místo něj prodávat permanentní stav ohrožení. Orbánův pád po šestnácti letech a vítězství Tiszy podtrhly právě domácí frustrace z ekonomiky, inflace, veřejných služeb a celkové stagnace.
A to je pro českou politiku možná důležitější zpráva než samotný maďarský výsledek. Volby se nevyhrávají jen tím, že máte pravdu o světě. Vyhrávají se tím, že lidé uvěří, že rozumíte i jejich kuchyni, účtu a budoucnosti.
Kdo tohle zapomene, může mít skvělou geopolitiku, krásné billboardy i správné strašáky. A stejně skončí poražený.
Fotogalerie |
13
21
45
32
24
