Kromě Pavla Kofroně nastoupili tehdy do letadla, které se 15. července 2015 vydalo z Prahy do Bejrútu, ještě jeho novinářský kolega a majitel zmíněné lokální televize Miroslav Dobeš, překladatel Adam Homsi, agent vojenské rozvědky Martin Psík a Jan Švarc, advokát jednoho v Česku zadržovaných Libanonců Alího Fajáda. Právě Švarc výpravu zorganizoval a z peněz Fajáda i platil...
Pětice Čechů unesených v Libanonu v červenci 2015.
Za Pavlem Kofroněm přijíždíme tam, kde celý příběh začal, do redakce Jindřichohradecké televize. Tu spolu s druhým uneseným novinářem Miroslavem Dobešem vede už dvacet let. „Dvacet let natáčení vítání občánků a kladení věnců,“ směje se. Poklidný život regionální televize, která žila především z toho, že točila místní zprávy pro jihočeská města Jindřichův Hradec, Dačice a Třeboň, se ale změnil loni v květnu.
Tehdy Kofroň s Dobešem dostali nabídku, která se nedala odmítnout. Především proto, že jim mohla zajistit peníze, které na další fungování televize nutně potřebovali. Věděli totiž, že jim třeboňská radnice v srpnu neprodlouží smlouvu na místní vysílání a rozpočet jejich televize tak přijde o 1,5 milionu korun ročně. A samozřejmě, točit najednou v Libanonu a v Sýrii, byla pro regionální novináře i výzva. Možnost proslavit se.
Zařadit se najednou po bok těch „velkých kluků“ z celostátních televizí.
Asistent ze sněmovny
„Celé to začalo přímo tady v redakci v pátek 29. května 2015. Odpoledne sem přišel kolega Dobeš a říkal mi, že mu volal Binder, že má pro nás nabídku. Prý jestli jsme schopní a ochotní se sbalit a v neděli odletět s jeho známým panem Švarcem něco točit do Libanonu,“ vzpomíná Pavel Kofroň. Jan Binder byl tehdy asistentem lidoveckého místopředsedy poslanecké sněmovny a zároveň místostarosty Dačic Jana Bartoška. A jindřichohradeckým novinářům už před tím párkrát dohodil kšeft typu natáčení místního plesu nebo divadelního představení. Mimochodem – angažmá v „kauze Libanon“ nakonec stálo Bindera asistentské místo...
V Libanonu Dobeš s Kofroněm natáčeli převážně syrské uprchlíky z utečeneckých táborů.
Cesta do Bejrútu se ale hned zkraje zkomplikovala. Podmínkou byla totiž dobrá znalost angličtiny. „Jak já, tak Mirek Dobeš si umíme anglicky tak leda objednat kafe. Nakonec ale ani to nebylo překážkou. Zaprvé panu Švarcovi ten den odpadly všechny další varianty včetně štábu České televize a zadruhé sehnal tlumočníka. Takže pro nás to znamenalo dělat jen a jen to, co umíme, tedy natáčet reportáže,“ říká Kofroň o cestě, která vlastně vůbec nemusela proběhnout, nebýt onemocnění prý již dohodnutého redaktora České televize, nebo nezájmu ostříleného reportéra Josefa Klímy, kteří byli osloveni Švarcem před tím.
V Libanonu měli Dobeš s Kofroněm točit převážně syrské uprchlíky z utečeneckých táborů. „Dneska jsou utečenci všude, ale tehdy se to téma teprve rozbíhalo a tohle bylo něco exkluzivního,“ vysvětluje Kofroň a dodává, že vloni se před cestou do Libanonu spolu s Dobešem pracovně podívali i na Ukrajinu.
V Libanonu Dobeš s Kofroněm natáčeli převážně syrské uprchlíky z utečeneckých táborů.
S tím, že Alí Fajád měl kromě libanonského pasu i ten ukrajinský, že pracoval jako poradce ukrajinského ministra obrany i jako manažer ukrajinské státní firmy Ukrspecexport, která má monopol na vývoz zbraní ze země, to prý ale nesouviselo. Říká, že Fajáda tehdy vůbec neznali. „Točili jsme na Zborově příběh někdejších legionářů z Hradce. A ještě jsme si pak s Mirkem říkali, jaká je to paráda, že se konečně něco děje a po Ukrajině poletíme i do Libanonu. No, potom už tedy moc paráda nebyla...“
Na scénu přichází Fajád
Až na letišti se Kofroň s Dobešem poprvé setkávají s ostatními členy výpravy. Hlavou celé akce advokátem Janem Švarcem. Tlumočníkem Adamem Homsim, jehož otec je Arab a který prožil dětství v Dubaji. A Švarcovým asistentem Janem Teclem. „Před odletem nám pan Švarc nastínil tematické okruhy, které se měly natáčet. Pro mě byli prioritou ti uprchlíci ze Sýrie a měl být domluvený i rozhovor se syrskou opozicí a dokonce prý možná i se syrským prezidentem Asadem,“ říká Kofroň.
Libanonec Alí Fajád, podezřelý z mezinárodního terorismu a klíčová osoba v případu pěti unesených Čechů.
V Bejrútu se dalším členem skupiny stal Saíb Munír Taan (bratr v Česku vězněného Alího Fajáda), který vystupoval ve dvojroli znalce místních poměrů a řidiče. „Až během letu padlo i to, že Švarc coby advokát zastupuje v Česku jakéhosi Libanonce a že se budou natáčet i rozhovory s jeho rodinou,“ říká Kofroň. Že jde o Fajáda, který byl v Česku zadržen na žádost Američanů pro podezření ze spolupráce s teroristy, se novináři dozvěděli až třetí den cesty. „Ohledně Fajáda chtěl totiž v hotelu pan Švarc udělat tiskovou konferenci. Měla tam být rodina, místní politici, místní novináři, ale i žurnalisté z BBC a CNN. My měli tiskovku natočit a pak, pokud by byl o to v Česku zájem, z toho udělat reportáž, nebo dokument,“ dodává Kofroň.
Nakonec ale byla tisková konference zrušena a ani do Sýrie se točit nejelo, protože v Damašku zrovna proběhly bombové útoky. Novinářům se sice podařilo natočit potřebný materiál v uprchlických táborech a udělat rozhovory se starosty měst přímo na dohled od území ovládaného Islámským státem, už tehdy ale Švarcovi odkývali, že se do Libanonu brzy ještě jednou vrátí, aby dodělali zbytek věcí.
V červenci tak letěli do Libanonu znovu. Na letišti se sešli v plné sestavě, jen na pozici Švarcova asistenta došlo ke změně. Místo údajně nemocného Tecla letěl příslušník Vojenské zpravodajské služby Martin Psík. To ale jindřichohradečtí novináři, ani překladatel Homsi, neměli vědět. „O koho skutečně jde, nám prozradil až v zajetí,“ líčí Kofroň.
Nastražená past sklapla
Do Libanonu dorazili 15. července a vracet se měli už za čtyři dny. Hned druhý den po příletu se proto vydali na tři natáčení. „Nejprve do města, které mělo asi 25 tisíc obyvatel, a přesto pojmulo 11 tisíc uprchlíků. Ne do táborů, ale prostě do toho města. Starosta sehnal byty a vybydlené domky a utečence ubytoval. Pak jsme ještě natáčeli nějaká rozstřílená města a na večer byl ještě domluvený rozhovor s předáky syrské opozice. A tam se to všechno podělalo,“ popisuje Kofroň první a jediný natáčecí den během druhé návštěvy Libanonu.
„Křičeli na nás, že oni jsou boží bojovníci. V té chvíli to nebylo dobrý,“ vzpomíná Kofroň v dechberoucím svědectví
Nejprve se jim prý při noční cestě údolím Bikáa ve východním Libanonu porouchalo auto. Řidič Saíb tak musel jet skoro krokem. Pak mu prý dal někdo venku znamení, aby sjel ze silnice na vedlejší cestu, otevřely se dveře a každý z pasažérů měl najednou u hlavy hlaveň kalašnikova. V pozadí byly vidět osm nebo deset zakuklených hlav.
Češi se původně domnívali, že jde o ochranku pohlavárů syrské opozice, se kterými měli točit rozhovor. „Bláhově jsme si mysleli, že tam někde v baráku budou pánové v oblecích, aby nám řekli, co Asad dělá špatně,“ říká Kofroň s tím, že ještě pár minut před osudným zastavením poslal manželce esemesku, že je v pořádku. Poslední esemesku na hodně dlouhou dobu.
„Po jednom nás vyváděli z auta a mířili na nás samopaly. Řekli, ať kameru nechám na sedadle. Dovedli mě pak k dodávce, kde už jsem viděl kolegy svlečené v trenýrkách. I já se musel svléct, dali mi jejich šortky Adidas. Všechno naše oblečení, karty z kamer a foťáků, mobily a další věci hodili do pytlů. Přitom se nás ptali, jestli nemáme pod kůži čipy.“ Svázali jim ruce a nahnali je do dvou dodávek, z nichž nebylo vidět ven. „Nebyli nijak agresivní, spíš odměření, a stále opakovali, ať jsme potichu a v klidu, že nás zavezou na plánovanou schůzku.“ Spoutaným Čechům ale už bylo jasné, že je zle. „Jediný, kdo se s nimi hádal, byl Saíb, ten za to dostal i samopalem do břicha,“ říká Kofroň.
Po asi čtyřech hodinách jízdy unesené muže přesadili do dvou menších aut a zavezli je na neznámé místo. Možná v Sýrii. „Otevřely se dveře, na hlavu nám dali pytle a vedli nás do baráku. Když mi pytel z hlavy sundali, byli jsme v místnosti s mříží a bez oken,“ popisuje Kofroň.
Věznitelé unesených Čechů se údajně hlásili k teroristické síti al-Kajda.
Došlo hned na první konflikt s únosci. Podle Kofroně si Fajádův bratr Saíb zřejmě neuvědomoval vážnost situace a neustále je něčím provokoval. Že by to bylo jen jeho „divadýlko“ domluvené s únosci, Kofroňovi nepřipadlo. „Pro výstrahu mu dokonce střelili jednu ostrou pod nohy a po pár dnech ho někam odvedli. Znovu jsme se s ním setkali až za dva měsíce. A byl to šok.“ Saíba prý vrátili zle zmláceného. A pak už s nimi byl až do konce. Všichni potvrzují, že únosci se právě k Saíbovi chovali nejhůře ze všech. Že mu dali občas facku, nebo ho kopli do břicha. Jan Švarc dokonce tvrdí, že Fajádův bratr, který trpěl vysokým tlakem, měl ve vězení srdeční záchvat, padl do bezvědomí a že smějící se únosci ho léčili poléváním studené vody: „Takže ať mi nikdo neříká, že to zorganizovala Fajádova rodina.“
Věznitelům dávali přezdívky
Během těch sedmi měsíců změnili místo vězení pětkrát. Jak to vypadlo v tom prvním? „V místnosti byla celou dobu kamera. Záchody byly bokem a museli nás tam vodit. Měli jsme ale možnost sprchovat se studenou vodou. Akorát kartáček na zuby jsme dostali až po týdnu, jinak žádné větší problémy s hygienou nebyly,“ říká Pavel Kofroň.
„Jídlo nám dávali ze začátku dvakrát denně přes okénko, které bylo zabezpečené třemi masivními zámky. Chuť moc nebyla, ale jíst se muselo. Já jedl hodně zeleninu, rajčata, okurky, pak různé fazole. Potom nám začali dávat jídla i víc. A paradoxně jsem jedl o dost zdravěji, než jsem byl zvyklý tady. Vodu nám dávali čerstvou a vlastně kdykoliv jsme si řekli,“ říká Kofroň, který ve vězení zhubl téměř 40 kilo. Šatník si nestihl dosud obnovit a tak na něm plandá o několik čísel větší mikina. O nějakých 23 kilo zhubnul i jeho kolega Dobeš. Stejně jako ostatní. Dílem to bylo jídlem, v němž převažovala zelenina, ale hlavní roli sehrála psychika a obrovský stres.
Veškerá komunikace se strážci se prý omezovala na výdej vody a jídla. „Vždycky nás hlídal jeden muž a stráže se střídali. Protože měli na hlavách kukly, dávali jsme jim přezdívky podle toho, jak se pohybovali.“ Bez masek chodili jen šéf únosců a jeho zástupce, kteří také unesené Čechy vyslýchali. „Pořád dokolečka se nás ptali, proč jsme točili na místě, kde se bojuje. A co ještě jsme tam dělali. A přitom nám neustále dávali falešnou naději, že se blíží naše výměna,“ popisuje Kofroň.
Jednou prý došlo k vypjaté situaci, když do cely v noci vpadl jeden ze strážců s nabitým samopalem. „Byl asi zkouřený a křičel na nás, že oni jsou boží bojovníci. V té chvíli to nebylo dobrý,“ vzpomíná Kofroň.
