Existuje jednoduchá politická poučka: když přijdete mezi lidi a oni na vás pískají, nemáte jen dvě možnosti. Nemusíte utéct. Nemusíte je urazit. Existuje ještě třetí varianta. Zastavit se, slézt z pódia, jít mezi ně a zeptat se: „Co vám vadí? Pojďte mi to říct.“

Právě tuhle variantu ve Strážnici nezvládl ani Oto Klempíř, ani Petr Macinka.

A u Klempíře je to skoro fascinující. To není žádný náhodný ministr, který omylem zabloudil mezi kroje, cimbálovky a verbuňk. Klempíř se roky pohyboval v marketingu, komentoval politiku jako odborník na politický marketing a byl prezentován jako člověk, který kampaním rozumí.

Klempíř tam nestál jako frontman J.A.R., který je zvyklý na potlesk, rytmus a publikum naladěné na stejnou vlnu. Stál tam jako ministr kultury. Tedy jako představitel resortu, jehož podpora je pro festival důležitá.

A v tom je celý problém. Klempíř nebyl host, který si odskočil mezi lidi něco zazpívat. Byl to ministr. Politik. Člověk reprezentující moc. A když takový člověk vstoupí na pódium festivalu, který lidé nevnímají jako politickou akci, musí mít mimořádný cit pro tón.

Ten cit tam nebyl.

Samotný nepovedený projev by se ještě dal lidsky pochopit. Stane se. Člověk, který byl zvyklý stát před fanoušky jako muzikant, se najednou ocitne před lidmi, kteří na něj nečekají s potleskem, ale křičí na něj „vypadni“. Ztuhne, znejistí, ztratí rytmus. To není příjemná situace. Ani pro zkušeného performera.

Jenže skutečná katastrofa nepřišla na pódiu. Ta přišla potom.

Klempířova reakce na sociálních sítích byla učebnicový příklad toho, jak z nepříjemného momentu udělat politický požár. Místo aby řekl: „Neodhadl jsem situaci, chápu, že lidé nepřišli na politiku, příště bych to udělal jinak,“ začal publikum popisovat jazykem uraženého člověka, který nepochopil základní věc: politik nemá urážet lidi jen proto, že ho vypískali.

A tady se naplno ukazuje největší slabina Motoristů. Oni nutně potřebují PR tým. Ne jednoho člověka, který jim bude vyrábět vtipné statusy. Skutečný PR tým. Někoho, kdo jim v krizové chvíli sebere telefon z ruky, zavře notebook a řekne: Teď nemluvte. Teď nepište. Teď to jen zhoršíte.

Protože přesně to se stalo.

Po Klempířovi přijel Macinka. A Macinka je jiný typ. Jemu se nedá upřít, že se konfliktu nebojí. Nevyhýbá se přímým střetům, neuhýbá před nepříjemným publikem a občas to vypadá, že si pískot dokonce vychutnává. To je politická schopnost, kterou není radno podceňovat.

Jenže odvaha bez empatie je jen póza.

Když už Macinka do Strážnice jel, měl udělat přesný opak toho, co udělal. Měl si sednout mezi lidi. Nechat pódium pódiem. Přijít bez velkého doprovodu, bez teatrálního nástupu a bez demonstrace síly. Když už tam musel jet, měl říct: „Včera jste pískali na Otu. Pojďte mi říct proč. Co vám vadilo?“

To by byla politika.

Místo toho vznikl obraz politika, který se nechá vyprovodit na scénu, postaví se nad publikum a začne s ním hrát souboj. Jako by hlavním sdělením nebylo: chci vám rozumět. Ale: podívejte se, nebojím se vás.

Jenže lidé na folklorním festivalu nejsou nepřátelská armáda. Nejsou dav, který je potřeba pokořit. Jsou to lidi na víkendu. Voliči. Lidé, kteří mají právo dát politikovi najevo, že ho v tu chvíli nechtějí poslouchat.

A přesně to v nedělní Partii Terezie Tománkové vystihla Alena Schillerová. Řekla, že festival je kulturní bohatství, že lidé přišli za folklorem, ne za politikou, a dodala klíčovou větu: „Sedím tam vždy mezi ostatními lidmi.“ Pak připomněla ještě jednu samozřejmost, na kterou Motoristé zjevně zapomněli: „Je normální, že vás někdo vypíská. Jsme politici.“

Politik, který přijede na takový festival, má sedět mezi lidmi. Ne nad nimi. Nemá jim vysvětlovat, že nerozumějí sami sobě. Nemá je provokovat z pódia. Nemá jim nadávat do bláznů.

Macinka má talent na konflikt. To je pravda. Umí vystoupit proti nepřátelskému publiku, umí provokovat, umí si vyrobit scénu, kterou jeho fanoušci ocení. V tom je schopný. Dokonce velmi schopný.

Ale pořád mu chybí něco podstatnějšího: cit pro okamžik.

Jeho úsměšky, narážky a pocit, že každá konfrontace je osobní vítězství, z něj dělají politika, který může být účinný v televizní přestřelce, ale nebezpečně neohrabaný ve chvíli, kdy má mluvit s lidmi, kteří s ním nesouhlasí.

A Motoristé jako celek tím znovu ukázali, že stále působí víc jako parta politických freestyle jezdců než jako relevatní síla. Jeden ministr nezvládne projev. Druhý se urazí na publikum. Třetí začne mluvit o dotacích. Čtvrtý přijede dělat hrdinu proti pískajícímu davu. Pořadatelé se nakonec museli od politických proklamací distancovat a připomenout, že festival není prostorem pro politickou agitaci ani střety.

Tohle není strategie. To je série neřízených výbuchů.

Fotogalerie 8 fotografií