Právě proto působil úvod moderátora Lukáše Dolanského tak neobratně. Snahu naznačit, že v rozhovoru s ministrem kultury vlastně nezastupuje Českou televizi, bylo možné číst jako kodexovou povinnost. Ale na obrazovce to vyznělo skoro komicky. Když zaměstnanec ČT sedí ve studiu ČT a vede debatu o budoucnosti ČT, není příliš přesvědčivé dělat, že je od celé věci institucionálně odstřižený. To není nestrannost. To je spíš úředně vedené zapření zjevnosti.

A tady se ukázala slabina celé konstrukce. Kodex může nastavovat normu chování, ale nemůže zrušit kontext. Nemůže odstranit skutečnost, že Česká televize v této věci není neutrálním pozorovatelem. Téma se jí přímo týká. A v okamžiku, kdy její redakce vstoupí do stávkové pohotovosti proti vládnímu návrhu, je už zcela nemožné předstírat, že jde jen o technicky odmoderovanou debatu o problému někoho jiného. V tu chvíli není Česká televize vně tématu. Je jedním z aktérů.

To samo o sobě není skandální. Veřejnoprávní instituce se samozřejmě musí bránit, když stát mění pravidla jejího fungování. Skandální je spíš snaha tento zjevný fakt současně popřít. Jako by snad stačilo přepnout do třetí osoby a institucionální zájem se rozplynul. Nerozplyne. Jen se přepíše do uhlazenější formulace.

Dolanský přitom vedl rozhovor věcně a bez afektu. Držel ministra v hlavní linii argumentace, vracel ho k otázce, proč se má model financování měnit a co je na stávajícím systému podle vlády neudržitelné. To byl po řemeslné stránce solidní výkon. Právě proto ale ještě víc vyniklo, kde rozhovor naopak ztrácel ostrost. U tématu kontrol a smluv, tedy v oblasti, která je pro veřejnost citlivá a z hlediska hospodaření zcela legitimně podstatná, se tlak rychle vytratil. Jako by se debata raději pohybovala v komfortnější rovině obecných principů než v konkrétnějším terénu, kde by bylo nutné jít za odpovědí důsledněji.

Podobně významný byl moment kolem regionálních studií a vůbec rozložení pravomocí mezi managementem a kontrolní strukturou. Z ministrových slov v podstatě vyplynulo, že management si má sám určit, co a v jakém rozsahu chce dělat, zatímco rada bude jeho kroky následně kontrolovat. To je důležitý posun. Nejde o technickou drobnost, ale o změnu představy, jak má být veřejná služba ukotvena. Zda má být její podoba výslovněji chráněna zákonem, nebo ve větší míře ponechána vedení instituce s následným dohledem. Tady se nabízela podstatně tvrdší a přesnější debata, protože právě zde leží jádro obav z toho, co by novela mohla ve skutečnosti změnit.

Nad celou debatou se pak vznášela ještě jedna otázka, která je z mediálního hlediska snad nejzajímavější. Proč proti ministrovi nestál skutečný názorový oponent. Pokusila se ho Česká televize sehnat a nepodařilo se to. Odmítl někdo účast. Byla podmínkou ministrova příchodu právě tato forma. Nebo televize jednoduše přijala formát, v němž má její vlastní moderátor suplovat nejen roli tazatele, ale i roli protihráče. To už není nepodstatný detail produkce. To je otázka po tom, zda veřejnoprávní médium v takto citlivé věci samo neurčuje pravidla hry příliš ochotně podle politického zadání druhé strany.

A tím se vracíme na začátek. Česká televize se v této debatě zjevně snažila chránit vlastní důvěryhodnost tím, že zdůraznila kodexovou nestrannost moderátora. Ve výsledku ale spíš odhalila, jak obtížné je tuto nestrannost v podobné situaci přesvědčivě inscenovat. Profesní korektnost lze zajistit. Institucionální nezúčastněnost nikoli. A čím usilovněji se televize snaží tvářit, že jedno automaticky znamená i druhé, tím větší je riziko, že část publika vyhodnotí celé vystoupení ne jako důkaz síly, ale jako příliš průhlednou sebeobranu.

Veřejnoprávní médium nepotřebuje v takové chvíli hrát, že není tím, čím je. Potřebuje přesně opačnou věc: unést skutečnost, že se ho spor týká, a přesto vést debatu profesionálně. Jakmile začne místo toho budovat formulacemi dojem, že se vlastně samo sebe netýká, nevypadá to jako nadhled. Vypadá to jako instituce, která si přestává věřit natolik, že musí nejprve popřít vlastní přítomnost v místnosti.

A to je na celé věci možná nejméně přesvědčivé.

Fotogalerie 3 fotografie