Velký rozhovor s Jiřím Pospíšilem: O migrační krizi, politice a prezidentství

Začneme migrační krizí, to je na na sociální síti Vaše oblíbené téma. Určitě jste zaznamenal incident o silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem, mluvili jste o tom s kolegy v Evropském parlamentu?

Němečtí kolegové nám k tomu dávali nějaké informace, pro mě je tento incident bohužel potvrzením toho, co si myslím celou dobu, a to že integrace statisíců lidí, kteří přicházejí z jiné kulturní oblasti a většinou vyznávají i jiné náboženství, než křesťanství, bude velmi obtížná. Nejsem proti imigrantům, ale vždycky se ptám, nakolik ti konkrétní lidé budou integrovatelní do společnosti, kam přicházejí.

To je zatím takové opatrné tvrzení, ani tak ani onak. Vy ale býváte ohledně migrační krize ostřejší, pojďme si to říct přesněji.

Mám velké pochyby o tom, že se množství lidí, kteří takto masově přicházejí z jiného kulturního prostoru, budou moci integrovat do evropské společnosti. Kéž bych se mýlil! Ale právě příklad silvestrovské noci ukazuje, že jejich pohled třeba na to, jak vnímat ženu, je odlišný. A ještě více mě zarazilo, že to jeden z duchovních imámů v Kolíně nad Rýnem schvaluje. O to je to horší, já bych naopak čekal, že imámové, kteří působí v Evropě, budou spolupracovat s evropskými autoritami a úřady. To, že takové chování schvalují, je pro mě nepřijatelné a vyvolává to ve mě další pochybnosti a jen to potvrzuje moji skepsi.

Vraťme se ještě k té první větě, kde se ptáme na ty události v Německu. Vy jste říkal, že Vám to němečtí kolegové vysvětlovali. Byly tam nějaké rozdíly, než jak to média prezentovala?

Ta věc byla řečena velmi stručně a okrajově, spíš to byla jen informace. Ale musím říci, že vidím na svých kolezích z Německa posun řekněme od optimismu v otázce imigrace do více realistické polohy.

Buďte prosím přesnější.

Já jsem ve frakci s europoslanci, kteří jsou součástí politického uskupení CDU/CSU, tedy strany Angely Merkelové, a cítím a vidím na nich jistý odklon.

Máte tedy pocit, že už tolik nestojí za Angelou Merkelovou?

To ne, ale ale vnímám to tak, že začínají být opatrní v nadšení, jaké doposud panovalo v tom, že Německo přijme statisíce nových lidí, nové pracovní síly a že integraci bez problémů zvládnou. Začínají vidět, že ta situace bude velmi složitá a že výsledek je nejasný.

Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise, tvrdí, že není možné, aby země Evropské unie odmítaly kvóty, ale náš prezident Zeman říká, že „tahle země není pro všechny“.

Já jsem od počátku odpůrcem kvót. Ne z toho důvodu, že bych si myslel, že Česko nemá pomáhat, ale já si nedovedu představit, jak by ty kvóty v reálu měly fungovat a ostatně i ta realita sama ukazuje, že kvóty nefungují.

Můžete dát nějaký příklad?

Už jednou se EU pokusila prosadit kvóty na uprchlíky, a to před několika lety, když Malta, jeden z členských států, trpěla obrovským přílivem migrantů ze severní Afriky a tehdy kvóty naprosto selhaly. A to hlavně proto, že migranti zkrátka nechtěli do zemí východní Evropy. Hlavním problémem kvót je, že migranti přicházející do Evropy budou mířit do bohatých velkých zemí, a to z mnoha důvodů, roli v tom hraje i složitost jazyků východní Evropy, v těchto zemích nejsou přistěhovalecké komunity, a proto je zcela logické, že migranti budou mířit tam, kde již komunity existují, kde se naučí jazyk, který je využitelnější nežli třeba čeština. A o tyto věci se opírá moje kritika.

Dobře, migranti chtějí do Německa, chtějí do Británie a nikam jinam. My v tom tedy necháme Německo samotné? Není to tak trochu alibismus?

Německá politika si hlavně bude muset vyjasnit, jestli chce každoročně přijmout statisíce lidí. My musíme pomáhat v hlídání společné hranice, musíme pomáhat ekonomicky, ale řekněte mi to tedy vy sami opačně - to máme k nám migranty zavléct násilím? Rečechizovat je?

Jistě ne, ale chceme se dostat k počátku celého problému migrační krize a chaosu, který nyní v Evropě panuje.

Počátkem problému je, že migranti nevnímají EU jako jedno těleso. Je zde 28 suverénních států, kde je rozdílná kulturní a životní úroveň, a ti lidé nejdou do Evropské unie, oni jdou do konkrétního státu. Tyto země si musí říci, kolik těch lidí jsou nebo nejsou ochotny přijmout a nastavit si vlastní migrační politiku. Distribuce lidí po Evropě proti jejich vůli podle mě není možná a nebude fungovat. Pokud k nám přijdou uprchlíci a splní zákonné požadavky pro azyl, ať jej dostanou, takový postup je správný.

Problém nastal hlavně v Řecku, kde se otevřela brána do Evropy, a přitom sama EU utratila spousty milionů právě na kontrolu těchto hranic a zadržování migrantů. Bavíte se s kolegy z europarlamentu o tom, kde se stala chyba?

Já budu vždy obhajovat myšlenku Evropské unie, ovšem když slyším k tomuto tématu mluvit Italy a Řeky, mám pocit, že trochu nechápou, že primární problém je u nich. Oni nezvládají hlídat tu vnější hranici a oddělovat tam ty, kteří mají dostat azyl, jelikož pocházejí z válečných zón, a ty, kteří pocházejí ze zemí s těžkou životní úrovní jako Afghánistán nebo Pákistán, ale válka tam žádná není. Obecná shoda panuje v tom, že dnes už ekonomické migranty do Evropy vpouštět nebudeme.

Není to právě ukázka toho, že Evropská unie prodělala zkoušku v podobě migrační krize a selhala? Zejména v té nejednotě?

Tak to možná vnímáte vy, já to jako selhání nevidím. Evropská unie je sice 28 zemí, kdy politici logicky hájí zájmy svého státu, ale všechny země spolu úzce spolupracují. Ovšem nikdy se neřeklo, že máme mít jednotnou migrační politiku, ta se začala řešit až za pochodu. Byli jsme vhozeni do krize a nyní se teprve hledá nějaké řešení.

Jaké je tedy to Vaše?

Jednoduché to bohužel není, možné je pouze zbrzdit ten migrační proud. Ovšem s ohledem na globální hrozby může migrace posilovat, a to nyní nemluvím jen o válkách. Může to být narůstající sucho v severní Africe, které bude dávat do pohybu statisíce obyvatel. Důležité proto je, aby ty země, kam chtějí uprchlíci jít, si jasně vymezily příjem lidí a svou strategii. Obrovským posunem by v tomto případě bylo hlídání vnější hranice a zejména odlišování ekonomického migranta z jihovýchodní Asie od válečného uprchlíka ze Sýrie.

Vy máte v tomto bodě celkem zajímavý názor, který úplně není po chuti tzv. sluníčkářům, řekněte nám jej.

Já rozumím tomu, že ten, kdo žije v bídě, hledá své lidské štěstí v Evropě, v tomto je mi těch lidí líto. Ale Evropané nejsou zcela ochotni, a je to jejich právo, rozdat své bohatství, které mají, do zbytku světa.

V dnešní situaci se to dá považovat za odvážný výrok. S tím souvisí i to, že německý ministr financí navrhoval zvláštní daň z benzínu, která by zaplatila výdaje spojené s migrační krizí. Jaká je o tomhle mezi europoslanci diskuze?

O tom jsem debaty nezaznamenal. To bylo téma, které prošlo médii a už tehdy bylo kritizováno. Já jsem rád, že Česko je v Evropské unii, ale nejsem pro další prohlubování a sjednocování třeba v oblasti jednotného daňového systému. Musíme pomáhat zemím, které čelí náporu migrantů a uprchlíků, ale ne zavedením jednotné daně.

Vaše postoje a názory ohledně krize sledujeme, Vy jste v tomto častý kritik prezidenta Zemana.

Při výrocích hlavy státu - třeba o tom, že to jsou samí mladí muži s iPhony - mi chybí soucit prezidenta s těmi lidmi. Nikdo sem nejede jen tak na výlet, není to tak, že mají mobily, notebooky, přeplavali moře a jedou si sem pro dávky. Věřím tomu, že většina z nich jsou zoufalí lidé a chtějí se mít v Evropě lépe.

Výroky pana prezidenta neobhajujeme, ale on vlastně říká jinými slovy to stejné, co Vy. V jádru celé věci je Zeman „odmítač“ a to Vy jste také.

Upozorňuji na problémy, které masová migrace s sebou nese, zejména svou kulturou. V tom se s prezidentem shodujeme. Ovšem mým cílem není vyvolání vášní a posilování voličské podpory, mým cílem je věcná debata.

Ministrem spravedlnosti byl Pospíšil dvakrát. Poprvé ho z místa vyhnal pád Topolánkovy vlády, podruhé mu zlomil vaz premiér Nečas, který se Pospíšila zbavil proto, že dosadil na místo vrchní státní zástupkyně Lenku Bradáčovou.

Diskutujete nad tímto tématem v rámci TOP 09? Ptáme se na to proto, že tohle je bod, v němž se poměrně dost lišíte od stranické linie, a to konkrétně s postojem Karla Schwarzenberga.

Je potřeba říci, že nejsem členem této strany, vztah mezi TOP 09 a mnou je docela volný, není zde intenzivní snaha vtáhnout mě do stranických debat. Mám ale pocit, že Topka je v členské základě rozpolcená, jsou tam lidé, kteří mají pohled podobný jako mám já, a jsou tam lidé, kteří mají stejný postoj jako pan Schwarzenberg. Ta strana jako taková tedy silný proimigrační postoj navenek nedává. Usnesení strany samotné naopak bylo, že kvóty přijmout nechceme.

Vy jste ale za tu stranu kandidoval do europarlamentu, neměl byste tedy držet stranický názor?

Kandidoval jsem za ně jako nezávislý a definuji to tak, že se cítím vázán programem strany a podle něj hlasuji. Nebudu nikdy hlasovat pro něco, co je v rozporu s volebním programem, a to moje postoje k migrační krizi nejsou. Se stranou komunikuji, ale necítím se vázán aktuálními stranickými názory, ovšem to neznamená, že si jejich názor neposlechnu a že nejsem připraven na debatu, ale cítím rozdíl v tom být straníkem a být nestraníkem zvolen za někoho někam.

Pospíšil byl šestnáct let ve straně ODS. Měl největší podporu voličů a byl nejoblíbenějším politikem. Když se ho premiér Nečas zbavil, stranu opustil.

Pojďme proto do minulosti, odešel jste ze strany, kde jste byl šestnáct let.

Já jsem z ODS odešel, ale nevstoupil jsem jinam a nikam ani vstupovat nebudu. Vím, že kolegové z ODS mi odchod vyčítají dodnes, zažil jsem emocionální a velmi negativní osobní reakce. To mi pouze potvrdilo, že odchod byl správný krok. Já potřebuji být v prostředí, kde jsou dobré lidské vztahy a ne že panují obavy, že vynáším informace nebo že jsem solitér, v tu chvíli je těžké být v takovém týmu. Tehdy jsem byl rozhodnut úplně odejít z politiky a starat se o Museum Kampa, jenže pak přišla nabídka od Karla Schwarzenberga.

Jak vnímáte po kongresu strany ODS jejich současnou vizi? Je to pokus o obrodu?

Já ODS sleduji a na rozdíl od jiných lidí, kteří z ODS odešli, jim opravdu přeji to nejlepší a budu rád, když se obrodí a bude silnou pravicovou stranou.

Máte tedy pocit, že se ODS snaží odpoutat od Topolánkovsko-Langerovské minulosti?

Nový lídr Petr Fiala se snaží, ale nakolik se mu to podaří, nebo nakolik je značka ODS poškozená, to dnes nedokáže nikdo říci. Ovšem je správné, že se strana nerozpadla a nyní je na Fialovi, aby v druhém volebním období voliče přesvědčil. Musí ovšem ukázat, že umí stranu nejen stabilizovat, ale i zvednout. Já osobně mu držím palce.

ODS se vždy profilovala nějakým výrazným silovým hráčem jako třeba Václav Klaus nebo Mirek Topolánek. Není to nyní spíše gentlemanský klub?

Tak bych to neřekl. Petr Fiala dostal velkou podporu a teprve jeho druhé volební období rozhodne, jestli bude úspěšným lídrem. ODS je strana, která má velkou výhodu v tom, že měla řadu zajímavých osobností hlavně v komunální politice. To vidím i ve svém plzeňském kraji, kdy tito zástupci uspěli v komunálních volbách i přesto, že sama strana se potýkala s problémy. Má tedy budoucnost.

Pospíšil s portrétem Medy Mládkové, po níž zdědí správu nad Museem Kampa.

Jste europoslanec, ale zároveň se věnujete Museu Kampa coby soukromá osoba. Jaká je tedy teď Vaše pozice?

Ta pozice, kterou teď mám, je pohodlnější, třeba i v tom tématu straník - nestraník. Ve chvíli, kdy jste nestraník, říkáte sice své názory sám za sebe, ale je zde riziko, že se nemusíte shodnout s tím, co prosazuje sama strana. To je i jeden z důvodů, proč jsem odešel z ODS. Měl jsem pocit, že můj pohled na justici a spravedlnost je čím dál víc odlišný od toho, co říkají jiní straničtí lídři k tomuto tématu, jako třeba Marek Benda. Nyní jsem ale spokojen s tím, jak to je, a tato pozice mi vyhovuje.

Buďte konkrétnější.

Byly fáze, kdy jsem dělal politiku intenzivně jako ministr spravedlnosti, a byly fáze, kdy jsem ji dělal hodně okrajově jako děkan na plzeňské právnické fakultě. Nyní ale neřeším, jestli se do intenzivní politiky vrátím. Tím, že mám jiné alternativy svého působení, a to je práce pro paní Mládkovou v Museu Kampa, tak nepociťuji jistou míru nervozity, co budu dělat, až mi skončí volební období. Což, jak jsem za těch mnoho let v politice poznal, bývá občas velkým problémem a některé osoby to pak hodně ovlivňuje v tom, co mají říkat a jak se začnou chovat, aby si zachovaly svou pozici. Mám výhodu v tom, že když z politiky odejdu, tak mám jinou aktivitu.

Jste tedy zajištěn?

Finančně, ale to není pro mě důležité, neboť nemám rodinu a děti, tedy vlastně nic k životu nepotřebuji. Jsem zajištěn hlavně prací, která mě baví možná ještě více, než politika.

Vidíte se tedy po skončení mandátu europoslance spíše v Museu Kampa?

To teď nemohu říci. Já mám před sebou ještě tři roky ve funkci, a to je dlouhá doba. Rád spolupracuji s TOP 09 a když mě znovu nominují, bude to pro mě čest. Pokud se tak nerozhodnou pro moje postoje k migrační krizi, pochopím tento krok, ale svůj názor na krizi nezměním.

A je něco, co byste přesto změnil i zpětně?

Zpětně si myslím, že jsem měl raději zůstat v Plzni děkanem a být mimo politiku, než se pouštět do Nečasovy vlády. Ale to jsou dnes už jen věci, u kterých si říkám, že jsem je mohl udělat jinak.

Vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová stála Pospíšila kariéru. Prosazoval ji do funkce, ona místo dostala, on o něj přišel.

To říkáte kvůli tomu, co se pak stalo? Vy jste přišel v Nečasově vládě celkem šokujícím způsobem o místo. Spekulovalo se, že jste skončil ve funkci ministra spravedlnosti kvůli Lence Bradáčové.

To tak bylo. Tedy - já si to myslím, mně to nikdo neřekl osobně.

Ale oficiálně ta verze zní jinak.

Ve chvíli, kdy vedení strany vědělo, že mám na stole návrh na jmenování Bradáčové do pozice vrchní státní zástupkyně a všem jsem říkal, že ji jmenuji, tak přišlo rozhodnutí mě odvolat. Mohlo to být něco jiného, to nepopírám, ale ta časová souslednost je až příliš nápadná. Mé vnitřní přesvědčení je tedy v tom, že to bylo kvůli ní. Jsem rád, že tento proces byl už tak daleko, že Lenka Bradáčová byla do funkce jmenována a že už nebylo společensky i politicky možné to zastavit. I nadále trvám na tom, že to byla a je správná volba.

To ale nebyl Váš první razantní zásah, před Bradáčovou jste překvapil veřejnost i politiky jinou mladou tváří.

Pavlem Zemanem. To byl můj první personální pokus, kdy jsem vytáhl někoho úplně neznámého, navíc mladého člověka, a dal jsem ho na post nejvyššího státního zástupce. A oba tito lidé, Pavel Zeman i Lenka Bradáčová, jsou lidé na svých místech a tento pocit mám i nadále s odstupem doby.

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a za ním v pozadí stojí vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Oba jsou Pospíšilovi lidé, doslova si je vytáhl z davu jako nadějné právníky a „čističe“ úřadu, který býval dost kritizován.

Litujete teď toho?

Nelituji toho, že jsem kvůli nim byl odejit. Protože kdybych byl odejit kvůli nim a pak bych zjistil, že to jejich fungování v úřadě je sporné, tak by mě to mrzelo. Tento pocit ale nemám a jsem spokojen. Jsem spokojen s tím, co jsem na ministerstvu spravedlnosti udělal.

Shrňme si to. Co po Vás na ministerstvu spravedlnosti zůstalo?

Zůstaly po mě dva kodexy a dva vrcholní představitelé státního zastupitelství. To podle mě není tak špatný výsledek.

Teď se lišácky usmíváte a dobře tušíte, proč Vás k tomuto vyjádření směřujeme - Vy si totiž občas rýpnete do současného ministra spravedlnosti Pelikána.

Já jsem pana Pelikána zažil jako - řekněme - takového módního akademika z pražské fakulty, kdy tak módně kritizoval občanský zákoník, ale patřil do skupiny lidí, kteří když pak měli položit na stůl návrhy dalších variant, aby se tedy řeklo, jak se některé paragrafy napíší jinak, tak nikdo nikdy nic neudělal. Čili jeden člověk něco dělá a dalších sto kouká a kritizuje. A tento můj dojem z pana Pelikána se potvrzuje v tom, jak pracuje na ministerstvu.

V čem tedy současný ministr spravedlnosti nefunguje?

Když se mě zeptáte, za co ho mám po těch dvou letech ve funkci hodnotit, tak se obávám, že moc věcí, které by byly udělány, prostě nejsou. Pelikán přišel na ministerstvo s velkou prezentací, jak špatný občanský zákoník přepíše za dva roky. Novela žádná dosud přijata nebyla a ta poslední, která je v parlamentu nebo stále ještě na vládě, teď přesně nevím, má pouze asi dvanáct bodů. Kladu si nyní otázku, jestli ten zákon, který má přes tři tisíce paragrafů, je opravdu tak špatný, když jeho největší kritik - tedy současný pan ministr - připraví novelu s dvanácti body.

Podle Vás jste tedy svou práci jako ministr spravedlnosti odvedl dobře?

To, že jsou v novele nedostatky, to já přiznám také. Není totiž možné napsat takto velký zákon, který bude dokonalý, je to přeci jen lidské dílo. Zákoník funguje už druhým rokem a mám i odezvu od tehdejších odpůrců, že po ustálení judikatury je ten stav po novele občanského zákoníku lepší, než ten původní. Až bude historie hodnotit nový občanský zákoník, tak to bude jedna z reforem Nečasovy vlády, která bude hodnocena pozitivně.

Pospíšil ve své funkci ministra spravedlnosti dokázal zrekodifikovat nejen soukromé a obchodní právo, ale i trestní.

Rekodifikace trestního i soukromého práva je za Vámi vidět. Ale coby u europoslance nějak netušíme, co konkrétně v nynější funkci za Vámi hledat.

Tomu rozumím, práce europoslance je vždy menší a méně hmatatelná, než práce ministra. Já ze své funkce nyní nemohu navrhovat žádné směrnice ani nařízení, moje práce je tedy i v tom, kolik mám vystoupení v europarlamentu, jsem druhý nebo třetí nejvíce mluvící Čech. Chápu, že někdo to považuje jen za povídání, ale politika v parlamentu je často jen o povídání. Snažím se aktivně a výrazně vystupovat a tím hájit zájmy České republiky a profilovat se v důležité oblasti jako je ochrana lidských práv.

Neptáme se na tohle náhodou. Vy jste měl totiž velkou podporu od veřejnosti a dala Vám to najevo nejen v krajských volbách, ale proti Vašemu odvolání z funkce ministra se podepisovaly petice a pořádaly demonstrace. Ta podpora Vaší osoby jako politika je dle průzkumů velká dodnes.

To jsem rád.

Ale se dá říct, že Vy jste do toho Bruselu jaksi zmizel. Nemáte pocit, že veřejnosti, která Vás podporovala, něco dlužíte?

Jak to myslíte?

Politika je veřejná služba a lidé ve Vás viděli naději na změnu a očistu od tehdejších skandálů i ve straně ODS. Jenže teď nejste vidět. Jak se tedy dá Vaše nynější práce vysvětlit lidem, kteří Vás stále podporují, ale přesně netuší, co děláte?

Bohužel je to tak, že někdo může mou současnou funkci ve Štrasburku a v Bruselu vnímat jako vysílání do zdi a s tím já počítám minimálně i proto, že pro naše média to není natolik zajímavé jako česká politika. Dělám ten mandát tak, abych měl čisté svědomí, a ve zbytku času zadarmo sloužím českému národu tím, že se starám o Museum Kampa.

Jak to teď myslíte Vy?

Tohle muzeum má jen pět procent rozpočtu z veřejných peněz, zbytek já musím vydělat. Takže českému národu sloužím pořád, ale jinde, a to, že to není tak vidět, jako práce na ministerstvu, s tím souhlasím. Zachránili jsme muzeum, které ještě před mnoha lety bylo ve finanční ztrátě, zvedli jsme rozpočet i návštěvnost. Ta služba je intimnější. Řadový poslanec europarlamentu je z hlediska mediálního působení i obhajoby práce v mnohem těžší situaci, než ten, kdo je tady přímo v zemi ministrem a má výkonný úřad.

Jeho srdeční záležitostí je ale momentálně Museum Kampa, Pospíšil je dědicem nadace Medy Mládkové a po její smrti na něj padne správa majetku.

Vy komunikujete v linii volič - europoslanec hlavně prostřednictvím sociálních sítí a pravidelně jezdíte i za studenty. Setkáváte se z jejich strany i s nepříjemnými otázkami? Protože ta visibilita europoslanců je nízká a oni mnohdy znají jen kauzy typu Ransdorf, tedy ostudu.

Většinou navštěvuji gymnázia a tam mám pocit, že studenti chtějí hlavně debatovat, s negativními reakcemi se moc nesetkávám. Chci se snažit v mladé vzdělané generaci vyvolat dojem, že Evropská unie je něco složitějšího, než jen to, jestli máme takové nebo onaké žárovky. Chci jim vysvětlit, že samotná EU je úspěšný projekt spolupráce 28 zemí a toto je v dnešním nestabilním světě věc mimořádná. Tahle práce pro mě má smysl.

Na stránkách europarlamentu jste veden jako člen delegace pro Írán, můžete nám to nějak objasnit?

Ono to na mě tak trochu vyzbylo. Abych byl upřímný, v europarlamentu platí princip seniority a když jste tam úplně nový, některé věci na vás prostě zůstanou, ale tím to nechci snižovat. To téma je zajímavé a já se mu věnuji, zvláště mě zajímá trestní politika Íránu.

Už jste do Íránu v rámci těchto povinností cestoval?

Ne. Možná teď, po přijetí určitých smluv, by se to mohlo změnit.

Takže sledujete napjatou situaci mezi Íránem a Saúdskou Arábií?

Přesně tak. Snažím se k tomu vystupovat a má pozice je tomu blízká coby pozice právníka, snažím se o tamní trestní politice k tomu shánět co nejvíc informací. Vystupoval jsem na podporu Aliho Nimra, což je synovec před několika týdny popraveného šíitského vůdce Nimra Bákira al-Nimra, kritika režimu Saúdské Arábie. Ali Nimr byl odsouzen k trestu stětí hlavy a následného ukřižování těla, takže je třeba o těchto věcech mluvit. Uznávám, že to je akademická věc, kterou voliči v Česku třeba neocení, ale jsem rád, že se tato témata otevírají.

U nás se konkrétně na tohle téma publikovalo několik textů a čtenáře to naopak velmi zajímá.

Tím lépe. Politika v europarlamentu mě duševně obohacuje, vybírám si i témata, která si musím nastudovat. Nedávno jsem byl hlavním mluvčím za naši frakci k otázce Etiopie a tím jsem se zaobíral tři dny. Kritizovali jsme nepokoje v Addis Abebě, kde zůstalo na 140 mrtvých, ale chápu, že to, co zajímá mě, nemusí být tolik atraktivní zase pro česká média. Ten čas, který trávím v Bruselu, se snažím využít k načerpání nových znalostí a chci se zabývat i tématy, která jsem jako justiční politik v Česku nesledoval a kde si musím doplňovat svůj rozhled.

Českou veřejností momentálně hýbe kauza odebrání dětí v Norsku, tím jste se nějak zabýval?

Já to sleduji, viděl jsem nějaké podklady a v tomto souhlasím s českou vládou, která je v té věci aktivní. Nechci propadat nějaké hysterii, ale česká vláda by měla systematicky tlačit na norské úřady a důvěřuji postoji premiéra Sobotky k celé kauze.

Sledoval jste i jiné kauzy v Česku z hlediska trestního práva jako třeba proces s Petrem Kramným?

Jen v médiích. Sleduji spíše dění na ministerstvu spravedlnosti a snažím se vystupovat k tématu nový zákon o státním zastupitelství.

A?

Jenže bohužel vzhledem k tomu, že ministerstvo není moc aktivní, není moc co kritizovat a ani moc co chválit. Ale to nemyslím zase tak ve zlém, měli jsme horší ministry spravedlnosti, než byl pan Pelikán.

Například koho?

Ale tak to přece víte sami, po kom jsem tam přišel a co mě pak provázelo celou dobu v úřadě. (Velmi kritizovaný a téměř až skandální ministr Pavel Němec, jehož následky „řádění“ odnášel ve své funkci i Pospíšil, pozn. redakce)

Konečně mu padla čtyřicítka. Europoslanec Jiří Pospíšil může kandidovat na prezidenta. Stane se tak?

Dobrá, tuhle část rozhovoru sice končíte s humornou nadsázkou, ale pojďme nyní k té nejzásadnější otázce. Budete kandidovat na post prezidenta České republiky?

Velmi si vážím důvěry lidí, kteří mě v tomto směru podporují na sociálních sítích nebo během osobního setkání, je to pro mě velká čest. Kvůli nim je správné říct, že tuto myšlenku nemohu zavrhnout. Berte to, prosím, tak, že kandidaturu v prezidentských volbách prozatím zvažuji.

Ve druhé části rozhovoru se věnujeme Museu Kampa, vztahu s Medou Mládkovou, dědictví a tajemné závěti určené přímo Jiřímu Pospíšilovi

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii