Za Jiřím Kajínkem jsme vyrazili na nenápadné sídliště u Brna. Se svou životní partnerkou, které před novináři říká „paní doktorka“, tam bydlí v docela obyčejném paneláku.
Mezi místními budí jeho jméno zájem i respekt. Do restaurace, kde máme domluvený sraz, dorážíme s předstihem, načež nás majitel upozorní, že ještě není otevřeno. Když mu vysvětlíme, že se tu máme sejít právě s Jiřím Kajínkem, otočí: Tak to ano, posaďte se, pan Kajínek běžně sedává tady.
A o chvíli později přichází i samotný Jiří Kajínek. Pořád platí, že je zapřísáhlý abstinent. Nepije ani kafe. Objedná si kofolu a začíná vyprávět.
Pane Kajínku, rovnou se vás zeptám: Sledujete seriál Devadesátky?
Nejdříve jsem ho vůbec nesledoval a ani jsem popravdě nechtěl. Ale hodně lidí mi psalo, že většinu těch postav znám, ať k tomu něco řeknu. Takže jsem se na to podíval.
A co k tomu tedy říkáte?
První věc: Je třeba myslet na to, že je to seriál. Druhá věc: Je třeba brát v potaz, že scenáristou je Mareš, to je policista a policista to samozřejmě postaví tak, aby z toho policie vyšla jako chrabrá, statečná, nejlepší instituce, která dokáže vše odhalit. Co se mi na Devadesátkách líbí, je snaha o autentičnost, třeba opravdová auta, forman, žigulík a tak dále. Nebo třeba telefony, mobil byl tehdy něco nového, stál osmdesát tisíc. To se mi líbí.
Sám jste jednou ze známých tváří devadesátých let, překvapilo vás na seriálu něco?
Co mě především zarazilo, je to, že tam používají celá jména. Když jsme natáčeli film Kajínek, Petr Jákl mi říkal: Uděláme o tobě film a budou tam všechny postavy se svými jmény, všichni soudci, policisté, státní zástupci, svědci. Když došlo na lámání chleba, řekli: Hele, oni by nás všichni žalovali. Zůstalo tam moje jméno a ostatní přejmenovali. V Devadesátkách jmenují všechny. Divil jsem se, když šli zavraždit Ludviku Jonákovou a opravdu tam zaznělo jméno vraha Tokára. Občas tam ale něco pletou a jsou tam nesmysly.
Jako například?
Třeba když se podíváte na Tondu Bělu, ten měl barák v Úvalech. V seriálu je to honosné sídlo o několika patrech, ale on měl úplně obyčejný dům, takovou kostku. Nicméně teď ty díly, jak policie pátrá na Orlíku, už začínají být docela věrohodné. Líbilo se mi to.
Jiří Kajínek o orlických vrazích, Františku Mrázkovi a dalších významných postavách devadesátých let
Narazil jste na zajímavé téma, hodně všude vyprávíte o vrazích, znal jste se ale i se známými devadesátkovými gangstery? Třeba právě s Antonínem Bělou nebo Františkem Mrázkem?
S Frantou Mrázkem jsem se poznal ještě v době, kdy to byl normální kluk a obchodoval. To bylo kdysi dávno, už je to čtyřicet let. Do těch kruhů, které ho nakonec i zabily, se dostal až potom, po devadesátém roce. Dneska se k tomu ani nevyjadřuji, to nemá cenu. Antonína Bělu jsem osobně neznal.
Zajímalo by mě, jak jste se s panem Mrázkem poznali.
Jsou věci, které se neříkají. (Usmívá se.)
A byli jste kontaktu ještě i v těch devadesátých letech?
Ano, byli. Znám hlavně spoustu lidí, kteří vyprávějí, jak pro něj zabíjeli. Ale to nemůžete brát vážně, to je stylem jedna paní povídala. Pořád se mě někdo ptá, proč neřeknu, kdo Mrázka zabil. Ale to je jednoduché, já to prostě nevím.
Zpátky k Devadesátkám. Psal jsem si s dcerou Ivana Jonáka a ta...
A se kterou?
S Veronikou.
Já znám Sylvii. Ne tedy osobně, psala mi do vězení dopisy a prosila mě, abych tátovi pomohl, protože on si nedá říct. Že by přece mohl jít mnohem dříve z vězení, nemusí si odsedět osmnáct let. Já jí na to psal, že to je jednoduché, Ivan sedí ve Valdicích a nedělá absolutně nic pro to, aby se z toho vězení dostal. Celý den jenom ležel, spal a pak v noci seděl na záchodě a psal dopisy nebo maloval. Anebo šel do kulturní místnosti a nesl si v každé ruce kýbl. V jednom měl sádlo, ve druhém chleba a všechno do sebe narval, proto vážil asi sto šedesát kilo a nemohl ani chodit. A dopadl, jak dopadl.
Ivan Jonák se do fotoaparátů usmíval. Ke štěstí měl ale v závěru života daleko.
A co jste jí tedy poradil?
Aby ho se sestrou přesvědčily, že se má nechat z Valdic přemístit na Mírov a já mu pomohu tak, že půjde o pět let dříve domů. Ona se snažila, snažila a nic.
Veronika nám docela ostře vzkázala, že na jejího otce vše hodil pan vyšetřovatel Josef Mareš, kterého jste už sám zmínil jako scenáristu Devadesátek.
Mareše osobně neznám, znám ho pouze ze všech těch kauz a od lidí, které vyšetřoval. Ono je to takové zvláštní, když někde řeknu, že nějaký soudce, státní zástupce nebo policista je hajzl a zmetek a tu práci by neměl dělat, lidé se na mě vrhnou, že se akorát mstím. Já naopak vždy říkám, že většina z nich dělá svou práci správně. Policie být musí, někdo musí udržovat pořádek. Jenže když před nimi smeknu, druhá strana mě zase napadne, jak se mohu zastávat policistů. Těm zase říkám: Protože tak to je a já se snažím být objektivní.
A o panu Marešovi říkáte co?
Pro mě je to nedůvěryhodný policista, to je vše. Stejně jako třeba Robert Šlachta. Nic to ale neznamená, protože oni na to řeknou, že jim nějaký vrah nebude něco vykládat. A já, ať je to, jak chce, jsem stále odsouzený. To, že mi dal prezident milost, neznamená, že jsem zproštěn viny.
Ivan Jonák o vás v jednom rozhovoru řekl, že když ho propouštěli, seděl jste s Robertem Tempelem u televize a brečeli jste. Je to pravda?
