Jindřich Forejt: Zapomeňte na kladnou Dianu, Alžběta bude všem chybět

Jindřich Forejt (41) je jedním z nejznámějších státních úředníků v zemi, čtrnáct let pracoval jako ředitel odboru protokolu Kanceláře prezidenta republiky, do tohoto úřadu nastoupil ještě za prezidenta Havla. Veřejnost jej začala zaznamenávat na fotografiích při návštěvách světových státníků a během všech důležitých akcí, do širšího povědomí pak vstoupil jako hostující komentátor ceremonií a událostí v královských rodinách. V prosinci roku 2016 odešel na vlastní žádost z úřadu ředitele protokolu, nyní pracuje v Institutu Václava Klause.

Znovu vydáváme rozhovor s bývalým protokolářem Jindřichem Forejtem s ohledem na úmrtí královny Alžběty II.

Možná tomu nebudete věřit, ale i vy ze své funkce bývalého státního úředníka můžete mít fanouška, a to mě. Proto také dělám s vámi rozhovor, neboť vás dlouho sleduji. Čekal byste, že něco takového někdy v životě uslyšíte?

Trochu bych to přirovnal k divadlu. To, co se vám líbí na jevišti, co vidíte v plném lesku a barvách, a když to jde podle scénáře, tak to ještě nemusí být odraz toho, jak to vypadá, když se opona spustí. Takže to je možná fascinace tím, čemu se dá říkat výsledný produkt, ale je samozřejmě strašně hezké tohle slyšet.

Už odmalička se zabývám britskou královskou rodinou, jednou bych si také přála sedět ve studiu České televize a komentovat královské akce, ale jak se k tomu dá dostat, když neexistují žádné školy, kde se z vás stanou odborníci na královská témata? Kdo určí, že to, co říkám já ve svých článcích nebo vy v komentářích, je pravda?

Mám zřejmě trochu výhodu v tom, že má rodina k tomuto prostředí historicky vztah měla, prapradědeček byl například pobočníkem císaře Františka Josefa I. Nikdy jsem neměl v úmyslu stát se expertem na královské rodiny, ale přivedla mě k tomu moje kmotra, která pracovala čtyřicet let pro Správu vévody bavorského v Mnichově. Měla na starosti to, co jsem pak patnáct let dělal v Kanceláři prezidenta republiky v Praze, protokol ve smyslu zvaní hostů, zasedací pořádky a protokolární seznamy. Při mých občasných návštěvách Mnichova mě začala zaučovat do tajů protokolárního světa. Byla velice precizní a říkala větu, kterou s oblibou používám i já dnes: Pro vysvětlení toho, co děláte, musíte mít jasný klíč. Pokud ho nemáte, nemůžete působit důvěryhodně. 

Forejt provázel po Praze prince Charlese, ukázal mu i Lennonovu zeď.

Klíč možná můžu najít, ale vy jste zván také z toho hlediska, že jste odborníkem na rody a erby. Jak jste se k tomu dostal?

Při seznamování se s protokolární praxí jsem musel tehdy nastudovat například vše, co se týká evropských řádů, od jejich plných názvů přes historický původ a řazení dle seniority až po zkratky, které se pro označení různých tříd píší za držitelovým jménem. A po řádech přišly tituly, zasedací pořádky nebo oslovení. Pochopitelně si z toho mnoho věcí dnes už nepamatuji, nicméně byly to pevné základy, z nichž čerpám dodnes. Nemohu také nezmínit genealogii, kterou jsem se začal před lety zabývat, také jsem se seznámil s historií Švédska, odkud moje rodina pochází.

Zjistil jste o svých šlechtických předcích něco zajímavého?

V době středověké se o těch, kterým se říkalo šlechta, psalo většinou v souvislosti s nějakým průšvihem, buď tedy krádeží, soubojem, nebo i zabitím. Má rodina pochází ze Švédska a jedna z prvních písemných zmínek zmiňuje mého předka jako dlužníka koruny, prohrál většinu majetku v kostkách. Brzy nato opustil Švédsko a odešel do Itálie. Mé vrstevníky doma většinou strašili bubákem, u nás to stačilo nevyvedeným příkladem předka. Pro lepší pochopení vzájemných vztahů panovnických rodů jsem si začal kreslit rodokmeny, genealogické stromy. Genealogie dokáže objasnit spoustu netušených krás, které mezi sebou vazby mezi rody přináší.

Forejt často komentuje dění v britské královské rodině.

Když jste chodil do školy, věděli vaši spolužáci, že vaším koníčkem jsou erby a řády, genealogie? To je taková disciplína, které se děti většinou posmívají.

Věděli. Na základní škole jsem měl štěstí na paní učitelku Zajíčkovou, která nám v hodinách dějepisu přibližovala historii na pozadí lidských příběhů. Když jsme začali probírat panovnický rod Habsburků, sestavil jsem svůj první rodokmen. Byly v něm barevně odlišené linie hlavní a ty vedlejší, visel pak celé roky na zdi jedné z učeben, vlastně dokud se na škole na nábřeží Jana Palacha učilo. Dnes mi genealogie spíše pomáhá dát dohromady a lépe pochopit vazby, dějiny evropských států se do první světové války odehrávaly na pozadí dynastické politiky. Pro panovnické domy je to absolutně přehledná, logická a nezpochybnitelná věc, ostatní ji musí trochu objevit.

Všichni budeme mít pocit, že nám Alžběta chybí

Načali jsme tady britskou královskou rodinu, již se s ohledem na věk královny Alžběty a prince Filipa blíží ten čas, že budeme svědky pohřbů a korunovace prince Charlese, a to možná v krátkém sledu. Jak se dá na to nachystat? Máte nějakou vizi? Děláte si nějakou přípravu?

Kdybych se živil výlučně jako tzv. královský komentátor, tak bych považoval za součást své práce číst knížky a časopisy, které o členech královské rodiny vycházejí, a také sledování televizních dokumentů. Ale na jedné straně jsou tímto způsobem prezentována fakta, na straně druhé se jedná o osobní výpovědi a názory historiků a politologů, které mohou být lehce zavádějící. Když zemřela Margaret Thatcherová, oslovila mě Česká televize, zda bych nemohl komentovat živý přenos jejího pohřbu. Já jsem měl tehdy za sebou televizní zkušenost ze svatby prince Williama a oslav diamantového jubilea Alžběty II. a bylo přirozené, že na mě redaktoři koukali zpočátku nedůvěřivě jako na neprofesionála. Ve studiu je při přímém přenosu třeba okamžitě reagovat na to, co se objeví na obrazovce. Já byl k dispozici s plným komentářem a trochu mě zlobilo, že se pozornost věnovala místo živému přenosu teoretickým diskuzím, například během svatby se řešilo, jaký má on a jeho nastávající horoskop. Právě v tu chvíli ale kamera nabízela záběry z příjezdu krále z Tongy a mě mrzelo, že nebyla šance to okomentovat. Takže když zemřela Margaret Thatcherová, projevil jsem jistou míru drzosti a řekl jsem, že pozvání do televize rád přijmu, ale za jedné podmínky...

Pohřeb baronky Margaret Thatcherové 17. dubna 2014

Měl jste podmínku v televizi? To mi povězte.

Poměrně jednoduchou, že v okamžiku, kdy budou vynášet rakev s ostatky Margaret Thatcherové z Westminsterského paláce, dostanu slovo a budu mít prostor volného komentáře celé smuteční trasy Londýnem. Když to řeknu dnes a k tomu takhle nahlas, úplně se zhrozím, ale oni na to přistoupili. Noc před pohřbem jsem skoro nespal, byl jsem strašně nervózní, ale když jsem začal komentovat, uklidnil jsem se a při plné koncentraci zvládl zhruba padesát minut, kdy průvod projížděl ulicemi Londýna. Nevím, jestli budu pozván na komentování pohřbu královny, byla by to čest, ale spíše než přípravami se zabývám myšlenkou, jaký to vše bude mít rozsah.

Rozsah to bude mít samozřejmě obrovský, možná to bude jedinkrát v životě některých lidí, kteří uvidí pohřeb panovnice. Jaký to má pro společnost význam?

Je zřejmé, že to bude v naší současnosti naposledy, kdy se většina dostane do situace, kdy budeme mít pocit, že Alžběta II. nám chybí. Což je strašně zajímavý pocit, který souvisí s určitým davovým vnímáním symbolů. Spousta lidí se bude ptát sama sebe na stejnou otázku, kterou si kladli lidé, když zemřel František Josef I. po osmašedesáti letech vlády v roce 1916: Vyjde vůbec zítra slunce? Bude něco zítra? Doba smutku po odchodu Alžběty II. bude plná odkazů a připomínek minulosti a tradic, Britové nejsou zrovna sentimentálním národem, ale tyto záležitosti prožívají značně emotivně. Sami nedokážou vysvětlit, proč tomu tak je, je to součást jejich přirozenosti.

Tento portrét patřil mezi královniny oblíbené. Skotské barvy na skotských...

Pro mě je Alžběta II. žena, kterou já znám celý život. V Británii navíc žijí děti, jejichž babičky se narodily už za panování Alžběty. V republice jeden přijde a odejde, ale v monarchii je královská rodina něco, s čím rostete, kdo s vámi pořád je. Bude to tím?

Mně se líbila odpověď herečky Helen Mirrenové (73), která ztvárnila Alžbětu II. (92) ve filmu Královna. Ptali se jí, zda je pro ni královna významná, odpověděla: Samozřejmě že ano, pro mě je Alžběta II. důležitá tím, že kromě mé sestry je to jediný člověk, který je se mnou od narození.

Poslouchala jsem váš výklad v České televizi, když se ženil princ Henry, a fascinovalo mě, jak jste okamžitě poznal, jakou uniformu má princ na sobě a hlavně jaké má řády. Jak je možné, že to tak rychle víte? Znal jste detaily předem?

Je pravda, že u britského dvora mám známé, u nichž bych zřejmě mohl některé informace dopředu získat, ale ve dnech příprav bych je však nerad obtěžoval. Česká televize používá při přenosech velké obrazovky a britské uniformy jsou, zaplať bůh, šité tak, že už při jejich obecné znalosti zdálky poznáte, jakou mají barvu a střih. Princ Henry sloužil u Královského jezdectva, je velitelem Čestné dělostřelecké jednotky a má za sebou výcvik u Královského letectva. Čili může užívat celou řadu typů uniforem, ale vyloučíte bojovou, pracovní i denní. Tím se výběr zúží zhruba na tři možnosti. Co se týká řádů, to je věc, která souvisí se zmíněným drilem mojí kmotry, řády rozeznám podle barvy velkostuhy, která se nosí od ramene k boku, nebo u komandérů podle stuhy a klenotu zavěšeného pod krkem. Britské medaile jsou pak velké a viditelně odlišené. Například bojová medaile se od té památeční liší tím, že její stuhu v dolní části protíná kovový pásek, na kterém je vyražen název mise. To vše se dá odhadnout a na dálku zběžným pohledem potvrdit.

Dva bratři ve stejné uniformě, ale s rozdílnými medailemi.

Příklad bojové medaile za misi v Iráku a Sýrii

Mluvili jsme o tom, že jste měl švédského šlechtického předka, čím si vysvětlujete, že královské rodiny Švédska, Nizozemí, Belgie, Španělska, Norska, Monaka a dalších zemí nejsou na rozdíl od té britské pro české čtenáře a české diváky tak zajímavé?

Švédský král je švédský král, jeho královská autorita je vymezena pouze územím Švédska. Alžběta II. je hlavou Spojeného království, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Grenady, Jamajky, Belize, Svatého Vincenta a můžeme pokračovat dál. To je nejen pozůstatek té viktoriánské imperiální šíře, ale ona je fascinující tím, kolika států na skoro všech kontinentech je panovnicí, takže vzniká dojem, že ta autorita je obrovská. Na druhou stranu bych chtěl zmínit, že zachování důstojenství, tradic a obdivuhodně precizní přístup k výkonu ceremoniálu a protokolu je působivý i v menších monarchiích.

Zapomeňte na kladnou a naivní Dianu

Když probíhala svatba prince Henryho a Meghan Markleové, mimo jiné jsem procházela sociální sítě a viděla mnoho názorů, že taková věc nemá vůbec co dělat na veřejnoprávní televizi. Souhlasíte s tím?

Jako občan mohu říct, že pokud přenášíme jednání Poslanecké sněmovny, tak můžeme přenášet i něco, co je půvabné. Královské události jsou pohádka, kdo řekne, že neměl rád pohádky? Já vím, že to zní jako klišé, ale v životě přece chceme mít něco barevného a milého. Tady je navíc důkaz, že si princ může přijet i pro obyčejnou dívku. Kdybych chtěl být historický purista, řekl bych, že princ Henry má jako potomek Přemyslovců a Lucemburků tak trochu právo se na České televizi objevit.

Její šaty byly od módního domu Givenchy, na vlečce je ručně našito 52 kvítků...

Královské události jsou sice pohádka, ale v devadesátých letech to byl hlavně horor. Zejména tím, že si královská rodina pustila média příliš k tělu. Princezna Diana se...

Zapomeňme na to, že by Diana byla naivní, zasněná a kladná postava. Když se vdávala za prince Charlese, bylo jí dvacet let a jako většina lidí v tomto věku i ona byla emočně nestálá. Často se říká, že u královského dvora trpěla, ale ona ten dvůr znala! Narodila se jako dcera vikomta Althorpa a vnučka hraběte Spencera. Její otec byl pobočníkem královny, babičky z obou stran pak dvorní dámy královny matky. Diana se dokonce narodila v domě, který stál na královském pozemku v Norfolku a z jehož oken byl výhled na tzv. Velký dům, který patří královské rodině. Takže pro Dianu nebyl dvůr neznámým prostředím, řekl bych, že se zpočátku jen zamilovala do představy, že je tou pohádkovou princeznou, pro kterou si přijede princ na bílém koni. To je sice skvělé, ale zapomněla, že po svatbě život pokračuje dál, a v tom byl problém. Diana se odmítala adaptovat a své chování jakkoli přizpůsobit, navíc do svého života vpustila média. Otevřela do té doby zavřené dveře, možná i v rámci boje s manželem, který tuto zbraň neovládal. Jenže Charles měl na svojí straně i část Dianiny rodiny, například její babičku (i její sestru, což je slyšet v dokumentu Diana: Osobně, pozn. red.). Média ale zbožňovala Dianu, která si myslela, že je ovládá, jenže to bylo přesně naopak, média ovládala ji. Soukromí členů královské rodiny se stalo věcí veřejnou a Diana toho musela později hořce litovat. To vše vedlo k nešťastným devadesátým létům, veřejně propíranému odloučení a nakonec i rozvodu. Čili Dianin přínos britské monarchii, vedle mnoha záslužných věcí, je tak bohužel i v tom, že setřela hranice mezi tím, co mělo být soukromé a veřejně sdílené.

Princezna Diana se syny Harrym a Williamem

Když se dívám na Catherine, říkám si, že je hrozná šprtka. Myslím si, že je to proto, že vévodkyně z Cambridge a nyní i Meghan, vévodkyně ze Sussexu, se chtějí vyvarovat těch chyb a skandálů, které na dvoře vyváděly Diana a její kamarádka Fergie.

Podívejte se na Catherine a srovnejte si ji s dánskou korunní princeznou Mary. To je manželka dánského korunního prince Frederika, Australanka se skotskými kořeny, vzali se před několika lety a mají spolu čtyři děti. A když se podíváte na její vystupování, tak působí daleko královštěji než princezna rodem. To samé je dnes vévodkyně z Cambridge. Bezesporu tam je dril a sebekázeň a tyto ženy královské rody strašně posilují. Jsem přesvědčen, že Catherine si svoji pozici ve veřejném životě našla a je dnes mnohem lepší, než byla kdysi Diana, ale je nutné si uvědomit, že přijmout postavení člena královské rodiny znamená akceptovat celoživotní řeholi. Když se Diana stala princeznou z Walesu a Sarah Fergusonová vévodkyní z Yorku, byly to rozpustilé mladé dívky bez zkušenosti. Catherine a Meghan dnes vědí, co kdy ony udělaly špatně, s kým se však mohly ve své době porovnat Diana a Sarah? Dostávaly se do konfliktu s maličkostmi, kterým prostě nerozuměly a nikdo jim je nevysvětlil. Byly třeba zvyklé jít ven a koupit si k jídlu, na co měly zrovna chuť. Problém byly ale peníze, ne že by je princové Charles a Andrew neměli, ale nebyli zvyklí nosit u sebe hotovost a platit třeba v restauraci. To dnes Catherine už řešit nemusí, princ William peněženku má, nosí peníze a díky matce zažil i hamburgery od McDonalda nebo výlety. Z některých pochybení se lze poučit.

Kate, Charlotte, George a William na fotografii ze křtin malé princezny.

Mě vždycky zajímalo, jestli se Meghan musí klanět Catherine, když se potkají bez svých manželů, a jak to obecně mají královské ženy mezi sebou.

To je stejně zvláštní otázka jako ta, zda Catherine musí dávat přednost sestřenicím svého manžela (Beatrice a Eugenie, pozn. red.), protože ty jsou princezny rodem. Pokud jste manželkou prince, záleží na tom, jestli se společenské akce účastníte spolu s ním, či sama. Když se Camilla stala vévodkyní z Cornwallu, bylo u dvora stanoveno následující pořadí: královna, princ Filip, princ Charles, Camilla, ale jen když byl přítomen Charles, ale pokud se účastnila sama, její postavení se měnilo. Pevně je v královské rodině stanoveno také pořadí žen, které schvaluje královna. Hned po ní přichází na řadu její dcera princezna Anna a pak její sestřenice princezna Alexandra z Kentu (Její královská Výsost princezna Alexandra, lady Ogilvy, 81 let, vnučka krále Jiřího V. a Marie z Tecku, pozn. red.), vnučky princezny z Yorku Beatrice a Eugenie a teprve poté následuje vévodkyně Camilla. Je to proto, že první čtyři uvedené ženy jsou princezny rodem (Camilla je dcerou důstojníka a vnučky barona z Ashcombe, pozn. red.). To je mimochodem i jedna z častých chyb, které se dopouštíme i my v tomto rozhovoru. Správně se má totiž uvádět Diana, princezna z Walesu, nikoli princezna Diana z Walesu. Titul princezny byl v jejím případě součást příjmení manžela, které převzala sňatkem, proto musí být za jménem, nikoli před ním. To samé platí u Catherine a Meghan. Rozlišování princezen rodem a princezen sňatkem je stále dodržovaná praxe.

Její královská Výsost princezna Alexandra, lady Ogilvy, je královninou sestřenicí.

Dá se vyvodit, kdy bude mít Catherine přednost?

Až se jednoho dne stane Catherine princeznou z Walesu, bude mít vůči ostatním členům královské rodiny přednostní postavení jakožto manželka dědice trůnu. To jsou zažité věci protokolu dvora, které všichni respektují. Některá pravidla jsou naopak předmětem změn a jistého zkoumání jejich dalšího vhodného užívání.

Druhou část rozhovoru čtěte ZDE.

Fotogalerie

Hodnocení článku

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 20:26 pátek 6. ledna 2023. Anketa je uzavřena.

  • 220
  • 22
  • 19
  • 19
  • 16
  • 16