Senátor Kubera se nejprve zamyslel nad bizarním fenoménem takzvaného sexuálního obtěžování, který k nám, spolu s hashtagem #MeToo, připlul přes oceán.
„Ze světových událostí je největší osobností roku kampaň Me Too, na kterou my Češi říkáme: ich auch, protože se jedná o něco neuvěřitelného. Už jsou mrtví, na něž někdo bez důkazů hází obvinění, že před pětadvaceti lety sáhl dívce na koleno, to jsou největší útoky na svobodu, které mohou existovat,“ podivuje se v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz nad zhoubným trendem, který zachvátil Západ.
„Ministři, senátoři odstupují, ale naštěstí milé české ženy a dívky, jak jsem sondoval, jsou v naprostém pořádku. Češky nezblbnuly, vědí, co se smí a může, chlapi taky vědí, a když ne, tak dostanou facku a zjistí, že tudy cesta nevede. Naše ženy a dámy všeho věku jsou úžasné, zkoušel jsem to na vlastní ruce,“ pochvaluje si selský rozum a normální chování dospělých lidí.
Za největší letošní průšvih doma považuje Jaroslav Kubera upadající kvalitu legislativy, tedy výsledků práce našich volených politiků: „Co považuji za klíčové, je upadající kvalita legislativy, která nemá obdobu, co jsem od devadesátého roku v politice, a nejde jen o můj názor.“
V minulosti senátor prohlásil, že svět je plný malých Hitlerů. A také ví, kdo by tuto nelichotivou přezdívku pro letošek vyfasoval. „Tam by vyhrál asi Tomio,“ říká Kubera, ale jako führera ho nevidí a vysvětluje proč.
„Ne tak doslova. Mladý Klaus to řekl dobře. Jsme vyjevení z toho, co je legitimní, že jsou v republice lidé, kteří nehlasovali pro vstup do Evropské unie a můžou mít jiný názor i s vědomím toho, že vystoupení přinese potíže. Nelze je zašlápnout, mohu jim vysvětlovat, že by to nebylo příliš produktivní a možná ještě chvíli budou převažovat klady nad zápory, ale takový názor je naprosto legitimní a demokratický, i když s ním nemusím souhlasit.“
Ve své bilanci pak Jaroslav Kubera varuje před zbytečným stresováním, kterému mnozí propadají, i když na základě nicotných podnětů.
„Definitivně jsem zjistil, že hlavní příčinou nejhorších onkologických nemocí nejsou ani brambůrky, ani bůček, ani maso, ale stres. Neviditelný stres, a to není z mojí hlavy, potvrzují to i velké kapacity, ale moc se o tom nemluví. Přeji si, aby se nestresovali věcmi, které za to nestojí, protože vypadají důležitě, ale v jistých chvílích se ukazuje, že nejsou. Aby věcem nepřikládali větší váhu, než si zaslouží.“
Fotogalerie |
