„Znám Jaroslava Foldynu a vím, že je to člověk značně emotivní. To není pro politiku úplně dobré. Když uteču z boje, to není přijetí odpovědnosti za výsledky voleb, ale zbabělost,“ řekl prezident Miloš Zeman poté, co Jaroslav Foldyna loni po komunálních volbách propadl na kandidátce v Děčíně.
Jak řekl, tak udělal. Spíš než utéct bez boje a vzdát se stranických funkcí měl Foldyna bojovat. Když hájil zájmy Nočních vlků nebo kázal z boxerského ringu, energie mu nechyběla, měl si jí trochu schovat i na kříšení strany v agonii.
Nic takového neudělal, naopak nechal stranu dál „chátrat“ a propadat se k volebnímu dnu. Slyšet o něm sice bylo, nikdy ne v souvislosti s tím, že by chtěl straně, kde strávil třicet let, vdechnout nový život nebo kolegy vybudit k akci.
Foldynovi bylo a je vyčítáno, že je až příliš výrazný a tlačí na pilu. Zbylé tváře strany, jako je předseda Jan Hamáček, ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček či ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, jsou zase až moc nevýrazné. A to je právě ten problém.
V ČSSD se už léta nenachází nikdo, kdo by byl výrazný „tak akorát“ a uměl oslovit potenciální voliče. Utíkají proto k SPD, ANO i ostatním stranám a kdysi nejsilnější levicová strana pomalu mizí v propadlišti dějin, o čemž svědčí i debakl ve volbách do Evropského parlamentu.
„Sociální demokracie svého původního voliče začala označovat za xenofoba, homofoba a tak dále, a on zčásti přešel k Okamurovi a zčásti k ANO. (...) A když jsme lidi, kteří se obávají vývoje v Evropě, začali označovat takto, začali nás nenávidět,“ shrnul poslanec, který možná už brzy zaklepe na dveře Trikolóry Václava Klause mladšího nebo SPD Tomia Okamury.
Jen by měl pamatovat na to, že strany „jednoho křiklouna a nespokojence“ mívají jepičí život. A pro dalšího „kecala“ obvykle už nemají místo...
Fotogalerie |
19
17
14
13
13
12
