Na tomhle příběhu je nejtvrdší právě ten kontrast. Na konci roku 1989 měl Potměšil všechno rozjeté. Byl talentovaný, známý, měl za sebou filmy Bony a klid, Proč? nebo pohádku O princezně Jasněnce a létajícím ševci, studium na DAMU končilo a herecká kariéra mu jela nahoru. Vedle toho ale nebyl jen hercem, který se vozil na vlně doby. Už během Palachova týdne chodil na demonstrace a později vzpomínal, že čím tvrdší byly zásahy, tím víc lidí druhý den přišlo. Pomáhal také šířit manifest Několik vět, který podle svých slov nosili s kamarády „po kapsách“. Rok 1989 pro něj nebyl jen rokem hereckého vzestupu. Byl to rok, kdy měl pocit, že se země konečně láme.
Po 17. listopadu se vrhl do revoluce naplno. Nezůstal stát stranou a nebral to jen jako historickou kulisu. Zapojil se do divadelní stávky, fungoval jako spojka, roznášel zprávy a jezdil s herci do regionů vysvětlovat, co se v Praze opravdu stalo. Právě tyhle cesty měly velký význam, protože mimo Prahu pořád chyběly pravdivé informace a spousta lidí byla odkázaná na polopravdy a oficiální propagandu. Jedna z těchto cest vedla 8. prosince 1989 do Ostravy. Potměšil tam jel s Janem Kačerem a dokumentaristou Václavem Křístkem. Nikdo tehdy netušil, že zrovna tahle jízda skončí katastrofou.
O samotné nehodě pak Potměšil mluvil v rozhovorech po letech dost otevřeně. Podle veřejně dostupných zdrojů se vraceli v noci po D1 směrem na Prahu. Panovala zima, na silnici byl sníh a led, posádka byla unavená. Přesné místo havárie se ve zdrojích trochu liší, někde se uvádí D1 u Devíti křížů, jinde jiný úsek trasy, ale v tom hlavním se výpovědi shodují. Auto dostalo smyk, několikrát narazilo do svodidel, pak vyletělo ze silnice, převrátilo se a začalo hořet. Potměšil později popisoval sérii nárazů jednoduše a děsivě, úder zleva, zprava, znovu zleva, let vzduchem a pád do svahu.
Nejhorší přišlo až potom. Když lidé po havárii začali pomáhat, našli nejdřív jen tři pasažéry, přestože v autě byli čtyři. Jan Potměšil při nárazu z vozu vypadl a vrak ho přimáčkl pod sebe. Chvíli tak vůbec nebylo jasné, kde je. Utrpěl těžké poranění hlavy a vážné zranění v oblasti páteře. Později v rozhovorech říkal, že vedle úrazu hlavy byl problém i v tom, že se zvětšoval otok u páteře, kvůli kterému pak přestal chodit. Přesnou lékařskou zprávu veřejné zdroje nepopisují, ale shodují se, že šlo o devastující zranění, po němž už zůstal upoutaný na vozík.
Pak začalo období, které zní skoro neuvěřitelně i po těch letech. Potměšil upadl do kómatu a v bezvědomí zůstal až do února nebo začátku března 1990. Ležel na ARO v nemocnici na Karlově náměstí a sám později říkal, že mu lékaři dávali jen sedmiprocentní šanci na přežití. V jednom z rozhovorů popsal, že se tehdy vedl spor, jestli okamžitě zasáhnout kvůli krevní sraženině v mozku, nebo čekat. Nakonec se čekalo. On sám po letech tvrdil, že právě to bylo správné rozhodnutí.
Když se probral, byl to šok hned v několika rovinách. Země mezitím stihla udělat historický obrat. Komunisté skončili, Václav Havel byl prezidentem a venku běžel úplně nový život. Jenže Jan Potměšil se do něj neprobudil jako mladý herec, který se vrátí tam, kde přestal. Probudil se jako muž, který podle svých slov mohl nejdřív hýbat jen očima. Jedna z prvních vět, které po procitnutí slyšel od otce, zněla: „Václav Havel už je prezidentem.“ Tahle věta se stala skoro symbolem celého jeho osudu. Zatímco republika slavila svobodu, on zjišťoval, že už prakticky nemá nohy a bude muset začít úplně od nuly.
Následovalo dlouhé a brutální léčení. Po ARO strávil ještě měsíce na neurochirurgii, pak rehabilitoval ve vinohradské nemocnici a nakonec v Kladrubech. Nešlo o týdny, ale o dlouhé měsíce, kdy se učil úplně základní věci a zároveň musel přijmout, že se jeho tělo změnilo natrvalo. Velkou oporou mu byl otec, který hledal možnosti, jak ho dostat zpátky aspoň částečně do aktivního života. Díky tomu se Potměšil později dostal ke sportu, k handbiku, plavání, kánoi i monoski. Stejně důležité ale bylo, že si hlídal samostatnost. Nechtěl být jen pacientem nebo objektem soucitu. Učil se i to, jak se bez pomoci dostat zpátky na vozík.
Co je na jeho příběhu silné, je i to, jak o celé věci mluvil s odstupem. Nehrál oběť. Nevyprávěl ten příběh stylem podívejte, co se mi stalo. Spíš se vracel ke konkrétním detailům a k tomu, že tehdejší angažmá nelitoval. Z jeho rozhovorů vystupuje tvrdá věta, která ho pak provázela léta: že je lepší být na vozíku než s komunisty. Tohle nebyla póza. To říkal člověk, který přesně věděl, jakou cenu za listopad 1989 zaplatil.
Velký návrat ale nepřišel přes noc. K herectví se vracel pomalu a těžce. Sám později mluvil o tom, že v nemocnici dva roky mluvil potichu, aby nerušil ostatní, a najednou měl znovu naplnit hlasem divadelní prostor. To je detail, který přesně ukazuje, jak náročný ten návrat byl. Nešlo jen o vozík. Šlo o celé tělo, hlas, sebevědomí, rytmus a novou podobu existence na jevišti. Nakonec se ale vrátil. Zásadní pro něj byl spolek Kašpar a Divadlo v Celetné. Tam znovu vyrostl jako herec a časem získal i Cenu Alfréda Radoka za Richarda III.
Sám vzpomínal, že třeba Růže pro Algernon pro něj byla mimořádně osobní i proto, že to je příběh o touze vrátit se do života. A přesně to sedělo i na něj. Ne po stránce sentimentu, ale zkušenosti. Z člověka, který měl před sebou zářivou dráhu, se během jediné noci stal pacient s minimální šancí na přežití. A z toho pacienta se pak znovu stal respektovaný herec. Možná ne stejný jako předtím, ale v něčem ještě silnější.
V posledních letech ho znovu začaly trápit vážné zdravotní problémy. Byl hospitalizovaný kvůli srdci a jeho žena Radka Potměšilová později řekla, že poslední roky byly složité. Přesto jeho smrt zasáhla veřejnost silně. Nejen proto, že odešel oblíbený herec, ale proto, že s ním odchází i jeden z nejvýraznějších lidských symbolů sametové revoluce. Člověk, který se probudil do svobody v okamžiku, kdy se jeho vlastní svět rozpadl, a přesto se nevzdal.
Fotogalerie |
13
21
45
32
24
