Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Jen pro muže
  • Sport
  • Video
  • Podcasty
  • Antiyoutuber
  • jít naiDNES.cz

    Mentální kouč sportovců Mühlfeit: Gábina je „proti všem“, Ledecká zas na obláčku!

    Je světově uznávaným stratégem, koučem a mentorem, dvaadvacet let působil dokonce v nejvyšším vedení světoznámé společnosti Microsoft. Nyní se Jan Mühlfeit věnuje především mentálnímu koučinku, po celém světě pořádá semináře k využívání potenciálu jedinců, týmů i dětí a své zkušenosti uplatňuje mimo jiné v českém olympijském týmu. V rozhovoru pro Expres se rozpovídal o tom, proč se u čím dál více vrcholových sportovců projevuje syndrom vyhoření, o kontroverzní knize bývalé biatlonistky Koukalové, o koučování youtuberů i o vlastním temném období, kdy v těžkých depresích pomýšlel na sebevraždu.

    Za jeden rok spáchali tři vrcholoví fotbalisté sebevraždu a stříbrná olympionička napsala knihu o tom, jak jí sport a potažmo trenér téměř zničili život. Jak dochází k tomu, že sportovci trpí syndromem vyhoření, depresemi a myšlenkami na to, vzít si život?

    Ten sportovec je pod ohromným tlakem a je důležité s ním pracovat na základě několika energií. Jedna je fyzická, a to si myslím, že trenéři a okolí s ní pracují dobře. Pak je emocionální a tam si naopak myslím, že dobře nepracují, protože se to jen tak nějak dělá a pytlíkuje, ale ve skutečnosti je v práci s emocemi velká rezerva. Ve finále jakýkoliv výkon je o třech věcech – fyziologie, to znamená, jaké je to tělo, emoce, to je o tom, kde se setkává myšlenka s tím tělem, a třetí je, na co se zaměří v životě.

    Vy říkáte, že v emocích je problém. Co přesně tím máte na mysli?

    David Svoboda mi říkal: Ty jsi byl první, kdo se víc zajímal o to, co mám odsud nahoru, než co mám odsud dolů. To je ta odpověď. My nejsme racionální tvorové, ale uzlíček emocí. A těm sportovcům, ale i manažerům se neustále vysvětluje, co je okolo nich, ale nikdo je neučí, co je uvnitř těch lidí. Člověk reaguje jinak, když už je na danou situaci vytrénovaný. Když půjdete do Wimbledonu a bude se tam rozehrávat holka z první desítky s holkou ze třetí stovky, tak z rozehrávky nepoznáte, která je která. To se pozná teprve až při hře, kdy jde nahoru ta mentální zátěž.

    Další věc je spirituální energie. A to je o nalezení činnosti, která se stane smyslem vašeho života. Bill Gates byl vždycky člověk, který miloval ten software, a tak se z něj stal nejbohatší člověk na světě. Jenomže dneska to funguje tak, že přijde domů dítě a řekne rodičům, že by chtělo veslovat, protože ho to baví. Rodič mu na to řekne, že ve veslování nejsou prachy, takže bude dělat tenis. A to dítě to pak dělá jen kvůli těm rodičům a kvůli výsledkům, a i když třeba může být úspěšné, tak ho to nebaví.

    Je vůbec možné, aby člověk uspěl ve sportu, který ho nebaví?

    Možné to je, ale bude z toho nešťastný. A to pak může vést třeba k depresím. Já znám spoustu lidí, kteří vydělali hodně peněz činností, která je nebaví. Říká se tomu existencionální vakuum, což znamená, že nemají smysl života, já sám tomu říkám miliardářovo strádání, protože ten člověk strádá. My se narodíme s nějakými obecnými talenty, které si pak během života zkoušíme na různých činnostech, a tam kde to nejvíc klape, tak to chceme dělat. A tohle já s lidmi vždycky hledám.

    Tohle děláte i s dětmi?

    Děti jsou fantastické v tom, že jsou jako houbičky. Když se dítě narodí, tak má sto miliard mozkových buněk a jeho neurony se začnou propojovat. A propojují se rychle, protože to dítě přesně ví, na co má talent. Proto si třeba s některou hračkou hraje pořád a jinou hodí do kouta. Když si dítě hraje s tím, co ho baví, tak se učí hrozně rychle. Když je dětem šest let, tak devadesát osm procent z nich vykazuje velmi vysokou kreativitu. Když jdou v pětadvaceti letech pracovat, tak to jsou dvě procenta. To jsou čísla z NASA. Může za to škola, která tu kreativitu zabije, protože potlačuje otázku: Nelze to udělat jinak?

    S tímhle číslem se nicméně dá pracovat, protože mozek je plastický a dá se předrátovat. Kdyby nebyl plastický, tak třeba já už jsem dávno mrtvý, protože já jsem v podstatě dva měsíce umíral v těch depresích. Takže my si ten mozek můžeme uzpůsobit, což se nejlíp dělá tím, že děláte věci, které vás naplňují.

    A jak takové hledání talentů a potenciálu u dětí probíhá?

    Dopoledne hravou formou vysvětlujeme všechny tyhle koncepty, jako jsou emoce, talenty nebo optimální výkon. Pak jsou třeba různé hádanky, na kterých vidíme, jestli ty děti jsou třeba studijní typy a tak. Děláme také tréninky na vizualizaci, aby měly lepší představivost. Už předtím si navíc udělají testy, které s nimi potom probíráme, a kolegyně je koučuje na to, jak talenty, které jim v tom testu vyšly, využít ve sportu, ve škole a v mimoškolních aktivitách.

    V Microsoftu Billa Gatese pracoval Jan Mühlfeit dvaadvacet let.

    Já na stejnou věc mezitím koučuji jejich rodiče a pak se spojíme a každé to dítě probíráme zvlášť. Pak se ještě dělají různá cvičení, kde jedno je týmové, kde ty děti rozdělíme do skupin a zadáme jim, aby vymyslely nějakou firmu, v níž využijí ty své talenty. Je to absolutní pecka, za rok a něco jsme měli tisíc dětí.

    Jakou máte zpětnou vazbu? Řídí se tím potom ti rodiče?

    Je několik věcí, které jsme postupně vylepšili. Třeba ta, že rodiče sice byli nadšení, ale já jsem na ně byl moc technický. Takže to jsme obrousili. Ale jinak mi rodiče píšou, že jsme jim hodně pomohli, třeba teď při zkouškách na střední školy. Doporučují nás, děti se tím prý hodně řídí a funguje to. 

    Vytvořil jsem něco unikátního a prověřil jsem to vlastní praxí. O mozku jsem se všechno naučil vlastní zkušeností, jednak když jsem byl nahoře, v té světové ekonomice, ale hlavně když jsem umíral. Měl jsem šest měsíců depresi, ale dva měsíce jsem umíral. Pavel Kolář jednou řekl sportovcům, že to, co jim vykládám, jsem si nikde nepřečetl, ale prožil jsem to. A to je pravda.

    Když jste si to zažil, řekněte mi, jak ty deprese probíhají? Jak přichází ten moment?

    U mě to bylo tehdy na jaře, bolela mě záda, občas břicho, ale to jsem si říkal, že se jen blíží padesátka a musím víc sportovat. Takže jsem víc běhal a podobně. Pak jsem ale přijel z Ameriky, z Harvardu, ve čtvrtek jsem ještě byl v německé televizi a v pondělí už jsem ležel v nemocnici v Praze. Měl jsem hrozné křeče, bolela mě záda, ale nikdo mi nevěřil, že mi něco je, protože udělali vyšetření a řekli mi, že jsem fyzicky v pořádku. 

    Jan Mühlfeit si sám prošel depresemi, od nichž teď pomáhá svým klientům.

    Další pondělí mě proto propustili a týden na to přišel ohromný sešup, přestal jsem mluvit s okolím a jenom jsem zíral do stropu. Já si to přesně vybavuji, začal jsem si v hlavě najednou vytvářet příběhy, ale při depresi jsou ty příběhy jenom černé. A stalo se to, že všechny ty chemikálie, kvůli kterým se cítíme úspěšní a hlavně šťastní, v mojí hlavě totálně vyschly. A ten mozek začal ovládat adrenalin a stres. Všechno jsem vnímal černě.

    Co bylo dál?

    Když jsem zhubl asi pětadvacet kilogramů, žena mě odvezla za Cyrilem Höschlem, který mi řekl, že mám těžkou depresi, ale že mě z toho za pár týdnů dostane. Kdybych za ním šel dřív, tak by se to odléčilo ambulantně, ale já jsem dělal frajera. A to je podle mě problém i většiny těch sportovců, že dělají mistry světa, stejně jako jsem dělal já. Pak se do toho totálně propadnou.

    A cesta zpátky je pak těžší…

    Kolikrát ani není cesta zpátky. Já měl sebevražedné myšlenky, dva měsíce jsem se těšil, až umřu. Byl jsem ale tak slabý, že jsem ani nic udělat nemohl. Nemohl jsem ani pořádně chodit. Deprese je šílená, ráno se vzbudíte a přejete si, aby vám tu hlavu ustřelili. Také když je člověk extrovert, tak při depresích upadne do těžké introverze. Nechtěl jsem se s nikým vidět, byl jsem nedůvěřivý k blízkým. Věra Čáslavská jednou někde řekla, že deprese je horší než rakovina.

    Jak jste se z depresí dostal?

    Nejdřív se to vůbec nelepšilo, dokonce mi nabízeli elektrické šoky. Pak ale našli antidepresiva, která zafungovala. I tak ovšem tehdy nikdo nevěřil, že bych se mohl vrátit do Microsoftu. Až na moji ženu, ta byla jediným člověkem, kterého jsem si k sobě pustil, ona nikdy nevzala to, že bych se nedokázal vrátit. Pořád mi vyprávěla, kam pojedeme na dovolenou, jako by se nic nedělo. Tím podle mě krmila moje podvědomí a vrátila mě zpátky do normálního módu. Pak jsem byl v Třeboni na chalupě a během čtrnácti dnů jsem byl schopen se do Microsoftu vrátit. Za čtrnáct dní jsem stál v Polsku na pódiu před třemi sty lidí.

    A léky v tom hrály roli?

    Ano, čtyři roky jsem bral antidepresiva. Já dám na doktory, a pokud mi doktor řekne, že musím léky brát, tak je beru. Teď už ale dva roky nemám nic.

    V čem přesně tedy vidíte příčinu těch depresí?

    Neodpočíval jsem mentálně, takže se mi v hlavě neobnovovaly ty správné chemikálie. Abyste mohli další den podat zase dobrý výkon, tak potřebujete, aby se vám hlava pročistila. V minulosti lidé lovili, pak odpočívali, pak lovili a pak zase odpočívali. Dnes loví, loví, loví a pak přijdou deprese.

    Jan Mühlfeit dělá mentálního kouče i českému olympijskému týmu.

    Jak se to dá naordinovat, aby člověk dostatečně odpočíval? Když vás něco baví a nemáte v hlavě nic, co by vám řeklo: Teď zpomal, uvolni se.

    To je důvod, proč o tom mluvím na veřejnosti. Vidím řadu lidí, i svých kamarádů, jak se chovají stejně jako já předtím. Říkám jim, aby si na to dávali pozor, že je prostě potřeba se občas mentálně odpojit.

    Pojďme ke Gabriele Koukalové. Co měla asi v hlavě ona? Jak vy vidíte tu kauzu, která kolem její nové knihy vznikla?

    Mě se často lidé ptají, jestli když člověk trpí jako ona v případě té bulimie, tak jestli je schopen podávat optimální výkon. Já jim odpovídám, že po nějakou dobu ano, ale má to samozřejmě následky. Když člověk podává optimální výkon, tak se vylučuje endorfin a on nepociťuje bolest. Takže je to možné. Ale pak se stává, že ta bolest se začne somatizovat, což pak může značit třeba ty problémy s lýtky, které měla.

    V její knize zaznívá i to, že ji k bulimii v podstatě dohnal její trenér. Dokážete si představit, že by trenér řízeným způsobem tlačil svého svěřence k maximálním výkonům tak, že by ho nechal hladovět? Nebo si ona prostě vnukla nějakou myšlenku, že je tlustá?

    Takto špičkový sportovec má dvě možnosti: Buď se s tím trenérem musí naučit žít, a třeba mě Bill Gates také pořád nechválil, anebo ho musí vyměnit. Jedno, nebo druhé. Někteří trenéři prostě takoví jsou. A teď se kvůli tomu pořád objevují články, že ženy by neměly dělat vrcholový sport, ale já bych řekl, že by se spíš ženy měly trénovat jinak než muži.

    Můžete to nějak rozvést?

    Ať už jsou to lídři, učitelé, trenéři, rodiče, vždycky se všichni snaží, aby náhodou nezapomněli vytknout, co na výkonu nebylo úplně dobré. Jinými slovy, když skončí například ten závod, tak se řekne: Tohle, tohle, tohle a tohle bylo špatně. A pak nakonec se řekne: Ale jinak to bylo fakt dobrý. To „fakt dobrý“ už ale žena neslyší, protože je prostě mnohem citlivější než muž.

    Ta správná zpětná vazba, a to platí i v byznysu, v rodině, kdekoliv, by podle mě měla být ze třiceti procent o výsledku a ze sedmdesáti procent o té činnosti, například jak ten závod probíhal. Protože když budete mít trenéra nebo rodiče, které zajímá jenom výsledek, tak ten svěřenec nebo dítě si uvědomí: Aha, zajímá je jenom výsledek. A začne se bát selhání.

    Spousta dětí, kterým v našich testech vychází, že jsou soutěživé, vůbec soutěžit nechtějí, protože se bojí prohry. Každý člověk se musí vždycky pochválit, musí se při hodnocení začít tou činností, která byla dobrá. Dotyčný se pak vždycky cítí dobře a je připravený přijmout kritiku.

    Lepší PR si Gabriela Koukalová asi nemohla přát. Je pro ni její kontroverzní kniha ale dobrá z dlouhodobého hlediska?

    Já myslím, že jakýkoliv příběh by měl být nahoru a dolů, protože lidi to baví. Ale když ta story je „já proti zbytku světa“, tak si nemyslím, že je to dlouhodobě dobrá vizitka.

    Sportovci jsou v situaci, kdy se třeba čtyři roky na něco připravují a pak udělají nepatrnou chybu, která rozhodne o všem. Přesto jsou tu velká očekávání od fanoušků, médií a třeba olympijský výbor často mluví o „medailových nadějích“. Kritizoval to například i Janek Ledecký, že výbor často mluvil o tom, že medaile ve snowboardu je téměř jistá, a Ester kvůli tomu prý byla pod obrovským tlakem. Mají být sportovci izolováni od těch diskusí, od článků?

    V tomhle jsem tak nějak uprostřed. Když to vezmu z pohledu fanouška, tak ten sport se platí z našich daní, takže čekáme, že nám k tomu někdo něco řekne, kde jsou ty naděje a podobně. Samozřejmě že na sportovce je to pak velký tlak. Já jim vždycky říkám, že když chtějí vyhrát, tak na tom vítězství nesmí lpět. Sportovec musí ten sport milovat. Zmínil jste Ester Ledeckou, tak když ona konkrétně vyhrála ten slalom, sjela dolů a nic o tom neříkala. Mluvila o tom, jak je to pěkný kopec a podobně.

    U ní se řešilo, že odmítala rozhovory s novináři. Jela závod a s nikým se nebavila. Byla za to kritizovaná, že na olympiádu jede za naše peníze, ale pak všechny ignoruje. Dá se to pochopit?

    Podle mě samozřejmě těch rozhovorů nemůže být hodně, ale ten sportovec nějak komunikovat musí. Jde hlavně právě o fanoušky. Nezískáváte si je jen výkonem, ale také svým celkovým vzezřením a komunikací. Zvlášť na neutrální půdě je to důležitá věc. Ona si svoje soukromí rozhodla strážit, ale neřekl bych, že je to klíčový moment toho, proč vyhrála. Každopádně je potřeba to respektovat, každý člověk to má jinak.

    Když se vrátíme k depresím, jsou sportovci, když se s nimi setkáváte, ochotni o svých problémech mluvit?

    Jsou. A je to tím, že já jsem ten první, kdo při každé přednášce mluví o tom, že jsem byl v blázinci. Vyprávím svůj příběh a ti lidé se potom také otevřou. O depresích to není tak úplně často, ale mluví třeba o tom, že se necítí dobře, s čímž jim můžu do značné míry pomoct.

    Jan Mühlfeit napsal knihu s názvem Pozitivní leader. Na snímku je s Evou Samkovou i bývalou olympioničkou Kateřinou Neumannovou.

    Já například koučuji Carrie Kirsten, to je jedna z nejlepších českých youtuberek, a ta měla depresi z toho, že dostala k videu sto tisíc palců nahoru a deset tisíc palců dolů. A její mozek fungoval tak, že se prostě zaměřil jen na ty, kterým se to video nelíbilo.

    Jak přesně jste jí pomohl?

    Pomohl jsem jí daleko líp poznat samu sebe. Řekl jsem jí: Hele, ty ses někam dostala, fantastický úspěch. Ale pak jsem jí vysvětlil, jak její talenty používat dál. Ona má třeba vynikající strategické myšlení, od šestnácti let si sama vede účetnictví.

    Youtuberka Carrie Kirsten.

    To platí často u celebrit obecně, že špatně snášejí kritiku. Dříve to tak nebylo, ale teď najednou si každý dělá vlastní marketing a na internetu má nejen fanoušky, ale i odpůrce, kteří ho začnou dost tvrdě urážet, třeba i partnerku a rodinu. A ti lidé to přestávají zvládat. Co s tím?

    Pokud třeba mně někdo napíše kritiku, která je reálná, a podepíše se tam, tak je to v pořádku. Když mi budou nadávat a urážet mě lidi, kteří se většinou ani nepodepíšou, tak v mém mozku to beru tak, že ten člověk se sám stydí. Pak nemám důvod se tím zaobírat.

    Dám příklad. Stane se, že celebrita použije aplikaci, kterou se zkrášlí, protože chce vypadat dokonale. Pak přijde studená sprcha od fanoušků, že se nedokáže smířit s věkem. Pak si začnou všechny takové lidi mazat, byl dokonce případ, kdy si Diana Kobzanová zavřela účet na Instagramu. Zkrátka to nezvládají.

    Podle mě je problém ten, že dneska se neoslavuje umění, ale sláva. V momentě, kdy já mám nějaký obsah a něco umím, tak já s těmi komentáři můžu debatovat, a to, jestli si udržím nějakou slávu, je mi jedno. V jiných případech je to o mentální odolnosti, která je trénovatelná.

    Bavili jsme se o youtuberech. U dospívajících dětí jsou oblíbení, díky internetu obecně jsou dnes děti mnohdy v technických věcech zručnější než rodiče. Ale vnímám také, že na úkor toho trochu selhává verbální projev, předávání příběhu.

    Podle mě jsou dnes děti chytré, ale když budou mít horší vyjadřovací schopnosti, tak pro ně bude horší se uplatnit. Dneska musíte nejen umět řemeslo, ale také ho musíte umět prodávat. U Čechů obecně to platí, podle mě jsou ve skutečnosti lepší, než jak vypadají navenek. Problém je, že my neučíme děti rétoriku, třicet let po revoluci je prostě neučíme, jak se vyjadřovat na veřejnosti. Pak třeba přijede výborný startupový projekt z Olomouce na Seedcamp do Londýna, kde jsem v porotě, podle které se investoři rozhodují, komu pomohou. Ti kluci měli skvělý nápad, ale naprosto tam kuňkali, neuměli se vyjádřit.

    Proč jsou vlastně youtubeři u dětí tak úspěšní?

    Protože mladým chybí vzory. Nevidí je v politice, byznys ještě tolik neznají, takže je vidí ve sportovcích nebo právě v youtuberech. A důvod, proč s některými youtubery spolupracuji, je právě ten, že mají na mladou generaci obrovský vliv. Takže je to kanál, kterým se dá mladá generace ovlivnit i pozitivně. Já si myslím, že jsou kvůli tomu daleko méně vysazení na peníze a výsledek, ale spíš na tu svoji činnost.

    Dokážete si představit, že youtubeři, s nimiž spolupracujete, budou jednou třeba obsazováni do vrcholných managementů?

    Dokážu. Třeba právě Carrie Kirsten si tu svou vlastní značku řídí od šestnácti let. Má strategie, vize, to jí vyšlo i v testu u nás.

    Fotogalerie

    Ohodnoťte článek
    Hlasování skončilo

    Čtenáři hlasovali do 23:28 čtvrtek 6. září 2018. Anketa je uzavřena.

    • Super
      132
    • Tvl
      16
    • Haha
      15
    • Trapas
      13
    • Sladký
      12
    • Cože
      11