O svém jméně
Jméno jsem zdědil po svých rodičích. Tietjen je německé příjmení, táta je ze severního Německa, nejspíše je to původně ale skandinávské jméno podle koncovky a je to od jména Ditrich, což je česky Dětřich, takže česky by to bylo příjmením Dětříšek. A křestní jméno Henryk vzniklo tak, že mámě se líbilo jméno Jindřich, ale táta jako Němec prohlásil, že by rád měl syna, jehož jméno dokáže vyslovit, čili žádné Ř. Takže moje jméno celé přeloženo do češtiny by bylo Jindřich Josef Dětříšek.
O mladoevropanství
Mluvím tedy německy, němčina je můj otcovský jazyk a já se považuju za středoevropské dítě a rozhodně jsem dítě Evropské unie. Narodil jsem se v roce 2003, čili rok před vstupem do unie, ale celý svůj vědomý život prožívám v EU a jsem na to hrdý. Podle mě Evropská unie má hodnoty, na kterých stojí, a ty hodnoty jsou mi blízké. Prosazuje je způsobem, jakým může, ale má to svá omezení a rizika jako důraz na lidská práva v kontextu migrační krize, to může vést k problémům, protože jsou věci prostě, který nejdou a já jsem rád, že nejdou. Jako například střílení na hranicích. Stejně tak ekologická krize. To Evropská unie dělá a řeší. Otázka, jestli dobře. Já si myslím, že v rámci možností ano. Co se týče mezinárodní úrovně, já bych si přál třeba nějakou evropskou federalizaci jako United States of Europe.
O debatách v hospůdce
Já mám tu výhodu, že jsem abstinent, takže na pivo nechodím. Všichni si dají pivo a já si dám hrdě limonádu. Ale s kamarády řešíme obecné věci, kdo nás ve škole naštval, jaké jsou úkoly a jak je život nespravedlivý. Myslím si, že v tomhle se moc od jiných generací nelišíme.
O svých sociálních sítích
Já jsem měl pomalý vývoj sociálních sítí, já jsem začínal s Facebookem, a to proto, že jsem si ho musel pořídit kvůli škole, ten je mi bližší i uživatelsky proto, že špatně vidím. Pak jsem začal používat Instagram, pořídil jsem si i Twitter, ale z Twitteru jsem odešel poté, co to koupil Elon Musk. TikToku se vyhýbám.
O zrakové vadě
Já mám konkrétně něco, co se jmenuje Wolframův syndrom, je to genetické onemocnění. Zjistil mi to v sedmi letech při prohlídce, neviděl jsem dvě řádky. Od té doby se to o něco zhoršilo, pak mi k tomu přibyla i cukrovka. Jde o to, že očima vidím dobře, ale informace se z očí nepřenese dobře do mozku. Mám konkrétně degeneraci očního nervu, čili technicky vidím dobře, akorát to nezpracuji. Znamená to, že mám asi tak jeden a půl dioptrie, ale zároveň to znamená, že když se koukám na vás, tak vidím přibližný obrys hlavy, obličej, ale vaše oči nevidím, pusu nevidím, nos nevidím.
Já vždycky říkám: představte si to tak, že máte obraz, co normálně vidíte, a přes to dáte noční oblohu. Jakoby malé hvězdičky, co vám překáží ve výhledu.
O programu pro zrakově postižené
Pro mě je důležitá obecná přístupnost veřejného prostoru. Aby nebyl třeba někde schod, aby se tam dostali vozíčkáři. Já mám výhodu, že já nepotřebuji slepeckou hůl, ale lidi, co ji potřebují, často nadávají na venkovní zahrádky před restauracemi, protože ty, když nejsou označené, tak tam má být podle zákona buď stupínek, ale pak se tam nedostanu invalidé, anebo to má být oplocené či aby to mělo kolem aspoň nějaké květináče.
O tom, jak dopadla Mafra
(Henryk má fotku, jak si se slepeckou holí zkouší sejít schody a obejít náměstí na Mafra Plaza, kde sídlí vydavatelství Mafra)
Tady ve vašem okolí byl právě problém s předzahrádkami, pak mě taky dostalo auto zaparkované na přechodu, do toho jsem narazil. A tady konkrétně u vás u Mafry byl problém se schody. Jsou moc dlouhé, málem jsem z nich spadl, protože máte schody, které mají přibližně půl metru, a pak jsou asi tři schody v délce dlaždice pod nimi, a to, když scházím, tak je nevidím. A ty by měly být označeny žlutým pruhem. A to nejsou.
Henryk nevidí dobře dlaždice pod schody na Mafra Plaza a tím pádem neví, že schody končí. Poslední schod by měl být natřený žlutou barvou.
O tom, co s tím může udělat (a proč je rychlejší guerilla oprava)
Jako zastupitel za Prahu 5 (kam spadá i vydavatelství Mafra) nemám zase tak široké kompetence. Můžu podávat stížnosti, ale to může úplně kdokoliv. A pak je další otázka, komu to vlastně patří, protože to bych se musel podívat do katastru nemovitostí.
Já jsem přesvědčený, že tyto konkrétní schody bez žlutého pruhu patří Mafře, respektive tomu, komu patří budova, kde Mafra sídlí. A pak by to byla věc Mafry, aby to udělala, ale jestliže to nepatří Mafře a jestliže to patří Technické správě komunikací, tak pak to musí udělat magistrát, ale za předpokladu, že to nepatří Praze 5, pak by to musela udělat Praha 5, ale za předpokladu, že to nepatří Lesům hlavního města Prahy... Takže ono je většinou těžké rychle najít, komu to patří a kdo to má vlastně udělat. Pak se to přehazuje jako horký brambor a někde to nějak pomalu vyšumí. Asi je jednodušší prostě vzít kýbl s barvou a udělat to načerno.
O andělské noční můře
V Praze je 20 až 25 tisíc lidí závislých na návykových látkách. Pro takové množství závislých by mělo být devět kontaktních center rovnoměrně rozložených po Praze. Ale my máme jen dvě kontaktní centra, jedno je na Praze 5 tady na Andělu u Santošky a druhé je někde na Praze 1. A to znamená, že ti lidé se shromažďují zde. Dělali jsme petici k tomu, abych jich bylo víc po celé Praze, ale to je věc magistrátu, ne Prahy 5. To je právě problém rozložených kompetencí v rámci samosprávy, takže můžeme tlačit na magistrát, aby v tom něco dělal, ale ve finále je to jen na nich a tam je zase otázka týkající se majitelů domů, ve kterých budou kontaktní centra.
To, co vypadá jako sběr odpadků, je ve skutečnosti úklid použitých stříkaček a obvazů od narkomanů, kteří se shromažďují na Andělu kolem byznys centra a Santošky.
O tom, zda ho ještě baví komunální politika
I přes ty překážky mě to baví, respektive cítím, že to je důležité, a proto v tom chci pokračovat, dokud to bude možné a dokud se z toho nezblázním a nevyhořím. Studuji politologii a ta je zajímavá jako akademický obor, dává mi nějaký pohled do toho, jak to funguje, kde jsou problémy.... a jestli bych chtěl pokračovat. Já bych rád zkusil i další věci jako parlament a třeba za deset let i europarlament.
O Parlamentu dětí a mládeže
Myslím si, že i mladí lidé mají co říct, a Parlament dětí a mládeže, který jsme založili na Praze 5, nemá výkonnou moc, reálně je pouze poradním orgánem, o ničem nerozhoduje. Jen necháme mladé lidi, aby řekli svůj názor. Důležitá témata pro něj jsou zeleň a veřejný prostor, pořádek ve veřejném prostoru a samozřejmě bezpečnostní situace kolem Anděla.
O zálibách
Z historie mě baví mě konkrétně 20. století, éra od roku 39 do roku 89 asi nejvíc, první republika je taky zajímavá. Začal jsem dělat komentované vycházky po Malvazinkách, takže teď se hrabu v archivech, spolupracoval jsem s organizací Post Bellum a Paměť národa. Do knihovny jsem si začal kupovat Karla Čapka a Jakuba Arbese, dílo Svatý Xaverius, které se odehrává částečně na Malvazinkách, mi nemohlo chybět. Zamiloval jsem si i Kunderu, teď jsem objevil Černé barony.
Co se týče filmů, tak mám rád klasiky jako Pelíšky, Šakalí léta, Kolja nebo Vratné lahve, mám rád Formanovy filmy jako Přelet nebo Amadeus. Mám rád Járu Cimrmana a Grossmana se Šimkem a spolužáci už mě za to nemají rádi, protože mi furt všechno připomíná Grossmanna a Šimka. Ze streamovacích služeb využívám jenom YouTube a iVysílání. Doufám, že mě za to neodsoudíte, ale mám rád i staré komunistické seriály a filmy typu Malý Pitaval z velkého města. Ne, že by se mi líbily ty myšlenky, ale je to zajímavé z historického hlediska a líbí se mi scénáře a režie. Jsou mi blízké i filmy pro pamětníky.
Co se týče hudby, tak táta mi vždy pouštěl klasickou hudbu, takže já jsem do svých patnácti let neposlouchal skoro nic jiného než Mozarta, Beethovena, Bacha či Vivaldiho. Populární hudba mě tedy tolik neoslovovala. Pak jsem se dostal k Voskovcovi, Matuškovi, Martě Kubišové a teď jsem někde u Beatles. Dřív jsem hrával divadlo, to skončilo s dobou covidu, protože došly peníze a zrušili nám pronájem prostor. A pak i já jako zrakově postižený nebo těžce zrakově postižený, jak jsem definovaný podle zákona, jsem dělal historický šerm. Sice s tupými kordy, ale i já jsem se učil šermovat.
O svém košíčku a píchání ve vlaku
Nosím s sebou svůj košík, aktuálně tam mám inzulín a hroznový cukr. Nosím tam svůj opakovaně využitelný kelímek na čaj a kávu. Bez injekcí se neobejdu, venku je musím mít vždycky. Někdy vznikají i problematické situace jako když mám vysoký cukr ve vlaku, tak najít místo, kde si můžu píchnout inzulín, není snadné. Nejen že přehlédnete schod, ale pak ještě upadnete do kómatu, protože jste si neměli kde píchnout inzulin. Vznikají někdy i vtipné historky. Třeba když jdu s košíkem do senátu nebo do sněmovny, tak vidíte, jak ten košík zajíždí do skeneru a oni se mě ptají, jestli v tom mám něco živého. Je to zajímavé, jak na to lidi reagují, stává se mi dost často, že slyším, že jsem Karkulka.
A to taky byla první poznámka, kterou jsme Henrykovi řekli na vrátnici, když jsme ho šli přivítat na rozhovor. Že je jak Karkulka s košíčkem.
Fotogalerie |
